Články

Heidelberg: univerzitní město se šrámem z období nacismu

Odvážila bych se ho nazvat malým Cambridgem nebo Oxfordem v německém podání. Leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko a se svými 150 000 obyvateli se sice nedrží na žebříčku největších německých měst, svou historií a postavením ve vědě a výzkumu by se ale oprávněně některým dalším světoznámým univerzitním městům vyrovnal.

Poznáte to, už když se procházíte po „Hauptstrasse“, nejdelší a nejhonosnější ulici města, která měří celých 1,6 kilometru a řadí se k nejdelším pěším zónám Evropy. Po pravé straně se vám naskýtá pohled na ruiny heidelberského hradu, který byl založen ve 12. století a úspěšně zničen Francouzi během falcké války o dědictví v roce 1689. Při pokusu o rekonstrukci hradu však do jedné z věží udeřil blesk a místní obyvatelé snahu dát hradu původní vzhled brzy vzdali. Paradoxně se však jedná snad o jediné místo, které na sobě do dneška nese známky destrukce. Heidelberg se totiž oproti většině německých měst nestal terčem bombardování během druhé světové války. „Heidelberg druhou světovou válku přežil bez úhony, k opravdu drastickému zničení města došlo jen v 17. století, tehdy lehla pod popelem většina města. A odnesla to i pýcha celého města, heidelberský hrad,“ potvrzuje informaci průvodce místního univerzitního muzea.

Pravděpodobným důvodem, proč se Heidelberg nestal terčem bomb americké armády byl záměr Američanů ve městě vytvořit americkou základnu. Existuje však i romantičtější varianta příběhu, kdy se prý jeden z amerických vojáků zamiloval do místního děvčete a dělal vše pro to, aby její rodné město bylo bombardování ušetřeno. Ať se historie odvíjela jakkoliv, Heidelberg se díky tomuto uštědření může dnes pyšnit krásným historickým centrem, starým mostem připomínajícím Karlův most a atmosférou, která do města každoročně přiláká velké množství turistů. A zároveň i studentů – čtvrtinu obyvatel totiž tvoří studenti.

Druhá Univerzita Karlova

Heidelberg se zapsal nejen do historie Německa, ale zajímavou spojitost má i s českými zeměmi. Od roku 1613 tu totiž svého vzdělání nabýval například i Jan Ámos Komenský. Česko a Heidelberg ale v jistém vztahu byly ještě dávno předtím. Univerzita v Heidelbergu byla založena v roce 1386 a určitý příklad si vzala i z Prahy, Univerzita Karlova v Praze totiž byla založena jen o 38 let dříve, v roce 1348.  Nestihla se tak sice stát nejstarší univerzitou střední Evropy, stále se však může honosit titulem nejstarší univerzity na území dnešního Německa.

Paradoxně přibližně v téže době a na témže místě v tu dobu žili dva lidé, jejichž smýšlení nacistickému hnutí silně odporovalo. Jedná se o jména dvou filozofů – Karl Jaspers a Hannah Arendt.

Svůj význam si univerzita udržela dodnes. Zřejmé to je třeba i ze seznamu nositelů Nobelových cen, vědců, kteří působili v místních výzkumných institutech. Díky počtu nositelů Nobelových cen se univerzita ocitá na 13. příčce v celosvětovém žebříčku. Jedná se při tom výhradně o zásluhy v oborech medicína, fyzika a chemie. I dnes zabírá univerzitní klinika a výzkumná medicínská centra celou jednu čtvrť. Ojedinělost a kvalitu studia medicíny na univerzitě v Heidelbergu potvrzuje i velké množství studentů, kteří kvůli medicíně přijíždějí do Heidelbergu ze zahraničí.

Město zahalené do filozofie

Když se však začnete toulat malými uličkami starého města, narazíte na připomínky dalších důležitých osobností, jejich obory jsou od medicíny velmi vzdálené. Možná je to zapříčiněno malebností celého města zasazeného v údolí řeky Neckar, že se Heidelberg v minulosti stal oblíbený i mezi filozofy. Mezi jmény filozofů, kteří v Heidelbergu buď učili nebo žili, se řadí G. W. F. Hegel, K. Jaspers, H.-G. Gadamer nebo Max Weber. Na jedné straně údolí se dokonce nachází tzv. „Philosophenweg“, stezka filozofů. Paradoxně se však původ názvu neváže k žádnému z proslulých filozofů, nýbrž ke studentům univerzity. Slova „student“ a „filozof“ měla identický význam v době, kdy každý student na univerzitě musel nejdříve projít studiem filozofie. Teprve poté se studenti/filozofové mohli začít plně věnovat jinému oboru. Dnes je „Philosophenweg“ oblíbenou vycházkovou trasou místních obyvatel i turistů.

Nacistická éra Heidelbergu

Jedny z nejtemnějších časů zažil Heidelberg za druhé světové války. Ačkoliv nebyl bombardován, činy nacistů tu ukončily životy mnohých obyvatel. Připomínají je zlaté destičky na chodnících umístěné na chodnících před domy, ve kterých tito lidé žili. „Deportován do Osvětimi, zavražděn“, „uprchl do Uruguaye“, „deportován do koncentračního tábora, přežil“, „oběšen“; 150 různých destiček, na nichž jen pár slov přibližuje příběhy lidí, jejichž osud byl poznamenán nacistickou ideologií. Heidelberg byl silně nacistickým městem, strana NSDAP vyhrála v Heidelbergu volby již v roce 1930, tři roky předtím, než se se straně podařilo vyhrát volby v celém Německu. Na univerzitě v Heidelbergu jeden semestr studoval i jeden z nejvyšších nacistických představitelů, ministr nacistické propagandy Joseph Goebbels. A do roku 1939 musela z rasových důvodů heidelbergskou univerzitu opustit celá jedna třetina profesorů.

Paradoxně přibližně v téže době a na témže místě v tu dobu žili dva lidé, jejichž smýšlení nacistickému hnutí silně odporovalo. Jedná se o jména dvou filozofů – Karl Jaspers a Hannah Arendt.

Hannah Arendt byla Židovka a žákyně Karla Jasperse. Po zatčení gestapem v roce 1931 se jí podařilo uprchnout přes Francii až do USA, kde po skončení druhé světové války pracovala pro časopis The New Yorker. Jako redaktorka psala o soudním procesu s Adolfem Eichmannem, mužem, který měl za druhé světové války na svědomí vraždění milionů Židů v koncentračních táborech, mužem, jenž vykonával Hitlerovo „konečné řešení židovské otázky“. A byla to právě Hannah Arendt, která jako výsledek své práce zveřejnila články, které pobouřily svět. Odkazovala v nich totiž na to, že Eichmann byl pouhou obětí situace, poslouchal příkazy od vyšších nacistických pohlavárů. Ve zločinném režimu se stal zločincem i bez toho, aniž by on sám nenávist vůči Židům cítil.

„Heidelberg byl silně nacistickým městem. Strana NSDAP vyhrála v Heidelbergu volby již v roce 1930, tři roky předtím, než se straně podařilo vyhrát volby v celém Německu.“

I profesor Hanny Arendt, filozof existencialista, Karl Jaspers, se svým dílem vracel k druhé světové válce. Vydal knihu nazvanou „Schuldfrage“, do češtiny přeloženo jako „Otázka viny“. V ní popsal a rozčlenil různé druhy viny. Není třeba vysvětlovat, proč se touto otázkou zabýval právě po skončení druhé světové války.

Studentské spolky a tajnosti kolem nich

Jizva z období nacismu ale Heidelbergu neubírá na dnešní kráse. Při prohlídce města, mezi honosnými vilami připomínající domy z Harryho Pottera, v úzkých malebných uličkách vás možná upoutají barevné vlajky připevněné na zdech domů, nepatřící však žádnému státu světa. Jsou to vlajky tzv. „Verbindungen“, studentských spolků s dlouhou tradicí, k nimž se dodnes váže mnoho nejasností. Na něco podobného nejsem z Čech zvyklá, (i když studentské spolky podobného typu existovaly v minulosti i v Praze a sehrály významnou roli v česko-německém národním konfliktu, spolky ale zanikly se začátkem první republiky a s nastolením Protektorátu Čechy a Morava). Němci a například i Američané si tradici těchto spolků na rozdíl od nás udržují. V Heidelbergu je podobných spolků na třicet a dříve byly výhradně chlapecké. „Dívky do našeho spolku přijímáme, většinou ale na dlouhou dobu nezůstanou,“ vysvětluje mi jeden z členů místního spolku, jehož je od ostatních nečlenů možné rozeznat díky barevné stuze, kterou nosí pod sakem. Každé úterý se ve vile, jež spolku patří, s výhledem na řeku a na ruiny hradu, pořádají pro členy lekce společenského tance, pravidelně jsou zváni i hosti na rozličné přednášky a debaty. S oblibou také pořádají party, a ty jsou přístupné i veřejnosti. Jedna taková studentská akce se koná i dnes. V prostorách své vily má spolek vlastní knihovnu, na zdech visí černobílé fotky bývalých členů, společenský sál zdobí paroží, obrazy a klavír a honosný lustr. Celý dojem, připomínající dění jako z jiného století, narušuje jen hlasitá moderní hudba a cinkot skleněných lahví od piva.

Často dnes můžeme zaslechnout, že s přibývajícím počtem vysokoškolských studentů se ztrácí význam vysokoškolských titulů a z univerzitního studia se stává masový produkt. Při tom všem bychom ale neměli zapomenout, že navzdory trendům jedenadvacátého století existuje místo, které si z minulosti mnohé ponechalo, a zároveň se mu tradici úspěšně podařilo proplést s požadavky nové doby.  Z Heidelbergu doslova čiší mladá studentská energie, jež spolu s ruinami hradu a starobylým centrem města vytváří perfektní kombinaci, kterou stojí za to zažít. A to ať už jako student místní univerzity, nebo alespoň jako turista.

Zdroj
www.uni-heidelberg.dede.wikipedia.orgcs.wikipedia.org
Tagy
Zobrazít vice

Markéta Popelářová

Redaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2016.
„Věřím, že vzdělávání nemusí mít jen nudnou podobu, s jakou se setkává většina lidí ve školním prostředí. Dnešní doba nám nabízí tolik možností pro rozšiřování si obzorů, že by byla škoda nad světem vzdělávání úplně zanevřít. Studuji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a ve společnosti SCIO mám na starosti koordinaci PR projektů.“

Související články

Napsat komentář

Close