Srovnání alternativy a klasiky: kde je méně šikany?

Dokáže alternativa opravdu vytvořit pro děti ve škole bezpečnější prostředí? Na první pohled by se zdálo, že ano. Vždyť všechny alternativní přístupy hlásají, že jsou založeny na vzájemném respektování, a svobodu jednotlivce limitují tak, aby nenarušovala svobodu nikoho jiného. Funguje to ale i v praxi?

Budování zdravých a respektujících vztahů mezi dětmi je klíčové téma, které by mělo alternativní školy zásadně odlišit od škol klasických, a zároveň je možné ho velice dobře měřit pomocí ukazatele míry šikany a míry jejího efektivního řešení. Jsou tedy alternativní školy v průměru úspěšnější než školy klasické v prevenci a řešení šikany jako patologického jevu? Zkusme se na toto téma podívat v detailu, na reálných datech. A dobrá zpráva na úvod – v této oblasti existuje překvapivě hodně výzkumných prací přímo z českého prostředí, z poslední doby např. diplomová práce.

Ani v jednom z případů nejde o studie nijak rozsáhlé, jistě mohou být zpochybnitelné z hlediska použití jednotlivých statistických metod, nicméně jejich výsledky jsou dlouhodobě konzistentní, takže lze s určitou jistotou říci, že realita bude datům odpovídat.

Jaké jsou tedy hlavní závěry?

V prvním bodě, tedy v četnosti mírných projevů šikany, se studie rozcházejí – některé uvádějí, že je méně častá, některé že stejně, některé že častější u škol alternativních. Jednoznačný závěr tedy není, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že tendence k budování mocenských vztahů ve skupině je lidskou přirozeností a jako taková se vyskytne téměř všude, rozdíly nemusejí být významné. Zároveň je třeba brát v úvahu předpokládané zkreslení spočívající v tom, že děti v alternativních školách si ji spíše uvědomují a dokážou rozpoznat již její počáteční stadia; děti z klasických škol spíš nepovažují mírné projevy násilí za šikanu.

Naopak pokročilé šikany (jejíž míra bývá ve studiích pro zjednodušení aproximována mírou fyzické agrese, tj. není bohužel postižena její psychická forma) je v alternativních školách výrazně méně, což pravděpodobně znamená, že alternativní školy jsou v průměru schopny řešit šikanu rychleji, už v jejích počátečních stadiích, a brzdí tak propuknutí šikany v plné síle.

To se potvrzuje i v dalších zjištěních, která se týkají možností a způsobů řešení a kde jsou rozdíly ještě výraznější. Obecně mají děti v alternativě více než dvojnásobnou tendenci se se šikanou někomu svěřit než děti v „klasice“. Na otázku „Komu?“ odpovídá v alternativě naprostá většina dětí (92 %) „Svému učiteli“, na klasické základce je to pouze 27 %, tam děti preferují kamaráda nebo rodiče. No a nejdůležitější čísla na závěr – z těch dětí, které se obrátily na učitele, se dočkalo pomoci 83 % dětí z alternativy, na základních školách klasických učitel pomohl pouze 27 % dětí.

Studie už bohužel nemluví o dalších důležitých otázkách, např. v kolika procentech případů je šikana identifikována samotnými učiteli bez prvotního impulzu od dětí, ani nezohledňují pravděpodobně rozdílnou strukturu dětí na alternativních a klasických školách, nicméně i tak lze říci, že výsledky mluví jednoznačně ve prospěch alternativních škol.

Zdroj: freepik.com

Jak je to možné? Co se dělá v alternativě jinak?

Na to už výzkumy nejsou, proto si dovolím svůj názor. Jasně, v alternativě bývá méně dětí ve třídě, skladba dětí (potažmo skladba a hodnotové nastavení rodičů) bude od standardních škol odlišná, nicméně hlavní důvod je podle mě jednoduchý a jasný – zdravé vztahy mezi dětmi jsou pro alternativní školy prioritou. Učitelé tam neberou šikanu jako jedno z mnoha témat v občance, které jen frontálně odpřednáší, aby měli čárku za „hotovo“, jak tomu bývá na klasické základce. Nepřednášejí teorii ve smyslu „prevence“, „detekce“, …, v alternativě tohle reálně žijí. Chápou totiž vzdělávání jako komplexní proces, kde jsou vztahy mezi dětmi jeho nedílnou součástí, a tím pádem ve středu zájmu.

Jelikož jsou osobnostní témata pro alternativní školy prioritou, kladou na ně důraz a věnují jim prostor. Projevem tohoto přístupu zaprvé je, že v alternativě se od prvního okamžiku řeší vztahy a pravidla. O pravidlech (spolu)rozhodují děti, což mj. znamená, že osobní zodpovědnost za jejich dodržování je nesrovnatelně vyšší, než kdyby jim pravidla někdo předepsal. Odsouhlasená pravidla visí všude, dětem stále na očích, učitelé je často připomínají, děti jsou zvyklé je při komunikaci mezi sebou běžně používat. A zadruhé, učitelé vůči dětem nevystupují z pozice moci nebo oficiální autority, děti k nim tedy mají blíž, pořád s nimi něco řeší a cítí k nim důvěru. Tyto dva hlavní aspekty myslím k vysvětlení stačí. Kromě toho se domnívám, a to už je opravdu spekulace, že v každém systému založeném na soutěžení a srovnávání už z principu vzniká pro šikanu větší prostor.

Obecně mají děti v „alternativě“ více než dvojnásobnou tendenci se se šikanou někomu svěřit než děti v klasické škole.

K tomu dva minikomentáře, které rozdílnost přístupů velmi dobře ilustrují. Jana B. s dítětem na klasické základce říká: „Učitelce jde hlavně o kázeň. Třeba aby děti neběhaly nebo jinak nezlobily. Ale vůbec neřeší, jaké vztahy mezi sebou děti mají, jestli se jeden druhému neposmívají, jestli někomu potají neubližují. A žalovat se nemá! O něčem takovém jako pomáhání slabším nemůže být ani řeč.“ Úplně naopak to dle Honzy Z. vypadá v jedné alternativní škole: „Když jsem poprvé vstoupil do školního klubu, byl tam neuvěřitelný bugr. Ale pak jsem zjistil, že děti tam mají možnost se přirozeně vyblbnout, kluci se třeba často perou. Řízeně, pod dohledem průvodce, který jim při turnajích dělá rozhodčího. Ale neubližování jiným se řeší pořád – v pravidlech, při diskusích s rodiči, i v reálných situacích.“ Pro někoho něco nepředstavitelného, pro někoho naopak přístup, který respektuje přirozenost dětí a zároveň řeší to podstatné, nikoli malichernosti.

Samozřejmě nejde říct, že v alternativě je všechno ideální a v klasice všechno špatně. V obou systémech se najdou učitelé schopní i neschopní šikanu efektivně řešit, schopní i neschopní hlídat a podporovat zdravé vztahy mezi dětmi. Ale jako koncept se v oblasti budování bezpečného prostředí ukazuje jako lepší alternativa, a to nejen teoretickými sliby, ale i v reálném životě.

Jak dál?

Na závěr jedna idealisticko-optimistická citace od Michala Koláře, předního českého odborníka na šikanu: „Škola bývá často arénou silných a slabých. Výsledkem je skrytý svět šikanování ve školách, který je neuvěřitelně rozsáhlý a spletitý. Nicméně jsem přesvědčen, že děti nemusejí být otroky své síly nebo slabosti. Mohou poznat a volit i třetí cestu – vztahovat se k druhým v lásce jako k rovným lidem a být silnými v přiznání své slabosti. Znám lidi, kteří jsou přirozeně tělesně, psychicky a duchovně silní, a přesto nemanipulují se strachem druhých. Naopak, svoji vybavenost využívají k obraně slabých.“

To je to, k čemu je třeba směřovat a v čem by alternativa mohla klasickým školám významně pomoci. Klasické školy by se od těch alternativních mohly inspirovat, jak se šikanou zacházet. Mohla by to být první vlaštovka navzájem obohacující a konstruktivní spolupráce mezi alternativou a klasikou.

Související články

One Comment

  1. Výzkum existuje. Ne český, nýbrž z Británie. Woods, P., Ashley, M., & Woods, G. (2005). Steiner Schools in England
    Woods, G., O’Neill, M., & Woods, P. A. (1997). Spiritual Values in Education: Lessons from
    Steiner? International Journal of Children’s Spiritua
    Klíčová role třídního učitele dlouhodobě působícího ve třídě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close