Učí se na gymnáziích moderní dějiny?

Jsou učitelé na gymnáziích ochotni učit dějiny po druhé světové válce? Využívají při výuce moderní výukové metody? A v jakém období nejčastěji končí výuka? Častým mýtem, který se objevuje mezi veřejností je tvrzení, že se moderní dějiny učí špatně a že se učitelé bojí témata z období normalizace či raných devadesátých let otevírat. To samozřejmě může být v řadě případů pravda, cílem tohoto článku je však ukázat, že existují učitelé, kteří se moderním dějinám věnují a mohou k tomu využít řady podpůrných materiálů a edukativních projektů.

Moderní dějiny patří mezi nejvíce veřejností diskutovaná témata ze středoškolských osnov. Období mezi lety 1945 – 1989 má stále celá řada učitelů i rodičů v živé paměti, a tak je zřejmé, že interpretace těchto událostí může potenciálně vzbuzovat celou řadu pochyb a kontroverzí.  Výuku událostí z českých dějin po roce 1989 pak lze označovat již za současnost, kterou si pamatuje většina společnosti. Učí se tedy studenti gymnázií o těchto událostech?

Období po roce 1989 se věnuji v závislosti na tom, jak to čas dovolí. Dalo by se říci, že se věnujeme období zhruba do poloviny 90. let Jan František Novák, Gymnázium nad Kavalírkou

Podle tematické zprávy České školní inspekce z května 2016 výuka dějin po roce 1945 na středních školách obvykle končí v 90. letech 20. století. Do této či pozdější fáze dospěje více než 70 %. středoškolských učitelů. Období kolem roku či po roce 1989 se tedy téměř tři čtvrtiny studentů gymnázií věnují.

To potvrzují i sami učitelé. „Období po roce 1989 se věnuji v závislosti na tom, jak to čas dovolí. Dalo by se říci, že se věnujeme období zhruba do poloviny 90. let“, uvádí Jan František Novák z Gymnázia nad Kavalírkou. Naopak Petr Svoboda z pražského Gymnázia na Vítězné pláni zastupuje odlišný přístup: “Vycházím z toho, že vývoj po roce 1989/1990 je žité politikum, tedy současnost. Z tohoto důvodu končím výklad dějin pádem bipolarity a rozpadem SSSR.“

Více než pětina středoškolských učitelů nicméně končí již obdobím 1989 – 1990  a téměř 10 % nedojde dále než do 70. let. To ale i tak lze z jistého úhlu pohledu považovat za pozitivní zprávu. Tato data ČŠI totiž nezahrnují pouze gymnázia, ale všechny typy středních škol. Jsou zde tedy zahrnuté i střední průmyslové, zdravotnické či jiné odborné střední školy, které nemají ve svých školních vzdělávacích plánech vyhrazenou takovou časovou dotaci. V průměru se dle ČŠI soudobým dějinám po roce 1945 věnuje ve třídách, které mají dle ŠVP zařazenou výuku moderních dějin, pouze 30 vyučovacích hodin v roce. Je nicméně k zamyšlení, zda by tyto školy neměly přistoupit právě k výuce moderních dějin prioritně, pokud na základě dlouhodobých zkušeností ví, že období po roce druhé světové válce či sametové revoluci nejsou schopni stihnout.

Jak je patrné z výsledků šetření ČŠI, mnohem větší počet učitelů končí výuku dějepisu v období kolem roku 1989, než kolik to považuje za ideální. Stejné tvrzení platí i o učitelích, kteří dospějí do období kolem roku 1968. Z těchto dat tedy lze vyvodit, že i když se praxi nepodaří výuku dovést tam, kam by učitel chtěl, je to spíše problém způsobený časovými důvody než důvody koncepčními. Ostatně rámcové vzdělávací plány hovoří o výuce období po roce 1945 pouze velmi obecně. RVP pro gymnázia v tomto období uvádí pouze několik bodů, které se z drtivé většiny věnují pouze období do roku 1989. Otvírá se zde tedy velký prostor pro iniciativu učitelů, kteří mohou využívat alternativních výukových metod.

Existuje legitimní otázka, zda není výuka moderních dějin vlastně důležitější než výuka starověku či středověku. Právě skutečnost, že se jedná o poměrně nedávné událostí, které mají velký přesah do současnosti a jsou stále v živé paměti řady lidí, poskytuje argument pro jejich upřednostňování před staršími dějinnými obdobími. S tímto tvrzením nesouhlasí například Petr Svoboda. „Pro pochopení dějinné kontinuity a časoprostorových souvislostí je znalost předchozího vývoje nesmírně důležitá, neboť dějiny jsou příběhem, který je třeba sledovat od jeho počátku. Filmu, který sledujete od poslední třetiny, také ne zcela porozumíte“, uvádí.

Výuka moderních dějin jinak

Podle údajů ČŠI využívá exkurzí či besed ve výuce soudobých dějin více než polovina středoškolských učitelů. Například Gymnázium na Vítězné Pláni organizuje z iniciativy učitelů dějepisu Historický klub, v rámci nějž připravují besedy s pamětníky, organizují promítání filmů či pořádají různé exkurze. Studenti tak měli možnost setkat se s historikem a pamětníkem holokaustu Tomanem Brodem, ex-premiérem Petrem Pithartem či protikomunistickým odbojářem Milanem Paumerem.

Podobně funguje výuka i na Gymnáziu Ostrov, kde besedy s řadou pamětníků organizuje učitel dějepisu a základů společenských věd Ivan Machek. Za řadu let, kdy tyto besedy organizuje, se se studenty gymnázia setkali například spisovatelé Ludvík Vaculík a Milan Kohout, řada významných signatářů Charty 77 či jáchymovští političtí vězni. Dle Machka je důležité připomínat události z období komunismu, aby si studenti uvědomovali nebezpečí totalitních režimů a v budoucnu se před jejich nástupem dokázali bránit.

O co se opřít?

S podporou učitelů, kteří se nechtějí opírat jen o učebnice, pomáhá řada iniciativ, které se věnují českým či světovým dějinám. Proto zde nabízíme jejich přehled.