To se mi ale povedla krásná chyba!

K čemu je chyba dobrá?

Začněme pozitivně: existuje několik velmi dobrých důvodů, proč jsou chyby v procesu učení užitečné.

První a nejzásadnější důvod je popsán např. v tomto článku. Studií na dané téma je mnoho, přičemž všechny se shodují na relativně překvapivém závěru: učení prostřednictvím chyb, resp. učení v prostředí, kde je možné nebo kvůli vysoké náročnosti testů dokonce nutné chybu udělat, je ve finále výrazně efektivnější. Děti si informace z takového učení pamatují mnohem snáze a významně déle, než pokud je používán přístup „hlavně neudělat chybu“. Chyba je zkrátka unikátní vzdělávací příležitost, kterou lze skvěle využít.

S tím souvisí i to, co potvrzuje řada výzkumů týkajících se míry stresu a efektivity učení. Z nich jednoznačně vyplývá, že když jsme ve stresu, protože se bojíme, že uděláme chybu, nemůžeme se učit, neboť myšlení je v takových chvílích zablokováno. Stres nám pomáhá vydat ze sebe to nejlepší, ve smyslu již naučeného, ale již se nemůžeme učit nic nového. Proto čím méně se děti kvůli riziku vzniku chyby cítí ve škole ohrožené, tím snadněji se učí.

Celý koncept našeho školství je historicky postaven na premise, že chyba je něco nepatřičného, nežádoucího, co by se nemělo vůbec stávat.

Dalším důležitým aspektem je, že pokud se děti nebojí dělat chyby, nebudou se vyhýbat těžkým úkolům, čímž si budují sebedůvěru. To vede vede k větší odvaze zdolávat těžší a těžší úlohy – kruh se uzavírá. Jinými slovy řečeno, výběr lehkých úkolů „na jistotu“, které dítě zvládne levou zadní, mu v budování sebedůvěry nijak nepomůže. Bonusem těžších úkolů následně je, že se dítě postupně naučí vypořádat se s neúspěchy. Pokud se také nebojíme velkých výzev, má to na naši sebedůvěru v dlouhodobém horizontu mnohem větší pozitivní efekt než samotný počet úspěchů či neúspěchů.

Druhou stranou téže mince je aspekt inovativnosti – nebát se dělat chyby totiž znamená, nebát se zkoušet nové věci. Protože nové věci jsou vždy spojeny s výrazně větším rizikem, že se něco nepovede. V duchu Alberta Einsteina: „Ten, kdo se nikdy nedopustil chyby, se nikdy nepokusil o něco nového.“

Kromě toho dělání chyb probouzí kreativitu. Pokud jsme se dopustili chybného závěru a na základě něj došli k chybnému rozhodnutí, musíme zapojit kreativitu, abychom vymysleli, jak se jiným, lepším způsobem vypořádat s podobnou situací v budoucnu. Tím si zároveň zlepšujeme intuici a intuitivní myšlení.

S výčtem pozitiv bychom mohli pokračovat dále. Od ryze praktických aspektů (učitel má díky chybám celkem přesný přehled o tom, co děti už umí a co ne) až po argumenty související s osobnostním růstem, s hledáním svého pravého já, například dle hesla „Making mistakes is better than faking perfection“.

Jak do toho ale zapadá naše školství?

Příliš ne. Celý koncept je totiž historicky postaven na premise, že chyba je něco nepatřičného, nežádoucího, co by se nemělo vůbec stávat. A pokud se chyba objeví, považují ji učitelé za doklad žákovy nepozornosti, nepřipravenosti, neschopnosti a nezájmu, což je nutné trestat.

A aby nedošlo k mýlce, rozhodně nejde jen o známkování – problém je mnohem širší, vycházející ze samé podstaty historicky definované myšlenkové linie. (Zde bych chtěla zmínit, že mým cílem rozhodně není kritika učitelů – ti jen fungují v systému tak, jak byl nastaven. Navíc je třeba uvést, že problém se rozhodně netýká všech. Ostrůvky pozitivní deviace existují, ať už ve formě jednotlivých učitelů nebo celých škol, nicméně většinovým modelem zdaleka nejsou. Neméně důležitou roli hraje i čas. Prostor na práci s chybou zkrátka není, ambicí totiž většinou je obsáhnout maximální množství učební látky.)

Jaké dopady má „bezchybový“ systém vyučování na děti? Některé ho bez následků zvládnou a nedají se jím ovlivnit; ovšem citlivé děti s nízkým sebevědomím může ovlivnit zcela zásadně. Krátkodobě frustrací a strachem z každého dalšího pokusu, kdy by mohly opět selhat; douhodobě to pak celé ústí v přesvědčení, že chybám je potřeba se vyhýbat, a jestliže chyba nastane, bude lepší, když se o ní nikdo nedozví. Takové je zásadní poselství, které si citlivější dítě ve vztahu k chybám ze školy odnese.

A co říká oficiální diskurz? Bílá kniha, základní koncepční dokument, na němž jsou stavěny všechny současné změny ve školství, se vyjadřuje jasně: „Hodnocení … musí být především zaměřeno na odhalování toho, co žák zná, ne na chybu a neznalost.“ Stále platný Manuál pro tvorbu ŠVP z r. 2005 ovšem uvádí: „Nejsme zvyklí důsledně koordinovat hodnocení žáků, hledat cesty ke zlepšení výuky na základě poznání vlastních chyb, neznalostí či nesplněných úkolů – otevřené diskusi nad vlastními nedostatky ani nemluvě. Pro zvýšení kvality práce školy i jejího řízení je to však nezbytné. Školy, které to budou umět, půjdou rychleji kupředu.“

Samostatnou kapitolou je vztah k chybám u učitelů samotných. Ať už budeme mluvit o klasickém příkladu, kdy žák s výrazně vyššími znalostmi v daném předmětu než učitel svého vyučujícího opraví nebo o obecnějších postojích typu reakce na zpětnou vazbu. Zahnout do výčtu můžeme případně i kritiku od rodičů, ochotu měnit způsob práce, schopnost sebereflexe, zájem o supervizi nebo o návštěvy ve svých hodinách (rodičů, kolegů).

Konsekvence v pracovním životě

Proč je vlastně postoj k chybám pro nás tak důležitý? Protože naučené vzorce chování ze školy máme tendence opakovat i v pracovním životě. A tam už jde o zbytečně vynaloženou energii, zbytečně vynaložený čas, zbytečně vynaložené finance, o pracovní vztahy,…

Jak se konkrétně takové způsoby chování projevují? Zde je několik příkladů ze života:

• Snaha chyby skrývat. Přitom čím dříve je chyba odhalena, tím rychleji a snáze se dá odstranit, s mnohem nižšími náklady. To potvrzuje také studie, jež zkoumala, čím se vyznačují efektivní týmy. Výsledkem byl naprosto překvapující závěr – týmy, které reportovaly nejvíce chyb, patřily k těm nejlepším. Při dalším zkoumání se zjistilo, že tyto týmy přiznávaly nejvíce chyb ne proto, že by jich nejvíce dělaly, ale protože jejich členové byli ochotni chyby v rámci týmu přiznat, mluvit o nich a poučit se z nich.
• Tendence svádět chyby na druhé, což mezilidským vztahům opravdu neprospívá.
• Automaticky odmítavý postoj, pokud na chybu někdo upozorní. Mnoho lidí totiž od „nedělání chyb“ odvíjí vlastní hodnotu. Jaký je to poté rozdíl, když někdo vnímá upozornění na chybu jako konstruktivní kritiku, díky které se může posunout dál!
• Snaha držet se starých pořádků ve stylu „proč bych něco navrhoval/a, když stávající praxe nefunguje tak špatně a nové postupy by se nemusely povést, a to by byl pak průšvih“.

Řekněte sami: pokud byste například podnikali, nabírali byste s radostí zaměstnance takového typu? A co v budoucnu? Nebude náhodou inovativní zaměstnanec rozhodovat o úspěšnosti jednotlivých firem? A co konkurenční výhody české ekonomiky ve srovnání s ostatními zeměmi? Nebude inovativnost jednou (ne-li jedinou) z možností, jak vyniknout, pakliže nechceme stavět na konceptu levné pracovní síly?

Co s tím?

Samozřejmě tu neobhajuji druhý extrém, dělat co nejvíce chyb a nic si z nich nevzít. Jaké jsou naše cíle? Zaprvé bychom si měli přiznat, že v procesu učení může chyba jednoduše nastat a že dělání chyb rozhodně nevypovídá nic o nás jako o člověku. Pro nás to znamená vytvořit atmosféru, kdy se děti nebudou bát chybu udělat. Domnívám, že pro vytvoření takového prostředí je naprosto nutné, aby sami učitelé měli ke svým chybám zdravý přístup, protože děti se učí především příkladem a učitelé fungují jako jeden ze zásadních vzorů.

Zadruhé, nechat děti chybu samostatně opravit, klást větší důraz na pochopení metody než na správnost výsledku. Měli bychom používat efektivní způsoby následné práce s chybou tak, aby se z ní děti poučily, chybu neopakovaly a učivo si díky novému zpracování chyb lépe zapamatovaly. A samozřejmě bedlivě sledovat, aby se tolerance k chybě nepřeklopila do úplné laxnosti. Je důležité mít stále na paměti, že jde primárně o benefity vyplývající z efektivní práce s chybou v procesu učení.

V neposlední řadě nesmíme také zapomenout na praktickou stránku věci – mít na vše dostatek času a prostoru.

To celé zasazené do výrazně jiného základního paradigmatu ve školách, zcela jiného mentálního nastavení – přestat se zaměřovat na hledání chyb a začít se soustřeďovat na vše, co se dětem povedlo. A to patřičně ocenit. Zkrátka přehodit se z negativního do pozitivního módu, což mimochodem není žádná utopie; ve spoustě zemí takový koncept úspěšně funguje. O tom ale až v některém z dalších článků.