Méně memorování a více praxe, žákům nabídnout větší výběr v předmětech, navrhuje youtuber Kovy

Karel Kovář (*1996) alias Kovy je jeden z nejúspěšnějších českých youtuberů. Na internetu ho pravidelně sleduje přes 600 tisíc převážně mladých diváků. Do svých krátkých videí nezřídka vkládá vzdělávací obsah, upozorňuje na aktuální společenská témata a varuje před odvrácenou tváří sociálních sítí. Jeho pedagogický dopad na mladou generaci je enormní.

Považujete se za vzdělaného člověka?

Já si myslím, že k tomu, abych mohl být vzdělaný člověk, mi chybí tak 20 let, spousta přečtených knížek a aspoň ta jedna vysoká škola. Možná vysoká škola života (smích).

Já jsem teď čerstvě skončil s vysokou školou, odešel jsem z oboru, který jsem studoval, především kvůli času a kvůli příležitostem, které si myslím, že mám. Chci je naplno využít a ztratil jsem smysl v tom, co jsem dělal. Teď se můžu pouštět do větších věcí, víc se soustředit na to, co dělám, víc to posouvat dál, ať už obsahovou, nebo formální kvalitou, abych cítil, že dělám nějaké kroky dál.

A co byste potřeboval pro to, abyste věci, které děláte, mohl dělat ještě líp?

Dělat chyby. A zkoušet všechny ty věci v praxi. Experimentovat. Youtube se nedá nijak teoreticky naučit. To je na tom to nejlepší, že na to není žádná škola, na to není žádné video, žádný kurz nikomu nepomůže, aby se stal úspěšným na Youtube. Jediné, co tam člověk potřebuje, je nápad. V dnešní době stačí jen telefon. A z toho nápadu se dá udělat skvělé video. A nelze říct první krok tohle, druhý tohle. A to je na tom to skvělé. Každý prostě musí jít, vzít ten telefon, vzít tu kameru, vzít ten nápad, jinak to prostě nejde.

Co by podle vás spadalo do definice vzdělání, vzdělanosti, vzdělaného člověka?

Pro mě je to asi americké chápání vzdělávání, ať už jde o hledání zdrojů, souvislostí a přemýšlení nad věcmi. Ne tak pasivní přijímání a memorování, které se dá aplikovat asi jenom v některých oborech. Myslím si, že je to dost o tom, jak člověk informace čerpá. A nevím, jak definovat vzdělaného člověka. Já si pořád myslím, že jsou to ty školy. Přece jenom je nelze vynechat. A pak si myslím, že o velmi vzdělaných lidech se dá hovořit až v nějakém věku, kdy má člověk za sebou jak školy, tak i nějakou praxi.

Vzpomenete si na nějaké momenty, které pro vás byly důležité na dosavadní vzdělávací dráze?

Určitě spousta profesorů. Je důležité mít dobrého učitele. Když má student dobrého učitele třeba na chemii nebo na předmět, který by jinak nebavil, tak pak najednou i ta chemie začne bavit.

Já jsem měl spoustu dobrých učitelů, kteří mi pomohli se posouvat dál. Vlastně celý gympl mi ohromně pomohl. Když si vzpomenu, jaký jsem byl v prváku a když jsem odcházel, tak to byli dva úplně jiní lidé.

Byl jsem obklopen lidmi, kteří mi pomohli při přijímání informací, naučili mě uvažovat hlouběji. To bylo v době, kdy se ve velkém objevily první fake news a bylo důležité a klíčové rozeznat, která informace je správná a která špatná.

Nechtěl jste být někdy učitelem?

No tak to je jediná věc, o které jsem věděl, že ji nikdy nechci dělat. Představa, že učím na druhém stupni, je jako z hororových snů. Potýkat se tam s tou pubertou. A s těmi rodiči. Se vším. S těmi dětmi, které asi ještě nejsou nějak vyhraněné, jak to bývá na střední škole. Jsou tam hozené všechny skupiny dětí do jednoho systému, do jedné osnovy, která má nějak fungovat, to by mě děsilo. Obdivuju všechny, kdo to zvládají a hlavně zvládají dobře.

Později možná – nevím, pokud budu mít na to dispozice, tak možná nějaký předmět na VŠ pro lidi, které by to fakt zajímalo, něco volitelného, kam by chodili z vlastního dobrovolného zájmu. Ale rozhodně ne nižší stupně.

Na druhou stranu dokážete zvládnout, byť ve virtuálním světě, desítky nebo stovky tisíc přesně těch puberťáků…

Ono je to jednoduché. To si člověk sedí za kamerou, nemá před sebou těch 20 dětí, které vyrušují nebo koukají do telefonu. Sám si to připraví, sám si to sestříhá, vydá to a ten osobní kontakt tam prostě není. Miluju, když mi učitelé nebo žáci posílají, že moje videa používají v hodinách, to je pro mě pocta, ale zároveň vím, že bych to v hodinách nezvládal rozhodně tak elegantně jako v těch videích, kde je přede mnou jedna kamera a to je všechno.

[irp posts=“3980″ name=“V digitální (r)evoluci vítězí odhodlaní jednotlivci“]

Ale nezvládáte to podobně elegantně? Vždyť na ně potom reagujete v komentářích.

Já přicházím častokrát i na debaty se studenty, což je úžasná věc. Je to něco, co mě hrozně baví a co bych chtěl dělat daleko víc tento rok. Ale tam už přicházím v jiné roli. Tam za mnou přicházejí studenti s tím, že mě znají, že vědí, co dělám, že mají zájem o to, co já jim říkám, a nejsem prostě žádný nový učitel, který přichází na školu. Nikdo ho nezná a vlastně nikdo moc neví, co vlastně přinese. Takže já mám v tomhle vlastně hrozně jednoduchou pozici. Ale snažím se do videí dávat vzdělávací prvky, protože podle mě je hrozně důležité předávat víc než jen tu zábavu. A je možné, že během následujících let se změním v edukační kanál. Ale zase bych si chtěl zachovat tu bláznivost a zábavnost, aby to tomu dodávalo lidský formát.

Myslím si, že brát se moc vážně na Youtube není to pravé.

Myslíte, že by třeba jednou mohl Youtube nahradit školu? Napadl mě takový termín, jmenovalo by se to „youtube-learning“…

Já jsem v tomhle docela konzervativní. Já si nemyslím, že až takhle extrémní změna je možná. Pořád tam musí být mimořádná motivace. Spousta mladých lidí by měla problém se k tomu dokopat, kdyby byli doma. Myslím si, že v plošném vzdělávání je pořád nutné do té školy chodit. Ale mělo by se to určitě dělat jinak, ve spoustě směrů. Já, když mluvím o změně ve vzdělávání, tak vždycky nejvíc mluvím o moderní historii, která je podle mě hodně podceňovaná a většinou na ni nezbývá čas. Mluvím o finanční gramotnosti, o mediální gramotnosti, o všech věcech, které nejsou úplně memorovatelné, ale jsou spíš o tom, zkoušet to v praxi na různých cvičeních.

Tam je potřeba hodně změn a obávám se, že když přijde ministr s vizí maximálně na čtyři roky, tak to nestačí. Pokud se školský systém zásadně nezmění, tak je nevyhnutelné, že bude ztrácet význam. V praxi bude papír ze  školy pořád méně a méně důležitý. Takže jsem rád za všechny ty iniciativy, které dělají něco navíc. Budoucnost není v tom, že lidé budou koukat na Youtube a učit se z něj.

Je ale možné, až třeba přijde fakt velký pokrok ve virtuální realitě, že budeme sedět doma, budeme mít nasazený nějaký headset a budeme ve virtuální třídě. Velké možnosti budou v budoucnu třeba v rozšířené realitě. V tom, že se spoustu věcí už nebude vůbec potřeba učit, protože budou automaticky k dispozici. Už teď si může člověk vygooglovat obrovské množství informací. Myslím si, že základní přehled je důležitý, ale do mrtě se učit všechny ty letopočty je zbytečná věc, která v hodinách zabírá místo na řadu praktičtějších věcí.

Kdybych to měl shrnout, tak bych byl hrozně rád, kdyby se školy zaměřovaly daleko víc na praxi, na to, co člověk v praxi fakt využije. Což v dnešní době je příjem informací, to, jak si vzít půjčku, aby člověk neskončil v exekuční pasti. To jsou hodně podstatné věci s ohledem na statistiky, kolik tu máme zadlužených lidí, nebo kolik lidí je na hranici chudoby. A asi bych dával víc příležitost studentům, „hele, baví tě fyzika, vem si víc hodin fyziky. Kluka baví historie? Ať si vezme víc historie“. Tedy přizpůsobovat výuku žákům, dávat jim možnost chodit na ty předměty, které je baví, a eliminovat ten pocit „teď tady sedím 45 minut úplně zbytečně“. Mít minimum a maximum a z toho si prostě svůj rozvrh poskládat sám. Ale to jsou takové moje naivní představy.

[irp posts=“1633″ name=“Youtubeři: rock-and-roll 21. století“]

Na to někdo namítá: „No ale pak si ty děti vyberou jenom to, co je baví, nebo to, co je nejlehčí, a třeba se nikdy nepustí do anorganické chemie.“

Proto bych tam nechal ta minima a maxima. Aby každý měl alespoň základy. Ale aby větší detaily už zbyly na lidi, kteří se o to zajímají fakt hodně.

Jestli mám říct, v čem jsem osobně viděl největší problém, pak to bylo, že učitelé jsou prostě přetěžovaní, že mají hrozně moc tříd a mají hrozně moc látky, takže si často během toho roku nestihnou zapamatovat všechny ve třídě, a to je problém. Já si myslím, že by učitel měl víc vnímat, co se ve třídě děje. Asi by to chtělo na všech školách trošku přifouknout kapacity. Problém je, že asi není kde brát.

Jaké jsou podle vás asi největší hrozby v následujících dvaceti, třiceti letech, na které bychom měli děti připravovat?

Já si myslím, že by se měly učit rozeznávat fakta. Možná je to spíš problém starších – ten příval informací z tolika zdrojů najednou. Dřív prostě bývala nějaká jedna pravda, která se říkala v televizi, nějaká jiná pravda, která se věděla mezi lidmi. Dneska je ten koncept úplně postavený na hlavu. Kamarád mi nedávno říkal, že jeho mamce přišel e-mail od gynekologa o jednom z prezidentských kandidátů, který ji donutil přehodnotit názory. V tom e-mailu nebyla jediná pravdivá informace. Takže to si myslím, že je velké téma, a věřím, že mladší generace, která v té změně už vyrostla, snad má od toho trošičku větší odstup. Obdivuju učitele, kteří pro to dělají něco navíc.

Hrozně mě bavila nedávná akce, jmenovala se Nebezpečí na síti a pořádal ji Člověk v tísni na Jeden den na školách v DOXu pro 120 učitelů. Hovořilo se tam o tom, jak mladí dnes konzumují sociální sítě, o generaci dětí, které se narodily fakt s tím smartphonem v ruce, je to pro ně úplná samozřejmost, a právě i o těch fake news.  A přijde mi hrozně důležité tohle pro učitele organizovat, protože jeden učitel může změnit přístup stovkám dětí.

Pak moderní dějiny, protože mně přijde, že se začínáme opakovat. A pořád je třeba si připomínat, jak to tady vypadalo dřív. Že tohle všechno, co tu máme, není samozřejmost. A možná trošku víc přemýšlet o krizových scénářích. Aby člověk pamatoval, že věci se mohou stát docela jednoduše. Teď máme svobodu, což není tak úplně samozřejmé,  ale stačí pár lidí na nesprávném místě a bude všechno jinak. A pak inspirovat mladé lidi, kterým se otevírá obrovský svět, aby se vraceli zpátky sem, aby své nápady realizovali tady a neodjížděli s nimi někam pryč. To je podle mě velká výzva do budoucna. Protože tu máme strašně moc šikovných mladých lidí, kteří ale jsou připraveni si ty nápady odvézt s sebou někam do zahraničí. Takže tady vytvořit tak dobré prostředí, aby neměli potřebu odjíždět.