,,I mezi zdravotně postiženými jsou nadaní jedinci,“ říká prakticky nevidomá studentka práv Nicole Fryčová

Nicole přišla na svět s poškozeným očním nervem, a tak vidí jen matné obrysy věcí kolem sebe, rozeznává siluety postav, některé barvy a velmi zvětšený text na krátkou vzdálenost. Po městě se pohybuje s bílou holí. Rozhodně ale nevzbuzuje lítost. Naopak. Když jsme spolu přecházely od tramvajové zastávky k blízké kavárně, ohlédlo se za usměvavou blondýnkou hned několik kolemjdoucích. Co kdyby navíc tušili, že třiadvacetiletá Nicole studuje pražská práva, v roce 2007 získala zlatou medaili v plavání na mistrovství republiky zrakově handicapovaných, poté medaile na mezinárodních plaveckých soutěžích, a v roce 2012 dokonce startovala v šesti disciplínách na paralympiádě v Londýně?

Do roku 1989 neměly těžce zrakově postižené děti možnost volby. Ať chtěly, nebo ne, mohly chodit jen do speciálních škol, a to už od mateřské školy. Mají dnes při výběru ruku volnější?

Teď už je možnost studovat i na běžných školách, dokonce je zákonnou povinností přijmout žáka se speciálními potřebami, což za mého základního a středního stupně vzdělávání neplatilo, ale speciální školy stále existují. Jejich nevýhodou je, že jsou jen ve velkých městech. Pokud se rodiče šestiletého dítěte rozhodnou dát ho do speciální základní školy, je přes týden na internátu, aby nedojíždělo. Mně osobně se odloučení od rodiny v tak nízkém věku vůbec nelíbí. Řekla bych, že v dnešní době se většina rodin snaží, aby těžce zrakově postižené děti byly v běžných školách. Podle informací, které mám, jsou ve speciálních školách spíše děti, které mají ke zrakovému ještě nějaké další postižení. U zcela nevidomých dětí, které musí během vzdělávání používat texty v Braillově bodovém písmu, je však inkluze stále problematickým faktorem.

Jaká byla tvoje vlastní cesta vzdělávacím systémem?

Nejdříve jsem chodila na běžnou základní školu v Mělníku. Vlastně právě proto, abych nemusela být na internátu, také proto, že mám dvě starší intaktní, tedy nehendikepované, sestry a rodiče chtěli, ach studovala jako ony. Jsem vcelku rodinný typ a maminka se mi hodně věnovala. Je učitelka a do mé druhé třídy vůbec nepracovala. Pomáhala mi s úpravou studijních materiálů. První rok byl trochu náročnější i kvůli učení psaní běžného písma ve velkém formátu, protože především kvůli výuce českého jazyka nepřipadalo tentokrát v úvahu psát pouze na notebooku. Asi to bylo tím, že jsem se extrémně snažila zapojit do kolektivu a do maturity jsem neměla žádné výhody nebo úlevy. Všechno, co jen trochu šlo, jsem dělala s ostatními.

Jsou pro nevidomé dostupné veškeré studijní materiály?

Protože mám zbytky zraku, používala jsem speciální lupu, ke které se připojil monitor a měla jsem tak text ve velkém formátu. Když jsem pak šla na gymnázium, požádala jsem nakladatelství o učebnice v elektronické podobě, ale ne vždy mi tam vyšli vstříc. Některá nakladatelství materiály zaslala, některá chtěla podepsat souhlas, ale byla i taková, která mě odmítla. Představovala jsem pro ně riziko nelegálního šíření učebnic. Pak jsem si učebnice musela sama skenovat nebo je používat s lupou. Je samozřejmě i možnost nechat si učebnice přepracovat do Baillova písma, což využijí především zcela nevidomí od narození, například během učení gramatiky, ale je to dost drahá záležitost. Speciální školy jsou vybaveny některými druhy učebnic formátem upraveným pro zrakově postižené.

Bylo těžké dostat se na gymnázium?

Toužila jsem po gymnáziu už v páté třídě, ale pan ředitel gymnázia u nás v Mělníku byl proti. Argumentoval tím, že nejsou připraveni přijmout těžce zrakově postižené žáky. Tenkrát ještě tento argument mohl bohužel projít. Dnes už by se tak ze zákona stát nemohlo. V té době jsem začala závodně plavat, tak jsem gymnázium hodila za hlavu a věnovala se plavání. Zpětně na druhý stupeň ale vzpomínám jako na nejhorší léta. V průběhu výuky jsem se zkrátka občas nudila. Když jsem se hlásila na to samé gymnázium po deváté třídě, stejný pan ředitel opět nesouhlasil. Nakonec se mi ho ale povedlo přesvědčit, a dokonce si vybral mou třídu na hodiny matematiky. Po čase jsem se od speciální pedagožky dozvěděla, že si nás vybral, protože byl zvědavý, jak studium zvládnu. 

Možná je inkluze do jisté míry zkouška pro pedagoga…

Určitě. Učitelé z ní mívají strach. Já osobně nejsem zastánce inkluze v případě, kdy jde o těžce mentálně postižené dítě. Myslím, že na speciální škole se v takové situaci naučí víc, ale je to jen můj názor. 

Není pedagog na speciální škole vhodnější i pro těžce zrakově postižené? Není zkrátka kvalifikovanější?

Mohu srovnat svoje zkušenosti s těmi, které má moje zrakově postižená kamarádka. Ta prošla čtyřletým gymnáziem pro zrakově postižené a říká, že v jejich třídě přistupovali ke všem stejně. Forem zrakového postižení je ale velká spousta – někdo nevidí vůbec nic, někdo má jen určitý výpadek v zorném poli, každý potřebuje jiné učebnice, formy testu, nemůžete dát všem zrakově postiženým text v jednom formátu… Když srovnáváme, co jsme zažily, já jsem na tom paradoxně líp. Ve škole jsem učiteli vysvětlila, co potřebuji, a on mi většinou vyšel vstříc. V třídě plné různých potřeb není pro učitele možné vyjít všem vstříc. Například kamarádka uvádí, že když se během hodiny matematiky chtěla jít podívat zblízka na tabuli, aby text přečetla, nebylo jí to umožněno s argumentem, že jí musí stačit diktování textu jako zcela nevidomým. Na druhou stranu, ano, jistě má ke zrakovému postižení blíže, než vyučující, který se s ním setkává poprvé v životě a odpadá tedy hromada vysvětlování, ale každý rozumný učitel by to měl pochopit.

Myslíš, že učitelé potřebují nějaký speciální výcvik v této oblasti?

Bylo by skvělé, kdyby se s problematikou potřeb nejen zrakově postižených setkali už při studiu. Dost často mají předsudky a obavy, že by zrakově postižení běžnou výuku nezvládli. Kdyby věděli o tom, jaké možnosti a technologické pomůcky existují, zjistili by, že s těmi správnými pomůckami mohou nejen zrakově postižení dosáhnout stejných výsledků jako jejich nehendikepovaní spolužáci. Nerada slyším, že inkluze je celá špatně.

Používáš ty sama nějaké technologické pomůcky?

Teď na vysoké škole mám všechny učebnice, zákony a ostatní studijní materiály v elektronické podobě. Na Karlově univerzitě máme speciální centrum, kde nám digitalizují veškeré materiály, které potřebujeme. To je perfektní. Potom používám mobil a notebook se zvětšovacím a hlasovým výstupem.

Limitoval tě nějak hendikep ve volbě oboru?

Lhala bych, kdybych řekla, že žádné omezení nemám. Třeba studium přírodovědných oborů si vůbec nedovedu představit. Lékařskou fakultu bych mohla projít jen s určitými modifikacemi předmětů nebo s úlevami. To je podle mě špatně. Chci studovat plnohodnotně s ostatními a mít i uplatnění v praxi. Když se mě někdo ptá, jak mohu studovat práva plná paragrafů, musím se smát. S množstvím textu problém nemám. Přečte mi ho hlasový výstup v notebooku nebo mobilu. Nestuduji v žádné skupině postižených, jak si lidé často myslí. V ročníku jsem jediná se zrakovým hendikepem a žádné úlevy nepotřebuji. Maximálně modifikaci tištěného zápočtového testu, kdy jej konám ústně po přečtení otázek zkoušejícím.

Já jsem si dlouho myslela, že kdo má hendikep, přátelí se s podobně hendikepovanými. Až časem jsem přišla na to, že tak to nechodí.

Tak právě vzniká segregace. Já teď ve škole pozoruju, že se mě při čekání na hodinu ostatní bojí oslovit. Když ale před zkouškou začnu s někým hovor, po čase řekne něco jako: „Jé, ty jsi vlastně úplně normální. My jsme se báli kontaktu s tebou.“ Je vidět, že s problematikou zdravotního postižení se člověk ve škole nesetká. Nezkušenost vede k předsudkům a ostychu začít hovor. 

Vidíš v inkluzi i nějaké zápory, nebo je vždy pro všechny výhodná?

Velkým kladem je, že by dnes neměl být pro těžce zrakově postižené problém dostat se na gymnázium bez racionálních důvodů. Problémem je možná nesoudnost rodičů, kteří se snaží dostat dítě do běžné školy za každou cenu. Pro každého to rozhodně není ideální řešení. Z mého úhlu pohledu není vhodné, aby jedno dítě narušilo výuku 25 dětem ve třídě. Inkluze nemůže fungovat na úkor ostatních ve třídě. Posuzovat ale, kdo kam patří, je velice těžké. Asi by se tomu měli věnovat zkušení psychologové. Rozhodně je však přínosné, když se lidé setkají s hendikepem už v dětství. Pozoruju na svém synovci a neteři, jak přijali, že nevidím, co mi ukazují, a teď vědí, jak se ke mně chovat. Berou to samozřejmě. Pro mě má největší cenu srovnání se zbytkem společnosti. Podle mě je lepší mít průměrné výsledky mezi zdravými než extrémně vynikat v úzké skupině stejně postižených, ale připomínám, že i mezi hendikepovanými je spousta nadaných lidí, kteří mohou vynikat!