Články

Proč je důležité správně se ptát?

Těžko bychom našli typičtější prostředí pro otázky a odpovědi, než je škola. Možná ale k otázkám a odpovědím přistupujeme úplně špatně.

Zatímco učitelé kladou důraz na správnost odpovědí, málokdo už se pozastaví nad významem toho předcházejícího, nad významem otázek. Je ale nad slunce jasné, že to jsou právě otázky, co dokáže spolehlivě odhalit, jestli věci opravdu rozumíme.

Vzpomeňme si na Sokrata a jeho slavné dialogy. Svými otázkami druhým lidem pomáhal rozpomenout se, znovuobjevit ideje, které v nich již byly ukotveny. Již dříve lidé tušili, jaká síla se ve správných otázkách ukrývá. Možná bychom to dnešní společnosti a našim školám měli zase připomenout. Otázka ale zní, jak takové správné otázky vlastně pokládat?

Z hodin na střední škole a také z některých přednášek nebo seminářů na vysoké škole vím, že otázky ze strany studentů v hodinách padají. Snad bychom mohli provolávat „sláva“. Jenže radost pravděpodobně pomine v momentě, kdy si člověk uvědomí, jaké typy otázek to jsou. „Bude tahle kapitola v testu? „Omlouvám se, nestihla jsem si to zapsat, zopakoval byste poslední větu?“ „Jak dlouhý ten sloh má být?“ O stylu otázek tedy asi máme představu. My, studenti, pokládáme otázky, které nám sice novou informaci přinesou, ale jen proto – A, abychom se něco náhodou neučili zbytečně, B, proto, že jsme danou informaci před chvílí přeslechli nebo C, proto, že jsme zvyklí dostávat k práci přesné zadání. Není divu, že se ptáme na přesné zadání, když slohová práce v písemné části státní maturity je konkrétními zadáními přímo zahlcena. Napište tolik řádků, takový útvar, použijte tato slova, máte na to šedesát minut a dvacet sekund. A opovažte se napsat o slovo více.

Možná ani učitel nezná odpověď na otázku, kterou právě položil. Jenže je to podmínkou takové otázky?

Na druhou stranu, menší děti se ptají, ale zásadně jiným způsobem. Snad nikdy jsem od malého dítěte, hrajícího si na hřišti, neslyšela otázku, na jak daleko se může vzdálit od rodičů, aby to bylo ještě v normě a nedostalo na zadek. Proč je moře slané? Proč rodiče musí chodit do práce? A proč si musí každé ráno oblékat tu bundu? Jedno slovo – proč – které dospělým ztrpčuje život, ale malým dětem otevírá svět. Jak často dospělí své otázky začínají slovem proč? Neměli bychom je někdy vyměnit za naše oblíbené „kdy, kde, za kolik?“

Učitelé také zaujímají svůj vlastní postoj k otázkám a odpovědím. Tolik pozornosti věnují vymýšlení těch správných otázek do testu (všichni si pamatují na momenty, kdy originalitě otázek v testu nemohli sami uvěřit), že už jim nezbývá čas a pravděpodobně ani síla věnovat se pokládání těch správných otázek v hodině.

Existují minimálně dva druhy učitelských otázek. Prvně jsou tu ty, které slouží jen k ověřování si vědomostí studentů. Kdy byl upálen Jan Hus? Nevíte? A vy, Honzo, vy to víte? Odpovědi na takové otázky učitel ví a jen čeká, až se rozpomene alespoň některý ze studentů. V druhé řadě jsou tu pak dotazy, které jednou odpovědí nekončí (nebo minimálně by končit neměly). Myslíte si, že činy Jana Husa byly jednoznačně pozitivního charakteru? Nebo se dopustil něčeho zavrženíhodného? Takové otázky nás donutí dívat se na historii, nebo na kterýkoliv předmět, z jiného úhlu. Najednou už nememorujeme, ale uvažujeme a hodnotíme.

A umíme se vůbec správně ptát? Zdroj fotografie: pexels.com

Možná ani učitel nezná odpověď na otázku, kterou právě položil. Jenže je to podmínkou takové otázky? Učitel se může zbavit své křehké masky vševědoucího člověka a vymění ji za tvář člověka, který sice má širší vědomosti než studenti, ale rád si s nimi popovídá a sám se přiučí. Pamatuju si, že když se během vyučovací hodiny podařilo zažehnout diskuzi o tématu, které jsme probírali – ať už to byly husitské války, maoismus nebo recyklování odpadu – považovala jsem to za dobrou hodinu. Obohacuje se nejen student, ale i učitel. Vlastně nevím, jestli tímto apeluji směrem k učitelům nebo ke studentům, každopádně pokud na hru přistoupí obě strany, určitě to fungovat bude.

Pak je tu ještě jedna situace, o které by se mělo vědět. Pokud debata o tématu vyučovací hodiny mezi studenty nadále proudí i po zvonění, jsem toho názoru, že by se takovému učiteli měli udělovat medaile. Bohužel o tom ale často kvůli svému odchodu do kabinetu ani neví. Podat fakta, navrhnout otázky k zamyšlení, rozebrat některé z nich a poté nadchnout studenty natolik, že se od tématu nenechají o přestávce odtrhnout ani kafem ze školního automatu nebo zprávami na messengeru? Tomu se říká umění.

Jednou jsem také zaslechla myšlenku, která by náš školský systém rozhodně oživila. Doposud jsme zvyklí na to, že od učitele se očekává pokládání otázek a od žáka odpovídání. „Na ptaní se jsem tu já, ne vy,“ jako kdybych slyšela některého z profesorů. Co kdyby se ale role trochu prohodily a studenti by se stali těmi, kdo pokládá otázky? Odpovědi už ani v mnoha případech nejsou zapotřebí. Už jen dobře položená otázka je dokladem toho, že student látku dostatečně pochopil. „Vidíte, taková otázka mě nenapadla. Rozhodně by stálo se nad tím zamyslet. Máte za jedna.“ Asi je to trochu utopická představa, že?

Možná to ani není v praxi proveditelné. Zkusme se však během našeho vzdělání pozastavit nad tím, jestli si vůbec nějaké otázky pokládáme a pokud ano, tak jaké. Otázky určují směr, kterým vedeme naše myšlenky. Otázky také dokazují, že umíme kriticky myslet a pomáhají nám zjišťovat fakta a názory, která nás opravdu zajímají. Sokrates tvrdil, že díky procesu tázání je možné dovést lidskou duši až k moudrosti. Kam ji dokážeme dovést my?

Tagy
Zobrazít vice

Markéta Popelářová

Redaktorkou magazínu Perpetuum od roku 2016.
„Věřím, že vzdělávání nemusí mít jen nudnou podobu, s jakou se setkává většina lidí ve školním prostředí. Dnešní doba nám nabízí tolik možností pro rozšiřování si obzorů, že by byla škoda nad světem vzdělávání úplně zanevřít. Studuji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a ve společnosti SCIO mám na starosti koordinaci PR projektů.“

Související články

Napsat komentář

Close