Škola, kapela, zaměstnání – jak se nezbláznit

Augustine, můžeš mi prozradit, co stojí za rozhodnutím, že si budeš peníze na život během studií v Praze vydělávat sám?

Když jsem před 6 lety maturoval, tak mi moje mamka dala jasně najevo, že jít studovat vysokou školu je v mém případě dobrý nápad, nicméně mě jako jednoho ze šesti sourozenců nemůže finančně podporovat. Znamenalo to pro mě, že kromě výběru vysoké školy se budu muset zamyslet také nad tím, co bych chtěl dělat za účelem přivýdělku. Mohl jsem se taky lehce na studium vykašlat, ale chtěl jsem zažít vysokoškolské prostředí. Cítil jsem, že mi má co nabídnout především po stránce osobnostního rozvoje. Právě proto jsem z možných variant posléze vyřadil i kombinované studium. Uvědomil jsem si totiž, že by mi nedalo to, co hledám, tedy disciplínu, kolektiv atp.  Samozřejmě jsem se tehdy zamyslel i nad možnostmi stipendií. Zjistil jsem ale, že stejně není možné, aby stipendium pokrylo veškeré náklady. Když jsem pak narazil na dostatečně dobře placené zaměstnání, vyšlo mi to jako nejlepší řešení.

Teď už jsi přes dva roky studentem oboru Humanitní studia na Karlově univerzitě. Potvrdil sis tedy, že studium vysoké školy skutečně napomáhá k rozvíjení osobnosti?

Od začátku jsem si říkal, že pokud se dokážu úspěšně pohybovat v systému vysoké školy, dokážu se zorientovat v mnohých dalších situacích, jako například ve styku s byrokracií. Podle mě je zásadní pochopit, jak využívat jednotlivé prostředky k dosažení vlastních cílů. Myslím, že přesně to jsem během současného studia našel. Představ si to v práci, například v korporátu, tam nemáš tušení o tom, jak funguje celá firma. Bez potřebného nadhledu nemáš ani mnoho šancí na sobě efektivně pracovat a postoupit na další pozici. A obdobně, když mám problém v práci, tak ho za mě někdo vyřeší. Ve škole si chybějící informaci musím najít sám. Informace jsou tam volně dostupné. Věřím, že spousta lidí, kteří jdou po střední rovnou do práce, má k samostatnému přístupu při vymýšlení řešení daleko. Ve škole tě podporují v postupu. Například jít na magisterské studium. V práci chtějí, abys dělal to, na co si tě najali.

Vraťme se ale k hledání zaměstnání. Jak se ti podařilo získat takové zaměstnání, které ti umožnilo navštěvovat školu a zároveň si díky němu vydělat dostatek na nájem a další výdaje?     

Hledal jsem cokoliv, co se týká jazyků, protože mám tu výhodu, že umím francouzsky, anglicky a česky.  Našel jsem práci v call centru francouzské letecké společnosti. Jedná se o klientskou podporu. Během získávání práce jsem postupoval opatrně. Během zkušební doby jsem se, diplomaticky řečeno, snažil upozadit svůj záměr jít v blízké budoucnosti studovat vysokou školu. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby moje schopnosti hodnotili objektivně. A podařilo se mi to. Teď jsem vlastně jediný ve stočlenném týmu, kdo má výsadu pracovat na půl úvazku. Pracuju tak dvacet hodin týdně. Oficiálně odevzdávám svůj pracovní plán vždy s měsíčním předstihem. Často se ale stane, že musím něco zrušit, přidat nebo změnit, abych dosáhl smluvené kvóty.

Chápu to tedy správně, že současné nastavení vyhovuje tvým možnostem, takže se teď nekoukáš po jiném místě…

Doposud jsem o změně nepřemýšlel. Když studuju, tak nemám čas věnovat se náročnější práci. Na takovou změnu člověk potřebuje další spoustu energie a já pracuju takto právě proto, abych si tu energii ušetřil. Hledal jsem tak co nejméně náročnou práci za co nejvíc peněz.

Studium, práce, kapela. Tři odlišné činnosti, tři odlišné úseky během pracovního týdne. Baví tě ta různorodost nebo je pro tebe střídání tempa spíš vysilující?

Práci mám jasně danou. Musím tam být od začátku do konce tak, jak to mám napsané. Nedá se s tím hýbat, a to mi v podstatě dodává pocit klidu. Můžu ti upřímně říct, že si chodím do práce odpočinout. A je to dobrý pocit. Pak už mi zase běží čas na to ostatní. Pokud se jedná o školu, takový ten klasický studentský život si bohužel moc neužiju. Nikdy nemám čas si přečíst celou knížku. Nemívám jedničky, ale spíš dvojky. Kapela si celkově bere asi nejvíc. Je to velká investice času, peněz a energie. Za práci pro kapelu zatím nedostanu zaplaceno. Každý, kdo vede startup, ti řekne, že vždy je možné pracovat víc. Tak to funguje i s kapelou. Pokaždé se dá vymyslet další nová písnička, navázat nové kontakty, rozjet nový projekt.

Co reálně očekáváš od takové investice?  

Vše, co kapela vydělá, se musí znovu investovat. Na začátku to bylo pár korun, teď už jsme dosáhli takové úrovně, že nám náklady platí sponzoři. Těšíme se z toho, že se pomalu ale jistě blíží konec nouze.

Vnímáš, že jsi v tomto směru jeden z mála nebo jsou na tom tví spolužáci podobně? Setkáváš se s tím, že mají mladí lidé vedle studia další činnosti, podobné těm, o kterých jsme se bavili?

Spolužáků, co to mají podobně, je málo. Měl jsem spolužačku, která pracuje jako asistentka produkčního v televizi. Ve třeťáku musela studium ukončit, protože to časově nezvládala. Sám se bojím, že to se mnou skončí stejně. Kapela se teď totiž slibně rozjíždí. U nás v kapele všichni kromě bubeníka, který studuje hru na bubny spolu s angličtinou, pracují na plný úvazek a na rozdíl ode mě všechno stíhají. Včetně manažera kapely, který má náročné seriózní zaměstnání ve sféře byznysu.

Vnímáš vliv vědomostí, které jsi získal na vysoké škole, na management The Silver Spoons?

Jsem přesvědčen, že rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným člověkem tkví jen v přístupu k informacím. Jak jsem se ve škole setkával se studiem filosofie a dalších vědních disciplín, začala se pozvolna měnit také struktura kapely a způsob jejího vedení. Cítím teď větší nadhled. To se projevuje dlouhodobějšími plány a ukotvením v reálných možnostech. Dřív jsme měli mít koncert a viděli jsme pouze jej. Za ním už byla tma. Nyní se nám už nejedná o jeden jednotlivý koncert, ale dosáhnout životaschopnosti v čase. Teď jsme například pracovali rok na jedné písni. Věděli jsme, že tahle jedna písnička je nutná k tomu, abychom se dostali na hudební scénu. V minulosti bych pracoval naráz na třiceti skladbách napůl spíš než na jednom pořádně a naplno. Změnil se i přístup k lidem. Umělci jsou speciální druh. K tomu, abychom dokázali fungovat jako celek, mi studium humanitních studií určitě pomáhá. Učím se představivosti, přemýšlet o několika variantách řešení zároveň. V hudbě není žádný řád a showbyznys se také neustále mění.

Už to tu jednou padlo, ale souhlasíš s tím, že se dá rozvíjení kapely přirovnat k vedení menší firmy?

Ano. Je to malá firma. Ale s malým háčkem. Je to firma složená z umělců, kteří fungují různě, ale určitě ne racionálně. Je zapotřebí to přijmout a nebojovat s tím, brát to jako cennou zkušenost z oblasti human resources. Když někdo přijde s blbou náladou, hudebně to nepovede k ničemu. Ve standardní firmě jsou emoce méně podstatné. Nikdo nikomu nemůže nic diktovat, protože z toho nikdo z nás nic kromě zkušeností nemá. Je tu ten sen, že se něco podaří, a když ne, tak se i přesto budeme mít dál rádi… Chceme dělat umění, které k něčemu slouží, nevidím žádný smysl v umění zavřeném v šuplíku. Cílem je dostat ho k lidem. Na mě měla hudba v útlém mládí velký vliv a chci, aby to pokračovalo dál.

Bavili jsme se o plánování. Na co všechno se od The Silver Spoons můžeme těšit v následujících měsících?

Minulý rok v říjnu jsem napsal pár písniček a dostali jsme se s nimi až do Los Angeles, kde se nám je podařilo profesionálně nahrát. Teď po roce k jedné z nich začínáme točit videoklip. Další vývoj tak závisí na nadcházejících třech měsících. Pokud se vše povede tak, jak chceme, nahrajeme album. Budeme tak moci ukázat lidem v hudebním byznysu, že máme dobrý produkt a že jsme připraveni na spolupráci. Základ je rozhodně vytvářet kvalitní umění, ale minimálně 40% úspěchu představuje dobrý byznys plán.

Vzkázal bys něco lidem, kteří se právě chystají do něčeho podobného pustit?

Zdůraznil bych, že čas je důležitý a člověk by si měl jasně stanovit priority. To znamená, že například nebude mít tolik času na mejdany. Já se podle toho řídím, takže když někam jdu, snažím se užít si to co nejvíc. Vím totiž, že za chvíli mě zase čeká jiná činnost, kterou musím zvládnout co nejlépe.