10 věcí, které mají studenti v Japonsku jinak
V prosinci jsme se v rozhovoru s Veronikou Ageiwou podívali na to, jak v Japonsku vypadá předškolní vzdělávání. Zaměření na týmového ducha, národní kulturu a výchovu dobrých členů společnosti nejsou jediná specifika systému. Japonci patří k jednomu z nejvzdělanějších národů světa. Co jejich vzdělávání provází?
1. Školní rok začíná 1. dubna
Zatímco se ve většině zemí světa zahajuje akademický rok v září nebo v říjnu, v Japonsku je to vždy 1. dubna, tedy v nejkrásnějším období roku, kdy kvetou sakury. Školní rok je rozdělen do 3 trimestrů: 1. dubna – 20. července, 1. září – 26. prosince a 7. ledna – 25. března. V létě mají studenti 6 týdnů prázdnin a v zimě a na jaře pak dvoutýdenní volno.
2. Úklid patří ke studiu
Obvykle se ve škole nesetkáte s uklízečkou. Žáci si od nejnižšího věku uklízejí třídy sami. Učí se tak úctě k práci ostatních a vzhledem k tomu, že úklid probíhá ve skupinkách, jejichž úkoly se během roku pravidelně střídají, zlepšují tak svou schopnost domluvit se s ostatními. Možná právě díky této výchově jsou ulice i v těch největších japonských městech čisté a je běžné nosit odpadky v tašce domů, pokud zrovna není odpadkový koš po ruce.
3. Dobré způsoby jsou víc než vědomosti
V předškolní výchově a v prvních třech ročnících základní školy se před znalostmi upřednostňuje formování osobnosti. Japonci věří, že je třeba vychovat z dětí slušné jedince, kteří budou mít v úctě přírodu, budou respektovat starší a budou čestní. Učí se statečnosti, sebekontrole a spravedlnosti. Stresující zkoušky, které jsou pro japonské školství typické, se v prvních letech studia vůbec neobjevují.
4. Oběd se podává ve třídách
Jídlo hraje v Japonsku výjimečnou roli. Nejinak je tomu v nemocnicích a školách. Obědy na základních a nižších středních školách mají vyvážené složení a dodržují předepsanou kalorickou hodnotu. Ve srovnání s většinou našich jídelen vypadají na první pohled lákavě. Děti je jedí ve třídě společně se svým učitelem. Věří se, že s ním tak utužují vztahy a budují prostředí důvěry.
5. Kultura jako součást vzdělání
Mezi předměty, které plní rozvrhy i na českých školách, najdeme v Japonsku výuku tradiční kaligrafie šodó a poezie haiku. Obojí patří k japonské kultuře a rozvíjí estetické cítění. Zručnost psaní znaků tuší a kaligrafickým štětcem se cení stejně jako před staletími a navzdory tradičnímu duchu je kaligrafie stále populární. V duchu japonské kultury se často vyučuje hra na tradiční hudební nástroje, jako jsou strunné koto a šamisen, flétna šakuhači nebo bubny taikó.
6. Doučovací kurzy jsou samozřejmostí
Těžko říci, zda to lze považovat za přednost japonského školství, ale navštěvovat po běžném vyučování doučovací kurzy je běžné. Ať už je to nedostatečnou úrovní výuky, nebo soutěživostí rodičů, není neobvyklé vidět třídy doučovacích kurzů plné do pozdních večerních hodin. Intenzita studia v nich roste zejména před důležitými zkouškami. Je třeba dodat, že intenzivní studium s sebou v Japonsku nese minimální počet těch, kteří učivo v ročníku nezvládnou.
7. Zkouškové peklo
Zkouškové peklo – tak je označováno období na konci vyšší střední školy, kdy studenti skládají náročnou zkoušku určující další směřování jejich života. Konkurence je veliká a ty nejžádanější vysoké školy mají přísná kritéria přijetí. Pokud je student nesplní, možnost studia na vysoké škole se mu uzavírá. Uspěje jen něco mezi 70 a 80 % uchazečů. Právě v tomto období je návštěvnost doučovacích kurzů, knihoven a studoven nejvyšší. Jedná se o velmi stresové období života.
8. Školní uniforma
Někteří ji začnou nosit už v mateřské, jiní na základní a téměř všichni na střední škole. Školní uniformy vojenského stylu patří k japonské kultuře. Mají dívčí a chlapeckou verzi a decentní barvy. Přestože jejich cílem je setřít sociální rozdíly, rodiče si při jejich nákupu sáhnou hluboko do kapsy. Snadno podle uniformy na ulici poznáte, kdo patří do které školy, a jistě buduje i pocit sounáležitosti. Zda šetří náklady ve srovnání s nákupem běžného oblečení, je přinejmenším diskutabilní.
9. Plná docházka
Dlouhodobě se uvádí, že docházka se v japonských školách pohybuje kolem 99, 99 %. Chodit za školu se tu nenosí. Disciplína připomínající chození do zaměstnání nemá obdoby. Přijít pozdě je neslušné v dospělosti, stejně jako v dětství. Netolerují se tedy ani pozdní příchody do školy či „simulování“.
10. Vysoká škola je ráj
Jakmile student projde úspěšně zkouškové peklo posledního ročníku střední školy, čeká ho radostný čas na vysoké škole, jejž Japonci přirovnávají k dovolené. Není se čemu divit – po těžkých zkouškách a před rozhodováním, kde se nechají zaměstnat (což bývá tradičně rozhodnutí na celý život), jsou to klidné roky, na které zbytek života vzpomínají.
Stejně jako se české školství potýká se svými těžkostmi, ani japonský vzdělávací systém není ideální. Bojuje s častou šikanou, velkou mírou biflování a nízkou úrovní angličtiny u absolventů. I tak nám může být v lecčem vzorem. Kdy jste naposledy vedli děti k hrdosti na vlastní tradiční kulturu, cíleně budovali dobré vztahy v kolektivu nebo upozadili vědomosti před charakterovými kvalitami? Dejte nám vědět v komentářích!
Rozumím tomu, že článek slouží pouze k vypíchnutí zajímavostí o japonském školství, ale zmínit jeho nedostatky jen v pár větách na konci je velmi nedostatečné. Zmíněná pozitiva jsou poměrně diskutabilní a často mají svou stinnou stránku.
Japonské školství klade dle klasického rčení „hřebík, který trčí, bude zatlučen“ obrovský důraz na uniformitu. Míra svobody se liší dle školy a záleží dost na tom, jestli je daná instituce privátní nebo veřejná, ale zpravidla jsou japonské školy pro někoho, kdo si prošel českými školami, až neuvěřitelně nesvobodné. Školy mají přísná pravidla, která obsahují např. povolenou délku vlasů či délku sukně u dívek, zákaz make-upu a nošení šperků anebo třeba držení se za ruce mezi chlapci a dívky. Mnoho škol také v rámci disciplíny zakazuje dívkám oblékat si kalhoty či punčocháče a to i v zimě. Naopak v létě považují některé školy používání klimatizace za rozmazlování žáků, což v létě během vlny veder v roce 2018 vedlo k omdlévání studentů a jeden chlapec zemřel přímo ve škole na úpal.
Samotná výuka je ve většině případů velmi zkostnatělá. Děti pasivně poslouchají výklad učitele, který mnohdy vypadá tak, že učitel čte dlouhé pasáže z učebnice a děti si je bezmyšlenkovitě zapisují. Kladení otázek ze strany studentů je výjimečné a učitelé to vidí neradi. S výjimkou malého množství progresivních škol prakticky neexistuje výuka formou diskuze nebo praxe, děti také ve třídě neprezentují a ústní zkoušení v Japonsku neznají vůbec. Výuka v klasických japonských školách je postavena za jediným účelem a to je úspěch u testů a zkoušek. To má za následek například to, že i přes vysoký počet bodů z testů z anglického jazyka, nejsou Japonci schopni dát dohromady jedinou funkční větu.
I univerzity mají velké množství nedostatků. Mnoho studentů je opravdu považuje jen za místo, kde se budou bavit a navážou nová přátelství. Zkoušky jsou snadné a některé školy dokonce po studentech nevyžadují diplomovou práci. Mnoho vysokoškoláků tak většinu času tráví na brigádách nebo v některých z mnoha kroužků, které univerzity mají. To znamená, že často mají jen velmi povrchní znalosti o oboru, který vystudovali a v závěru pak stejně pracují v naprosto odlišném odvětví. Pro zaměstnavatele je důležité jméno školy, vystudovaný obor pak hraje jen nepodstatnou roli.
Kapitolou sami osobě jsou pak učitelé, kteří trpí přepracováním, nedostatkem dovolené a nemožnosti se dále vzdělávat.
Japonské děti, které měli tu smůlu a prošli si klasickým japonským školstvím, mají nedostatek tvořivosti a fantazie, nedokáží sami řešit problémy a jsou odkázány k tomu, aby fungovali jako jedno z mnoha ozubených kol v dobře fungujícím stroji, což byl po dlouhou dobu ideál japonského školství.
Sebevraždy a fenomén hikikomori jsou už pak jen signály, které dlouhodobě upozorňují na to, že japonské školství není kompatibilní se světem 21. století. Hledat inspiraci pro české školství v Japonsku určitě nedoporučuji.
souhlas
Děkuji za doplnění negativ ke článku. V dnešní době bohužel není mnoho lidí, kteří ukazují i druhou stranu mince.