Studijní neúspěšnost na vysokých školách: nejvyšší čas na změnu

Neúspěšně dokončená studia na vysokých školách začala v posledních letech přitahovat pozornost jak vedení vysokých škol samotných, tak ministerstva školství, široké veřejnosti a samozřejmě i studentů. Přístup ke spolehlivým datům ale byl doposud velmi problematický a diskuse o příčinách i možných opatřeních se často zakládala spíše na dojmech než hluboké znalosti problematiky. To se nyní snažíme změnit.

Přestože už první strategické dokumenty Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) z roku 2000 chápaly studijní neúspěšnost jako problém, který je třeba řešit, dlouhou dobu zůstávala tato otázka až na výjimky na okraji zájmu. V posledních letech se ale situace začala rychle měnit, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, sama studijní neúspěšnost pomalu, ale kontinuálně narůstá, zejména v bakalářských studijních programech. Přestože ani před dvaceti lety nebyla situace o moc lepší, v současnosti už je úspěšně ukončena méně než polovina započatých bakalářských studií a v některých oborech je jich ještě mnohem méně – včetně řady oblastí, kde je po absolventech na trhu práce enormní poptávka.

Zadruhé, rychlý nárůst počtu studentů v posledních dvaceti letech přivedl na vysoké školy úplně nové skupiny lidí, s výrazně odlišným zázemím, zkušenostmi, předchozím vzděláním, očekáváními a potřebami, než bylo typické pro studenty v devadesátých, nebo dokonce osmdesátých letech. Vysoké školy se s touto změnou vypořádaly z hlediska kapacit, ale často jen velmi váhavě a pomalu přistupují k hlubším změnám v pojetí výuky, přístupu ke studentům a podpůrným službám, které jim nabízejí. Propast mezi tím, co dnešní studenti chtějí a potřebují, a tím, co jim vysoké školy nabízejí, je čím dál tím nepřehlédnutelnější, a vysoká studijní neúspěšnost je jedním z jejích důsledků.

Zatřetí, počet uchazečů o vysokoškolské studium dosáhl vrcholu v roce 2010 a od té doby zejména v důsledku populačně slabých maturitních ročníků strmě klesá, za šest let o celou třetinu. Vysoké školy, které jsou na počtech studentů stále do velké míry existenčně závislé, mají problém naplnit své nově vybudované kapacity a přirozeně tak obrací pozornost k vysoké studijní neúspěšnosti.

Začtvrté, v západní Evropě je problematika studijní neúspěšnosti aktivně diskutována již řadu let (v USA dokonce již řadu desítek let) a díky čím dál tím těsnější mezinárodní spolupráci se toto téma přenáší i do České republiky. Svou roli v tom hraje i Evropská komise, která sociální otázky a jmenovitě i studijní neúspěšnost výrazně propaguje jak ve svých strategických materiálech, tak i v podmínkách pro čerpání strukturálních fondů.

Polovina bakalářů

Studijní neúspěšnost je (nejen) v ČR nejvyšší v prvních dvou ročnících bakalářského studia, kdy se studenti teprve seznamují se systémem vysokého školství a zjišťují, co vlastně chtějí a co se po nich chce. Současně se ale většina těch, kteří ze studia odejdou, později zapíše znovu, ať už na stejnou, nebo jinou vysokou školu, do příbuzného nebo úplně odlišného studijního programu. Zhruba dvě třetiny z nich tak dříve či později nějaké studium úspěšně dokončí. Naopak ve vyšších ročnících je neúspěšnost relativně nízká a v navazujícím magisterském studiu se drží kolem 20 %. Doktorské studium oproti tomu opět dokončí jen asi polovina zapsaných, byť situaci doktorandů a příčiny jejich neúspěšnosti můžeme s bakalářskými studenty srovnávat jen těžko.

Na bakalářském stupni je neúspěšnost nejvyšší v zemědělských, technických a přírodovědných oborech, nízkou neúspěšnost vykazují naopak prestižní obory, jako právo, lékařství nebo psychologie. I v rámci jednotlivých oborových skupin ale existují velké rozdíly mezi jednotlivými školami, fakultami a programy.

Ukazuje se, že obor studia je jen jedním z faktorů, které mají na úspěšnost vliv, a podstatnou roli hraje i to, kdo, koho, co, jak a v jakém prostředí učí.

Na mezinárodní úrovni (zatím, navzdory snahám EU) nejsou k dispozici data, která by umožňovala spolehlivě srovnávat jednotlivé země mezi sebou – rozdíly v metodikách jsou příliš velké. Z dostupných informací se ale zdá, že Česká republika není výjimečná. Míra neúspěšnosti u nás není ani nejnižší, ani nejvyšší v Evropě a řada států na západě, východě, severu i jihu se potýká s podobnými problémy, byť okolnosti mohou být odlišné.

Co s tím?

Co naopak srovnávat můžeme, jsou politická opatření a přístupy, které jednotlivé země volí. Zásadní příspěvek v tomto směru představovala celoevropská studie HEDOCE z roku 2015 (realizovaná nizozemským výzkumným centrem CHEPS a norským NIFU), ke které i autoři tohoto článku přispěli případovou studií. Tato studie nabízí inspiraci a zajímavou reflexi i pro ČR.

Autoři studie identifikovali několik širokých skupin opatření, která mohou vysoké školy přijímat pro podporu úspěšnosti studentů. Patří mezi ně:

  • zlepšování přístupu k informacím o podobě, náplni a požadavcích studijních programů a podpora uchazečů v tom, aby si vybrali pro ně vhodný program;
  • opatření v oblasti přijímacího řízení (typicky úprava testů a kritérií tak, aby dokázaly lépe předvídat úspěšnost studentů);
  • sběr podrobných dat o průchodu studentů studiem a jejich využívání pro cílení podpůrných opatření;
  • podpora sociální integrace studentů jejich začlenění do života školy;
  • vyrovnávání šancí studentů zejména nabídkou podpůrných kurzů, podporou vzájemného učení studentů mezi sebou atd.;
  • a konečně úpravy podoby a náplně studijních programů a pravidel pro průchod studiem

V některých z těchto oblastí jsou české vysoké školy velmi aktivní a například různé formy podpůrných a vyrovnávacích kurzů se staly na řadě z nich samozřejmostí. V jiných oblastech je situace horší – například pokud jde o práci s uchazeči. Většina škol sice výrazně investuje do marketingu a snaží se přilákat studentů co nejvíc, jen málokterá přitom ale myslí na jejich férové a srozumitelné informování o tom, co je ve studiu vlastně čeká a jaké požadavky budou muset naplňovat.

Faktorem, který je při vymýšlení opatření v oblasti studijní neúspěšnosti v ČR asi nejvíce opomíjeným, je hlubší práce s motivací studentů. Je to právě motivace, která rozhoduje, zda bude studentovi stát za to prosedět noci nad knihami a projekty, chodit na přednášky, aktivně se zapojovat do seminárních diskusí a věnovat čas a energii snaze o skutečné pochopení problémů a osvojení si dovedností. Vysoké školy si přitom často nepřiznávají, že motivace není něco, s čím by se člověk narodil a s čím by se nedalo nic dělat – naopak, chuť do studia se může měnit i ze dne na den.

Obrovský vliv na motivaci má přátelskost prostředí, přístup vyučujících, složení kurzů, vztahy se spolužáky, povědomí o kariérních vyhlídkách a mnoho dalších věcí, které můžeme ovlivnit, ale neuvědomujeme si jejich důležitost.

Neexistují žádné důkazy, že ze škol odcházejí jen ti „hloupí“ a „neschopní“. Čím dál tím častější naopak je, že studium nedokončují ambiciózní, schopní a sebevědomí jedinci, kteří jsou ke škole kritičtí, nevidí ve studiu pro sebe přínos a raději odcházejí dělat něco jiného – ať už přejdou na jiný obor, věnují se kariéře, nebo se třeba odstěhují do zahraničí. V některých případech tak úspěšné dokončení studia může být důkazem spíše konformity a neochoty opouštět vyšlapané cestičky než schopností.

Neznamená to, že by v tomto ohledu vysoké školy nic nedělaly, jenom si prostě často neuvědomují důležitost motivace pro studijní úspěch, nejsou zvyklé tímto způsobem přemýšlet. Věci jako seznamovací kurzy, společenské akce, podpora studentských spolků, exkurze, projektová výuka, hostování zajímavých expertů z praxe, zlepšování povědomí studentů o možnostech uplatnění po absolvování atd. jsou samozřejmostí mnoha fakult a programů, ne vždy jsou ale dobře nastavené a zkombinované tak, aby vytvářely skutečně vstřícné prostředí a probouzely ve studentech pocit, že je báječný nápad strávit celý víkend řešením odborných problémů. Navíc bohužel efekt i několika dobře myšlených opatření může být přebit několika extrémně nudnými vyučujícími nebo protivnými pracovnicemi studijního oddělení.

Mezi konzervativním a moderním pojetím

Stav politiky v oblasti podpory studijního úspěchu studentů je v ČR, podobně jako v dalších zemích v regionu, do velké míry odrazem přežívajícího konzervativního, „elitistického“ pojetí role vysokých škol. Řada akademiků, a nejen jich, se domnívá, že studium by mělo být výlučným privilegiem pro ty nejschopnější a nejhouževnatější a že rozšíření přístupu ke vzdělávání je nesmyslem, který jim vnutili hloupí politici. Oproti tomu v některých zemích západní Evropy převažuje důraz na přidanou hodnotu studia – ne každý absolvent musí být nutně aspirant na Nobelovu cenu, důležité je, zda na konci studia umí něco užitečného, co by bez něj neuměl a co ho lépe připraví na život a kariéru. Do určité míry je debatu o studijní neúspěšnosti možno redukovat na diskusi mezi těmito dvěma pohledy na smysl vysokého školství.

Celou problematikou se podrobněji zabýváme v knize Studijní neúspěšnost na vysokých školách: Teoretická východiska, empirické poznatky a doporučení, která vyšla letos na podzim v Sociologickém nakladatelství SLON. Monografie představuje první česky psanou publikaci nabízející ucelený přehled, od teoretických východisek a zahraničních výzkumů, přes vhled do české situace z perspektivy politických strategií i kvantitativních dat, až po subjektivnější hodnocení problematiky a inspiraci pro tvůrce opatření na státní i institucionální úrovni. Spíše než výzkumníkům hluboce ponořeným do studia problému tak kniha nabízí orientaci zaměstnancům ministerstva i vysokých škol, kteří se snaží situaci měnit, a potažmo i studentům a široké veřejnosti.

Šimon Stiburek a Aleš Vlk

Autoři textu vycházeli v článku ze své nové publikace Studijní neúspěšnost na vysokých školách: Teoretická východiska, empirické poznatky a doporučení vydané nakladatelstvím Slon v roce 2017.

Související články

2 Comments

  1. Dobrý den, velmi zajímavý článek. Nerozumím ale, proč zde není nikde uveden autor, resp. autoři článku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close