„Cílem japonské školky není primárně vzdělání, ale výchova dobrých členů společnosti,“ říká Veronika Ageiwa

Veronika Ageiwa vystudovala sociologii a překladatelství a tlumočnictví z němčiny na Karlově univerzitě v Praze a s japonským manželem procestovala svět. O své roli japonské manželky napsala knihu, v níž deníkovou formou líčí kulturní rozdíly, jimž každodenně čelí. Své zkušenosti z cest po světě publikovala v časopisech Maminka a Koktejl. Nyní vyučuje češtinu na ministerstvu zahraničí a ve dvou jazykových školách v Tokiu, vychovává dvě malé děti a zabývá se kulturními rozdíly ve výchově dětí i každodenním životě. 

Žili jste už v řadě zemí, od České republiky, přes Francii nebo Ameriku, až po Japonsko, kde bydlíte nyní. Jak dlouho chodí tvůj syn do mateřské školy právě v Japonsku?

Ken tu chodí do školky už 2 roky. 

V Čechách je v posledních letech poměrně těžké získat pro dítě místo v mateřské škole. Je to tak i v Japonsku?

Slyšela jsem, že je to v České republice těžké, ale přijde mi, že tady je to ještě komplikovanější. Samozřejmě záleží na tom, kde přesně člověk bydlí. Řekla bych, že na venkově, kde žije málo mladých lidí, to problém není, ale v Tokiu a okolí je hodně dětí. Stěhuje se sem spousta rodin za prací. My žijeme v Sumida-ku, což je v centru Tokia, a dětí je tu opravdu hodně.

Pokud dítě místo ve školce nezíská, odchází matka z práce. Nic jiného jí v zásadě nezbývá.

Jak funguje systém předškolního vzdělávání?

Od toho českého se docela liší. Jsou tu dva typy školek – hoikuen a jóčien. Hoikuen je podobnější českým jeslím. Děti jsou tam od opravdu nízkého věku až po předškolní, a to z rodin, v nichž pracuje i matka. O děti je postaráno od rána do večera, ale například v naší oblasti získá místo jen 60 % dětí z rodin, v nichž mají oba rodiče trvalé zaměstnání. Kdo místo nezíská, uchází se o ně obvykle i další rok. Pokud to nevyjde ani pak, odchází matka z práce, protože jí v zásadě nic jiného nezbývá. Jóčien oprodi hoikuenu není celodenní školka, ale vždy jen vyučování na pár hodin. Nejrůznějších prázdnin je v něm taky dost. Délka vyučování se často zkracuje jen do oběda. Vnímám jóčien jako něco mezi kroužkem a školkou. 

Zdroj: Veronika Ageiwa

Tradičně ženy s dětmi v Japonsku ještě nedávno pracovaly jen zřídka. Platí to i teď?

Situace se dost mění. Řekla bych, že dnes se sice do práce nevrací většina žen s dětmi, ale jejich počet pomalu roste. Matky, které nepracují, pro děti volí spíše jóčieny. Věk nástupu není jednotný. V našem městě navštěvují tento typ školky děti od 4 let, protože kapacita nestačí počtu zájemců. Přijímají tedy více dětí, ale –nejdéle na 2 roky. Náš syn dojíždí autobusem do vedlejšího města, kde je školka už od 3 let. 

Školky jsou v Japonsku státní a soukromé, ale v zásadě v nich není žádný rozdíl. Jde spíš o odlišnou administrativu. Oba typy školek jsou neziskové. Ziskové jsou jen opravdu speciální soukromé školky v duchu montessori. Ty si ale většina běžné populace nemůže dovolit. Vyhledávají je spíš cizinci. 

Jsou náklady za školku pro rodinu velká zátěž?

Řekla bych, že středně velká. Konkrétně naše školka vyjde na 6 000 Kč měsíčně, ale extra platíme obědy, školní uniformu, pomůcky a sportovní vybavení. 

Co s takovými náklady dělají sociálně slabší rodiny?

Podpora lidí v nouzi je tu nadstandardní, takže se nestává, že by děti do školky nechodily z finančních důvodů. Sociálně slabším přispěje město. 

V Čechách je nyní populární trend domácího vzdělávání. Byli by lidé s takovým přístupem v Japonsku za exoty, nebo je tento trend i tam?

Kdo není vzdělávacímu systému nakloněn, vyhne se hoikuenu a preferuje jóčien, v němž je dítě jen na pár hodin denně. Popravdě ale neznám nikoho, kdo by dítě do školky nechtěl dát. Školy a školky jsou tu všeobecně kladně vnímané.

Dvakrát za rok chodí rodiče uklízet školu.

Musí se do chodu školky zapojovat celá rodina?

Ano, a rozhodně ne málo. Například tento měsíc jsme měli Hoikusankabi, tzv. Účast na výchově. Musím říct, že mi to přijde absurdní, vždyť se výchovy svých dětí účastním denně! Pochopila bych, kdyby se taková událost konala jednou za rok, abychom viděli, jak to ve školce vypadá, ale ve skutečnosti je Hoikusankabi zhruba jednou za dva měsíce. Tento měsíc byl shodou okolností dvakrát – v sobotu pro tatínky a ve všední den pro maminky. Součástí programu školky jsou i celodenní výlety, kterých se musejí účastnit i maminky. Nezachránilo mě před nimi ani miminko, které jsem s sebou autobusem vláčela. Účast byla povinná. Každý měsíc jsou zkrátka jedna nebo dvě události, do kterých jsou zapojeny i matky.

Zdroj: Veronika Ageiwa

Co tě zaujalo nejvíc?

Zvláštní je tzv. aisacukacudó. Při ní se maminky střídají ve směnách, kdy stojí před školkou a tři čtvrtě hodiny vítají přicházející děti pozdravem ohajógodzaimasu, tedy dobré ráno. Dvakrát za rok chodí také rodiče uklízet školku. 

Výchova dětí ve školce se tedy bere jako něco, na čem se podílejí i rodiče. 

Přesně tak. Některé aktivity by bez rodičů ani nebyly realizovatelné. S naším zapojením se automaticky počítá.

Zpátky k výuce. Liší se nějak výrazně od té české?

Typický školní den je opravdu hodně jiný. Dopoledne se děti věnují angličtině, tělocviku nebo výtvarným a hudebním aktivitám. Atmosféra je přitom ale úplně jiná než v Čechách. Na první pohled připomíná armádu. Před jídlem se vestoje zpívají písně, při kterých se všichni otáčejí stejným směrem, a všichni si ve stejný moment sednou stejným způsobem. Děti jsou zapojeny i do roznášení jídla a prostírání stolu. Už ve školce začíná určitá – pro Japonce charakteristická – organizovanost. 

„Tlak kolektivu je tu skutečně cítit už od školky.“

Má výuka rychlejší tempo?

V rámci odpoledního vyučování se děti učí psát a trochu číst japonské abecedy. Všichni dokážou přečíst datum a jednoduše sčítat a odečítat nebo napočítat do sta. Zdá se mi, že děti samy chtějí s ostatními držet krok. Tlak kolektivu je tu skutečně cítit už od školky. 

V japonském vzdělávání je mimo jiné běžný i takzvaný výtahový systém, kdy rodiče výběrem dobré školky určují studijní budoucnost dítěte na zbytek života. Následuje po ní totiž základní, střední i vysoká škola stejného zřizovatele. Je to moderní trend?

Ano i ne. Myslím, že pro většinu lidí to není cesta. Většina rodin volí spádové školy a až po základní škole zvažuje případně lepší školu. Známé jsou ale prestižní školky jako Keijó, odkud pak pod hlavičkou Keijó děti projdou až na univerzitu. Když ale vidím absolventy těchto škol, nepřijdou mi dvakrát výjimeční. Je na nich často vidět, že se vezli tímto „výtahem“ a vzdělání si jen zaplatili. Opravdu chytří lidé jdou na prestižní státní univerzity, pro které není žádné extra zázemí nutné. Běžné je spíš posílat děti na tzv. džuku, doučovací kurzy, které jim pomohou získat místo na dobré střední škole.

Myslíš, že bychom si mohli z japonského vzdělávání něco odnést jako dobrý příklad? Přece jen má ve světě skvělé jméno.

Řekla bych, že ten téměř vojenský řád, který tu děti mají, jim svědčí. Malé děti chtějí vědět, co mohou čekat, co bude dál a jak na věc. Řád jim dává jistotu. Děti tady mi připadají opravdu šťastné a v pohodě. Velký důraz se tu klade na to, aby byly děti na sebe hodné. Už na přijímacím pohovoru nám kladli na srdce, že cílem školky není primárně vzdělání, ale výchova dobrých členů společnosti: aby se k sobě děti dobře chovaly, hezky k sobě mluvily a braly na sebe ohled. Přijde mi, že to tak tady skutečně funguje. I k mladším se tu děti chovají přátelsky. Učí se i pečovat o zvířata. V Čechách jsme větší individualisti. V Japonsku se víc zdůrazňuje lidskost.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close