Články

Rozhovor s válečnou reportérkou o fetujících dětech v Oděse, pomáhání ve třetím světě a smyslu vzdělávání

Jarmila Štuková: Dokumentaristka, válečná reportérka i fotografka vypráví o svém vzdělávání, životní cestě, ale i o názorech na současnou podobu vzdělávání.

Jarmila Štuková: Dokumentaristka, válečná reportérka i fotografka vypráví o svém vzdělávání, životní cestě, ale i o názorech na současnou podobu vzdělávání.

Vystudovala jste DAMU, ačkoli jste už poměrně záhy zjistila, že to asi není to, čím byste se chtěla živit. Nakonec se z vás stala válečná reportérka, píšete zásadní články, točíte dokumenty, jste zapojená do mnoha úžasných projektů. Ale pojďme pěkně od začátku. Co vás tedy na škole drželo?

Ono se to hrozně hezky studuje, člověka to baví, v ročníku je málo studentů. Divadlo mě strašně zajímá, dokonce ráda čtu divadelní texty, chodím na cokoli od starých náročných antických dramat až po nové věci. Je zajímavé sledovat, kam se divadlo posouvá. Takže studium mě moc naplňovalo, bylo to takové rodinné. Jsem otevřený tvůrčí člověk, ale zároveň jsem hodně individuální typ, lákají mě nové věci, barevnost, jinakost, jsem ráda neustále v pohybu.

Nebyla bych asi schopná dennodenně docházet do jedné uzavřené komunity, jako je to třeba v divadle. Potřebuji pro sebe prostor a hodně si hlídám svoji intimitu. Přestože jsem extrovert, tohle jsou takové moje dvě zásadní polohy.

A jak to tedy bylo po škole? Dostala jste nějakou divadelní nabídku, nebo jste ani žádnou nehledala? A jak se vlastně z mladé herečky stane válečná reportérka? To je asi hodně o náhodě, ne?

Já jsem právě v páťáku před promocí hodně začala přemýšlet o tom, co tedy budu dělat, když se nechci věnovat divadlu. Dostala jsem pár divadelních nabídek, ale to nebylo to, co jsem chtěla. Takže jsem uvažovala, co se mnou bude dál, a začalo mě to i frustrovat, protože jsem neznala nic jiného než divadlo. U mě je ale všechno dílem náhod. Seděly jsme s kamarádkou u piva a seznámily jsme se tam se dvěma reportéry, kteří zakládali reportážní agenturu A- news, kde začali pracovat na zajímavých projektech.

Točili na mnoha místech po celém světě, zejména tam, kde probíhal nějaký konflikt: Afghánistán, Gruzie, pásmo Gazy, Kongo, Libérie, Sierra Leone. Když o tom tehdy vyprávěli, měla jsem doslova oči navrch hlavy a něco mi říkalo, že je to přesně to, co bych chtěla dělat, co by mě určitě bavilo. Bylo to chvíli před státnicemi a já jsem jim říkala, že bych jim tam dělala klidně „podržtašku“, vařila kávu, zařizovala víza, držela kamery. No a oni na to kývli – a takhle jsem tedy začala.

Dodnes vlastně moc nechápu, proč jsem po maturitě nešla na FAMU, protože mě vždycky bavily osudy lidí, jejich příběhy. Ale asi jsem si vnitřně moc nevěřila, FAMU mi přišla jako elitní škola. Nicméně to bylo asi naposledy, kdy jsem něco takhle vzdala. Od té doby do všeho skáču po hlavě.

Takže jste vlastně byla asistentka, nebo vás už pustili k focení a psaní?

Pracovala jsem s klukama jen několik měsíců, a pak odjela do Indie s jedním fotografem z Lidových novin. K jeho fotoreportážím jsem tehdy měla napsat text. Už na základce jsem hodně četla, psala povídky a vypisovala se ze svých nálad, nicméně jsem víc obrazový typ. Každopádně jsem si říkala, že to zkusím. Jsem celkem emotivní člověk a myslím, že dokážu zachytit emoci. Říkala jsem si, že je to buď, anebo. Neštítím se naštěstí žádných zvířat ani hmyzu, nemám problém spát ve stanu, vzít si spacák a spát v nějaké chýši, jíst jen místní jídlo – mám i kachní žaludek, takže můžu sníst opravdu skoro všechno – což je prima kvůli tomu cestování.

Odjeli jsme tedy do Indie se dvěma tématy. První se týkalo prodeje orgánů a druhé bylo věnované HIV pozitivním lidem a jejich potomkům. Když jsme se vrátili, napsala jsem o zmíněných tématech reportáž, která celkem vyvolala zájem. Ozvalo se hodně čtenářů, že by rádi těm lidem pomohli. Pobyt v Indii byl dost náročný, psychicky především, ale když jsem pak viděla tu vlnu solidarity, tak mě to nakoplo a připadalo mi, že taková práce má smysl. A že se jí chci věnovat.

Nejsem žádná naivka s mesiášským komplexem, ale je to obrovská satisfakce.

Dodnes vlastně moc nechápu, proč jsem po maturitě nešla na FAMU, protože mě vždycky bavily osudy lidí, jejich příběhy. Ale asi jsem si vnitřně moc nevěřila, FAMU mi přišla jako elitní škola. Nicméně to bylo asi naposledy, kdy jsem něco takhle vzdala. Od té doby do všeho skáču po hlavě. Když jsem zpracovala tohle téma jako mladinká holka, všechno mi to zaklaplo a já se ujistila, že to chci opravdu dělat. Pak přicházela další a další témata, některá ještě horší než to v Indii. Ale zároveň jsem cítila, že to má dopad, jaký to má mít. Nejsem žádná naivka s mesiášským komplexem, ale je to obrovská satisfakce.

Za svou bohatou pracovní minulost jste toho asi viděla opravdu hodně, jak se s tím vyrovnáváte, jak zvládáte ten obrovský tlak, který to na psychiku musí mít? A jak pak po návratu relaxujete?

Lidská psychika je neuvěřitelně adaptabilní, ale na utrpení se samozřejmě nedá úplně zvyknout. Já třeba nejsem člověk, který pláče hned navenek, ale brečím spíše uvnitř a není to tak, že by se mě to netýkalo. Moji práci by asi neměl ani dělat někdo bez empatie. Ti lidé by to vycítili a nedal by se podle mě natočit dobrý dokument. Na druhou stranu nikomu nepomůže, kdybych se tam začala psychicky rozkládat. Člověk, který se má někomu svěřit s tak intimními věcmi, potřebuje podporu, třeba jen vzít za ruku. To se několikrát stalo, třeba mi jedna maminka vykládala, že jí Islámský stát vytrhl dcerku z ruky a už ji neuvidí. Zřejmě ji i brutálně znásilnili. To jsou velmi těžké chvíle, kdy je člověku do pláče. Ale snažím se držet a tím, že jsem maminku chytla za ruku a objala, vyjádřila jsem jí solidaritu. Nedokážu být hyena bez emocí.

V Oděse jsem viděla malé děti, jak si na ulici píchají drogy. Bylo mi z toho zle, ale zase vím, že díky článku, který pak vyšel i v zahraničních médiích, se těm dětem pomůže. Na konci byl uvedený kontakt na místní neziskovku a i díky tomu se tam otevřelo centrum pro tyto děti. Takže se netočím do klubíčka a nebrečím, ale vymýšlím, co udělat pro to, aby se situace mohla zlepšit. A někdy i článek nebo fotka mohou motivovat, člověk nemusí hned odjet na místo a snažit se pomáhat.

Před pár dny jsem se vrátila z Iráku, kde jsem byla s kamarádkou Ivou Roze. Společně jsme tam pracovaly na velmi emotivních příbězích seznámení v Bagdádu. Drtivá většina sňatků v Iráku je domluvených. Když se vrátím zpět do Čech, často potřebuji nějakou kompenzaci. A tou je pro mě kultura, umění. Například včera jsem byla na výstavě meziválečné avantgardy, dneska jdu do divadla a pozítří na koncert klasické hudby. Takže jsem vlastně pořád prošpikovaná tím uměním. Stále mám známé mezi herci, baví mě chodit na představení, protože mě to inspiruje a odpočinu si při tom.

Jak si vybíráte témata, kterým se budete věnovat? Přece jen ty země, do kterých jezdíte, znáte velmi dobře a vím, že se snažíte poukazovat i na světlejší stránku toho, co tam lidé dnes a denně prožívají.

Z praxe vím, že když ukážete snímek obsahující nějakou hrůzu, budí často větší zájem. Ale nechci, aby mě to ovlivňovalo. Chci ukazovat reálné, pravdivé zprávy z těch zemí. Nezáleží mi na tom, jestli to bude mít menší sledovanost. Nechci se za svoji práci stydět. Já si dělám vždycky takový průzkum mezi kamarády, na co se mě budou ptát, když jedu do té které země. Například když jsem se chystala na cestu do Sierry Leone, kamarádi mi říkali, že budu určitě fotit a psát o válce, dětských vojácích, o diamantech a o sirotcích na ulici. Samozřejmě důsledky války jsou tam patrné pořád. Země se potýká s velkými sociálními problémy a i v důsledku eboly je na ulici spousta sirotků.

Ale my jsme chtěli najít něco jiného, něco pozitivnějšího. A zjistili jsme, že v roce 2017 se místní kráska Havak Kamara probojovala do finále soutěže Miss Universe, což se stalo poprvé v historii této země. Pro místní je to obrovská naděje, že se mohou věnovat třeba i módě. Dokonce jsme na ulici zastavovali lidi, že se nám líbí jejich outfit, že si je chceme vyfotit, a reagovali pozitivně. Ale je fakt, že pracovat v zemích, jako je Sierra Leone, není nic jednoduchého. Rozvoj země brzdí vysoká míra korupce, politická reprezentace a s tím vším spojené zásadní sociální problémy.

Nebo jsme s kamarádkou Lenkou fotily na Haiti po zemětřesení. Tam jsme opravdu zažily explicitní neštěstí. Vstávaly jsme brzo, spát jsme chodily pozdě. Viděly jsme šílené věci. A zároveň jsme chodily po ulici a zažily i lidskou solidaritu, což nás dojímalo. Stejně tak v Iráku jsme se hlavně na počátku setkali s velkou mírou solidarity. Například jsme viděli majitele rozestavěných budov, kteří ubytovávali uprchlíky, nebo pekaře, který lidem zadarmo rozdával pečivo, ostatní lidé deky. To bylo moc fajn. Nastaví to i zrcadlo, říkáte si, jak byste se zachovala vy, vaši přátelé. Hodně se tam dostáváte k otázkám, které tady neřešíte, nebo řešíte, ale neprojdete si tím.

Po návratu jsem někdy psychicky hodně vyčerpaná a pak slyším někoho mluvit, jak by se zachoval, a vždycky si říkám: „Teď bych tě chtěla vidět!“ Drtivá většina těchto velkohubých a děsně statečných lidí by se samozřejmě zachovala úplně naopak. A naopak ti, kteří o sobě pochybují, se často zachovají statečně.

A nemyslíte, že je to třeba i tím, jak jsou dnes lidé informovaní, stylem vzdělávání, výchovou, svobodou vyjadřování? Co si myslíte o vzdělávání v Čechách?

Beru vzdělání jako kruciální věc a uvědomuju si to intenzivně právě v zemích třetího světa, kam se dováží spousta materiálu, staví se tam, hloubí se tam studny. Velmi často tam probíhají projekty, které jsou neúčinné, protože místní lidé je neumějí ani využívat. Místo toho, aby je to motivovalo k větší práci, se naopak zaseknou a mají pocit, že ti běloši a ten Západ se o ně má postarat, což si myslím, že je prostě špatně.

Co jsem vždycky kvitovala, bylo vzdělávání, stavění škol, práce s dětmi, vysvětlování, proč některé věci nefungují. Vzdělávání je tam samozřejmě úplně jiné. A je nutné, aby ti lidé, zejména když je to v nějakých problematických afrických oblastech, třeba v Etiopii pochopili, proč nemají mít 11 dětí, když je neuživí. Jakým způsobem hospodařit – měla by to být od malinka komplexní příprava na život, aby byli schopni v něm fungovat.

Když se bavím s lidmi v Čechách o vzdělávání, jezdím přednášet na školy a celkově pozoruju společnost, mám radost, kolik toho děti vědí. Takže bych trochu polemizovala o tom, zda jsou na tom naše děti se vzděláváním opravdu tak bídně.

Zmiňovala jste i roli učitele ve výuce. Jak ji vnímáte?

To je věc, která mě hodně mrzí. Dokonce jsem o tom kdysi chtěla psát zásadní článek, protože se mě to dotýká. Učitel na základní škole, který má na dítě určitě důležitý vliv, by měl být osobnost, která chodí ráda do práce. Ani společenský status učitele už není tak ceněný, jak by měl být. Za mě, když někdo řekne „já jsem učitel“, tak je to rovnítko s vědcem, myslím v té vážnosti. Pro své dítě si v budoucnu přeju fajn učitele. Aby to byl někdo, kdo bude schopen detekovat, že s dítětem třeba není ve třídě něco v pořádku. A hlavně aby to uměl efektivně řešit.

Práce učitelů není lehká. Mám čtyři neteře a je mi jasné, že to ani s nimi nemají jednoduché. A už vůbec s některými rodiči. Proto si práci učitelů cením a štve mě, že ve školství stále chybějí peníze. A bohužel i společenský status.

Za mě, když někdo řekne „já jsem učitel“, tak je to rovnítko s vědcem, myslím v té vážnosti.

Oceňuji zároveň, že dneska se k dítěti přistupuje individuálně. Jako socíkovský dítě si dobře pamatuju problémy, které se často opomíjely nebo naopak zveličovaly, resp. stačila malá dysfunkce a ten člověk byl hned poslán do zvláštní školy. To ho mohlo minimálně demotivovat. Člověk, který je třeba umělecky nadaný, asi nebude umět tak skvěle matematiku, a naopak. Je opravdu pozitivní vidět, že se to víc a víc zlepšuje, a hrozně bych si přála, aby na vzdělávání obecně byl dáván větší důraz. A přijde mi zásadní zvát rodiče, experty, učitele a lidi, kterých se to týká, do veřejných diskusí o tom, jak by školství a přístup ke vzdělávání obecně měly vypadat. Když lidé nesedí naproti sobě, aby mohli okamžitě reagovat a ta diskuse vygenerovala nějakou zásadní myšlenku, je to hrozně těžké.

Co pro vás tedy znamená škola?

Škola má být skvělý základ do života, a je proto důležité dbát na kvalitu vzdělávání, její modernizaci a posun vpřed, ale stejně se nejvíce naučíte tím, jak plyne život a jaké vám do cesty staví výzvy, příležitosti, ale třeba i překážky, které je třeba překonat.

Na jakém projektu, který byste vyzdvihla, právě pracujete?

Momentálně intenzivně pracuji na projektu Vagonáři. Vagonáři jsou děti či dospívající, kteří z nudy, kvůli selfie a s vidinou uznání od vrstevníků na sociálních sítích přelézají vagony na opuštěných nádražích. Málokdo si ale uvědomuje, jak moc právě tito mladí lidé riskují své životy, protože nad těmito vagony jsou dráty s vysokým napětím. Každým rokem průměrně devět z nich končí v popáleninových centrech, kde doslova bojují o své životy. Následky si pak nesou celý život.

Prvotní nápad vzešel z debaty s přednostou kliniky popáleninové medicíny Robertem Zajíčkem. S Lenkou Šetelíkovou, vrchní sestrou kliniky popáleninové medicíny na Vinohradech, založili v roce 2004 Bolíto, což je neziskovka, která pomáhá popáleným dětem. Pomáhá jim převážně psychosociálně. Úrazy vysokým napětím jsou jedny z nejzávažnějších. A tak jsme na to chtěli poukázat. Oslovila jsem Luboše Vacka, což je talentovaný režisér, jestli by do toho nechtěl jít. Potřebovali jsme zacílit hlavně na děti 12 až 18 let. Forma, kterou jsme zvolili, je taková ostrá.

Příběh je o třech sídlištních klucích a holce, taková parta, která kope do zrcátek, prostě dělá různé nepřístojnosti. Říkali jsme si, že dospělí na to budou reagovat třeba slovy „ti si to zaslouží, to jsou ti zmrdečci sídlištní“, ale je třeba si uvědomit, že když chceme zaujmout publikum, nejde o to, že všechny děti jsou zmrdečci a mají násilné sklony, ale že je to něco, co dokoukají. Na základě algoritmu, rešerší toho, co funguje na internetu, jsme zjistili, že děti hodně sledují rapové, drsné klipy. Na výzkumu jsme strávili týdny a týdny práce. A i konec je tvrdý, jednoho kluka z té party jsme v klipu nechali spálit a on pak vychází ze tmy před kameru. Má popálený obličej a říká sprostě, aby člověk nepodělal svůj život. Vymýšlím i další projekty, které by účinně dostaly popáleninovou problematiku mezi lidi.

Tagy

Související články

Napsat komentář

Také by vás mohlo zajímat

Close
Close
Close