„Ještě jednou to hodíš na zem a jdeme domů!“ Nebo se to dá říct i jinak?

Myslím, že sama tak křičet nechtěla. Určitě nechtěla vychovávat syna výhrůžkami. Byla zkrátka zoufalá, a tak se uchylovala k zoufalým činům. Asi to někdy zažil každý, ale vsadím se, že drtivá většina rodičů pak měla špatný pocit sama ze sebe. 

Jde to i jinak? 

Od roku 2005, kdy byla poprvé vydána, je kniha Respektovat a být respektován tou nejprodávanější knihou o výchově v České republice a zdaleka není jen o vztahu rodič–dítě. Začněme ale u něj. 

Troufnu si tvrdit, že všichni, kterým se text dostane do ruky, vyrostli v autoritativní výchově. Ať už to bylo doma, nebo ve škole, patřily na denní pořádek jak pochvaly, tak i výhrůžky, rozkazy a tresty. Vůbec si nemusíme představovat extrémně vypjaté situace. Už ve chvíli, kdy oceníme dobré známky drahým dárkem, dáváme najevo, že přání plníme jen tomu, kdo nás poslouchá. Nevědomky nastavujeme ve vztazích pravidla, která děti přenášejí i do dalších vztahů, jež v životě zažijí.

Přístupu, kdy rozhodnutí vycházejí ze strany mocnějšího ve vztahu a ten slabší je jen přijímá, můžeme říkat autoritativní. Jeho výhodou je, že výsledky přicházejí rychle. Diskuse totiž odpadá. Rodič určuje, co je správné, co bude dítě dělat a jak to bude dělat. Má zkrátka moc. Za absolutní opak můžeme považovat volnou výchovu bez pravidel a mantinelů, v níž je dítěti dovoleno vše a o všem rozhoduje samo. Jistě má naplněnou potřebu autonomie, ale dost možná ztrácí pocit bezpečí. Není ještě natolik zralé, aby si poradilo se vším samo, a chybějící opora rodiče mu může ublížit. Jako střední cesta se jeví celostní přístup vycházející z humanistické psychologie shrnutý právě názvem Respektovat a být respektován nebo označovaný jako demokratický přístup. 

Rodinné vztahy demokraticky

Autoři knihy Respektovat a být respektován tvrdí, že aby dítě bylo schopno skutečně respektovat potřeby druhých, musí samo zažít vztahy, v nichž je respektováno. Ve vztahu rodič–dítě to znamená, že jsme si vědomi toho, že obě strany mají své potřeby. Mluvíme o nich a hledáme dohodu, ve které si vyjdeme vstříc. Rodič tedy nerozhoduje za dítě, ale přibližuje mu svá východiska a společně s ním domlouvá, co se udělá. Na rozdíl od zcela volné výchovy nenecháme v demokratickém přístupu dítě dělat cokoliv, ale snažíme se naplnit svoje potřeby i potřeby dítěte. 

Nejde jen o to, co řekneme, ale i o to, jak to řekneme.

Jsme si vědomi toho, že v každém věku není člověk schopen dohlédnout, co je pro něj dobré. Dáváme takovým situacím hranice a dbáme na naplnění potřeby bezpečí. Jako rodiče neseme zodpovědnost za výchovu, ale mnohdy už forma komunikace mění celý obsah řeči. 

Představte si pětiletého chlapce, který odhodí obal od bonbonu na zem. Jeho matka může zvýšit hlas a přikázat mu: „Seber to a běž to vyhodit! Slyšíš? Jestli to nesebereš, tak dneškem sladkosti u nás doma končí.“ Dítě se možná vyděsí a honem odběhne s papírkem k odpadkovému koši. Nebo se natruc ani nehne. Ani jedno ho ale ničemu nenaučí. 

Co kdyby matka zkusila klidným hlasem konstatovat: „Víš, když necháš ten obal od bonbonu na zemi, objeví ho dříve nebo později náš pes a s chutí ho sní. Moc dobře mu to ale neudělá. Odpadky patří do koše. Jeden najdeš v kuchyni a druhý tamhle u psacího stolu. Bude lepší, když obal skončí v jednom z nich.“? V takové komunikaci naplňuje matka dítěti hned několik potřeb: potřebu kompetentnosti (dokážu to vyřešit sám), potřebu autonomie (rozhodnu se sám) a potřebu smysluplnosti jednání (vysvětlení, proč je dobré to udělat). Čemu se tak chlapec naučí? Zodpovědnosti za to, co dělá. Navíc bude mít naplněny své základní potřeby a nebude se cítit ovládán proti své vůli.

Právě o zodpovědnosti mluví často ScioŠkoly, které přístup Respektovat a být respektován začleňují do výcviku, kterým procházejí průvodci jejich žáků. Ti jim ve škole nechávají velkou volnost ve volbě projektu, kterému se věnují, možnost spoluutvářet školní pravidla nebo třeba spolurozhodovat o náplni vyučování. Právě možnost rozhodovat o sobě samých je učí odpovědnosti.

Nezaměřovat se na chyby druhých, ale na komunikaci svých potřeb.

Demokratický přístup nedefinuje jen vztah rodič–dítě, ale postoj k sobě samotnému, okolním lidem, přírodě a životnímu prostředí. Rodiče, kteří prošli kurzy respektujícího přístupu, často zmiňují, že rychle zaznamenali posun ve svém vlastním životě. Systematicky zdokonalují zpracování vlastních emocí, nezaměřují se na hledání chyb u druhé strany, ale na komunikaci svých vlastních potřeb, tak aby se domluvili. 

Nikdo není dokonalý

Sami lektoři kurzů respektující výchovy přiznávají, že občas silné emoce přemohou racionální uvažování i u nich. Nikdo zkrátka není dokonalý. Vyplatí se ale na sobě pracovat a naplňovat potřeby dětí a dospělých. Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba sounáležitosti, touha někam patřit, milovat a být milován. Všem lidem je tedy přirozená touha domluvit se. Budeme-li pracovat na komunikaci vědomě, připravujeme ideální půdu pro fungující rodinné vztahy!

Zajímá-li vás víc, navštivte www.respektovani.com nebo hledejte školy, které s tímto přístupem souznějí.