Digitální gramotnost bude v budoucnu pravděpodobně jedinou existující
Rozhovor s Matthewem D’Anconou, politickým sloupkařem pro The Guardian a The New York Times.
„Učit děti, jak se se soudností pohybovat na internetu, je velká výzva naší doby,“ tvrdí Matthew D’Ancona, autor knihy „Post-Truth: The War on Truth and How to Fight“. Co se děje, že se lži v naší společnosti nejen množí, ale už na nich tolik nebo dokonce vůbec nezáleží?“
Jak mohou školy pomoci při vzdělávání dětí, aby byly schopné na internetu rozlišit fikci od pravdy?
Je to jako kdybychom dětem darovali auto, ale nenaučili je řídit. Děti mají přístup k internetu od velmi raného věku. Již v třídě sedmiletých nebo osmiletých dětí ho má k dispozici mnoho žáků, někdy tomu tak je dokonce dříve. Dle mého názoru by digitální gramotnost měl být samostatně vyučovaný předmět přibližně od pěti let. Nyní leží veškerá rozhodnutí pouze na rodičích. Měli bychom si uvědomit, že žijeme v přelomové době, kdy mnozí rodiče pořádně netuší, co online svět vše obnáší. Děti se samozřejmě nejdříve musí naučit číst, ale o něco později by jim také škola měla pomoci v tom, aby uměly informacím správně porozumět.
Dnes se internet vnímá jen jako vedlejší pomůcka, občas se Google využije při výuce. Stejně jako od dětí neočekáváme instinktivní pochopení Shakespeara, nemůžeme od nich očekávat ani správné zacházení s internetem. Je možné, že digitální gramotnost se v budoucnosti stane jedinou existující gramotností. Jedná se o schopnost, kterou je nutné naučit. Problém vězí v tom, že tuto schopnost v dnešní době mnoho učitelů nemá.
Vypadá to, jako kdyby bylo čím dál lehčí lhát. Lžeme na sociálních sítích, v životopisech…
Lež lze daleko snadněji realizovat. Anonymita a fyzická vzdálenost umožnily lidem vytvořit si na internetu zcela nové, iluzivní já. A lidé v tom dokonce nacházejí jistý druh terapeutické hodnoty. Takové chování se ale samozřejmě může stát velice nebezpečným, v extrémním případě může vést k manipulaci dětí na internetu.
V budoucnu se setkáme s velkou poptávkou po datech, která nám řeknou, kterým internetovým stránkám věřit a kterým ne.
Děje se to proto, že rodiče a učitelé již neučí děti hodnotu pravdy?
Nemyslím si, že selhali učitelé. Naučit děti něco takového je neuvěřitelně obtížný úkol, na druhou stranu je ale hrozné pozorovat to, že někteří lidé například popírají holokaust. V minulosti se stal známý případ Davida Irvinga, který tento názor také zastával. S uzavřením jeho případu se zdálo, že popírání holokaustu je už konec, ale jak můžeme dnes vidět, pravdou je opak a těch, kteří tuto myšlenku zastávají, je dokonce ještě více. V době internetu není nic v klidu, vše se neustále proměňuje, musíme být pozorní.
Myslím, že v budoucnu se setkáme s velkou poptávkou po datech, která nám ukážou, kterým internetovým stránkám můžeme věřit a kterým ne. Tak jako již dnes existují služby recenzující například restaurace, v budoucnu bude fungovat něco podobného i o internetových stránkách. Problémem samozřejmě je, že zatímco jsme před několika lety mluvili o stovkách mediálních značek, dnes se již jedná o miliony webových stránek. Zrealizovat takovou myšlenku nebude jednoduché, ovšem stále se jedná o možnost, která by nám mohla pomoci se z aktuálního stavu dostat.
