Zkoušky jen jednou ročně, ústní zkoušení neexistuje, popisují Češi Oxford a Cambridge

Martina Kavanová a Jiří Lhotka jsou bývalými studenty pražského gymnázia PORG a oba se po maturitě přesunuli za studiem do Anglie. Martina se nyní zabývá experimentální psychologií na Oxfordské univerzitě, Jiří teoretickou informatikou na Cambridge. Kolik času jim studium zabere? A proč jen malé procento studentů pokračuje v magisterském studiu?

Jaký jste měli k vašim oborům vztah před tím, než jste je na Cambridge a Oxford začali studovat?

M.: Nevěděla jsem, co chci studovat, dlouho jsem se rozhodovala. Experimentální psychologie mě zaujala, protože je to zatím dost neprozkoumaný obor a je v něm velký potenciál, navíc mě bavila biologie. Tohle rozhodnutí ale padlo krátce před tím, než jsem se na univerzitu hlásila.

J.: Pro informatiku jsem se rozhodl, protože mě bavilo opravdu hodně různých předmětů a věřím, že ji můžu využít v mnoha odvětvích. Byla to dobrá volba, zatím mě to baví.

Do jakého ročníku se teď chystáte?

J.: Máme za sebou dva roky studia. Jeden rok má přitom tři trimestry, teď tedy půjdeme do sedmého trimestru. Je to poslední rok bakaláře.

Máte v plánu ve studiu pokračovat?

M.: Já mám v plánu magisterským studiem pokračovat, protože mě studium baví. Hledám si univerzity nejen v Anglii, ale i ve zbytku Evropy. Oproti českým univerzitám se ale v Anglii tak často na magisterské studium nepokračuje. Navazující magisterská studia jako taková tu neexistují. Odhaduji, že třeba jen deset procent studentů po bakaláři pokračuje, a to z toho důvodu, že se chtějí věnovat vědě.

Jak obvykle vypadá příprava do jednoho předmětu? Kolik se od vás očekává samostatného studia?

J.: Cambridge i Oxford mají takové specifikum. Existují tu malá sezení, říká se jim supervisions nebo tutorials, kterých se účastní vyučující a pak dva nebo tři studenti. Dostaneme práci, která mi většinou zabere tak šest hodin, před sezením ji odevzdáme a dostaneme zpátky opravenou s komentáři a pak během sezení práci probereme a ptáme se na to, co nás baví. Většina práce se tedy dělá přes rok, zkoušky se odehrávají jen jednou za rok. Pak máme ještě nepovinné přednášky. Mně osobně se na přednášky chodit vyplatí, i když zaberou okolo 15 hodin týdně.

M.: Na mém oboru máme většinou tři předměty v jednom roce. Očekává se od nás asi jedenáct hodin individuální práce na jeden předmět týdně, zabere mi to teda většinu dne.

Ústní zkoušení neexistuje. Všechny zkoušky jsou písemné. Testy píšeme na konci roku, v některých oborech dokonce jen na konci prváku a třetího ročníku.“

Jak velkou svobodu máte při výběru předmětů? Jsou všechny volitelné?

M.: Je to méně volitelné, než většina lidí očekává. V prváku a druháku jsme měli jen povinné předměty, teď ve třetím ročníku budu mít ale volitelné všechny.

J.: U mě je to dost podobné. Ve třetím ročníku už budeme mít velkou svobodu.

Ústní zkoušky na Cambridge a na Oxfordu probíhají podobně jako v Česku?

M.: Dost odlišně, my totiž ústní zkoušení vůbec nemáme. Všechny zkoušky jsou písemné. Testy píšeme na konci roku, v některých oborech dokonce jen na konci prváku a třetího ročníku.

J.: V Anglii se klade velký důraz na objektivnost. To mi přijde v Čechách dost absurdní, když od kamarádů slyším, jak moc záleží na tom, kterého profesora ke zkoušce dostanou. V Anglii je to podle mě lépe ošetřené. Všechny zkoušky jsou písemné, hodnocené jednou osobou a anonymizované.

S jakým typem studentů se člověk na prestižních univerzitách může setkat?

J.: Před příjezdem jsem se bál, co za lidi tam potkám (smích). Bál jsem se, že budou arogantní, zahledění do sebe. Moje zkušenost je ale přesně opačná, moji spolužáci jsou naprosto normální. Změna se pozná až ve chvíli, když dojde na učení. Někteří chápou věci desetkrát rychleji než já. Jednomu mému kamarádovi stačí si jen jednou pročíst zápisky z přednášek a látce rozumí, to já nad stejnými materiály, abych je pochopil, trávím několik hodin. Na střední jsem občas něco vysvětloval spolužákům a říkal jsem si, jak je možné, že to nechápou. Tak teď jsem se dostal do jejich role. Člověka to aspoň přiměje k pokoře.

M.: Spousta studentů patřila na střední škole k premiantům. Po přechodu na prestižní univerzitu ale zjistila, že v novém kolektivu jsou vlastně průměrní. První rok díky tomu mohou být nejtěžší. Dříve jsem se v podstatě nemusela učit. Na Oxfordu se všichni učí, a i když se člověk učí hodně, nikdy to není dost. Profesoři vždy očekávají víc, než co student umí. Člověk do toho investuje skoro všechen svůj čas, ale stejně to nestačí.

J.: Naučil jsem se díky tomu dělat priority. A to se do života také hodí.

V dnešní době se často vedou diskuze o významu vysokoškolského vzdělání, případně o hodnotě univerzitního diplomu. Jak to vidíte vy?

J.: Určitě je pravda, že se hodnota diplomu snižuje a má to mnoho důvodů. Přesto bych ale univerzitní vzdělání v dnešní době nezatracoval, spíše je si třeba ujasnit, co od vysokých škol čekáme. Často například zaznívá argument, že univerzitní vzdělání je nepraktické, ale praktičnost podle mého názoru nikdy nebyla cílem vysokých škol a nemyslím si, že je to špatně. V praxi se opravdu používá jen malý zlomek vědomostí, to je pravda. Vysoké školy by ale vedle praktických poznatků měly hlavně informovat o různých teoretických konceptech a pomoci porozumět danému oboru na hlubší úrovni.

Oba jste chodili na stejnou střední školu, na pražské gymnázium PORG. Jak teď školu s dvouletým odstupem hodnotíte? Co vidíte pozitivně a co negativně?

J.: To je těžká otázka. PORG je skvělá škola, měli jsme úžasné učitele, díky kterým mě bavily všechny předměty, což asi není na střední škole tolik obvyklé. Taky je skvělé, že je to škola malá, komunitní, absolventi se třeba pravidelně vrací na školní akce. Marťo, můžeš se teď pustit do negativ (smích).

M.: PORG je skvělá škola, to zase nechci, aby to vypadalo, že vidím jen to špatné.  Bylo by ale užitečné si už na střední zkusit uvažovat tak, jak se to požaduje na univerzitě. Není to o plnění jasně zadaných úkolů. Na Oxfordu dostáváme neúplné zadání, musíme informace dohledávat. A další věc je, že jsme se nikdy neučili moc psát. Psali jsme jen testy – otázka a odpověď.

J.: To je pravda. Psali jsme taky slohy, dělali jsme občas nějaké prezentace, ale dobře se vyjádřit, napsat polemiku, to mi na střední chybělo.

Máte konkrétnější představu, jak to do výuky zapojit?

J.: Napadá mě třeba angličtina.  Obzvlášť v posledních ročnících gymnázia vidím v hodinách angličtiny nevyužitý potenciál.

M.: Psaní by se ale dalo zařadit do všech předmětů. Třeba do dějepisu. Nemusí to být vždy psaní polemiky, je to taky o prezentování faktů, výzkumů, o vysvětlování. Je důležité naučit se třídit fakta.

„Spousta studentů patřila na střední škole k premiantům. Po přechodu na prestižní univerzitu ale zjistila, že v novém kolektivu jsou vlastně průměrní.“

Když byste se měli vrátit zpět ke kroku, kdy jste podávali přihlášky na Oxford a Cambridge, udělali byste něco jinak? Co byste doporučili ostatním?

M.: Já jsem ráda, že jsem to udělala tak, jak jsem to udělala, protože jsem se sem dostala. Doporučila bych příliš se s tím nestresovat a nechat si pomoci. Existuje mnoho organizací, které se zabývají pomocí s přihláškami na vysoké školy (např. Unimak) nebo s financováním. Nejdůležitější je tzv. personal statement, něco jako motivační dopis. Je dobré požádat o pomoc co nejvíce lidí a na pohovor jít s co největším sebevědomím.

J.: Na pohovor se určitě vyplatí dobře se připravit. Já jsem se moc nepřipravil a zpětně si uvědomuji, jaké jsem měl štěstí. Také se vyplatí na motivačním dopise začít pracovat s předstihem. Existuje ale ještě i jiná varianta, jak se na Cambridge dostat a nemusí to být hned kvůli přijímacímu pohovoru. Na univerzitě jsme založili Experience Cambridge. Jedná se o program pro středoškoláky, kteří se za námi na Cambridge mohou na pár dní podívat. Proplácíme jim cestovné a náklady, ubytování mají zajištěné u studenta studujícího obor, který je samotné zajímá, a chodí s ním na přednášky a supervisions. Je to zaměřené na třeťáky, jelikož přihlášky na Cambridge se odevzdávají už 15. října.