Matika není pro holky? Omyl!
Obecné přesvědčení o matematických schopnostech předpokládá, že holkám jdou spíš jednoduché počty, které se lze nabiflovat, a pak s posunem ke komplikovanější matematice začnou za kluky zaostávat. Ostatně tento trend potvrzují i výsledky z matematiky. Ale co když je realita složitější? Co když jde jen o předsudky?
Začněme s mezinárodními daty. Analýza z USA zahrnující obří soubory dat říká, že rozdíly mezi matematickými schopnostmi chlapců a dívek jsou naprosto zanedbatelné. Studie nicméně identifikovala několik dílčích zajímavých aspektů: genderové rozdíly jsou výraznější u nejlepších studentů/studentek, chlapci bývají oproti dívkám lepší v řešení komplexnějších matematických problémů a dále v úlohách, které nejsou součástí výuky ve škole. Zajímavý je i závěr z oblasti soft skills: sebedůvěra v oblasti matematiky je u dívek výrazně nižší než u chlapců, i když jejich schopnosti jsou srovnatelné, což má následně vliv i na volbu oboru na vysoké škole, resp. budoucího zaměstnání.
Nejzajímavějším závěrem rozsáhlé studie opět z USA je skutečnost, že učitelé hodnotí matematické schopnosti dívek výrazně hůře, než je tomu u chlapců, i když se jedná o skupiny dívek a chlapců s identickými výsledky. Mnoho pedagogů se prostě domnívá, že holčičky bývají v matematice méně talentované, a tak k nim i přistupují. Tento výzkum na rozdíl od předchozího identifikoval mezi chlapci a dívkami výkonnostní rozdíly, které se se vzrůstajícím věkem dále prohlubují. Autoři však uvádějí, že minimálně polovinu tohoto rozdílu způsobuje právě odlišné chování učitelů, kdy od dívek očekávají výrazně méně.
Studie z Anglie se zaměřila na srovnání matematicky nadaných dívek a chlapců: výkonnostní rozdíly zjištěny nebyly, byly nicméně identifikovány významné rozdíly v postojích k matematice. Zkráceně je lze charakterizovat větou „matematika je spíš pro kluky“, o čemž jsou přesvědčena obě pohlaví. Zároveň bylo zjištěno, že dívky s naprosto stejnými výsledky jako kluci si v matematice věří výrazně méně.
Jako poslední jmenujme celosvětovou studii OECD, jejímž hlavním závěrem je, že dívky nemají dostatečné sebevědomí v matematice a příbuzných vědách, a proto dosahují horších výsledků než kluci. Konkrétně k tomu OECD uvádí: „Mohou za to nízká očekávání ze strany učitelů i rodičů, nízká sebedůvěra a nedostatek toho, čemu se říká ‚myslet jako vědec‘. Což je opět spojeno se sebevědomím – kluci se na rozdíl od dívek nebojí chybovat, nebojí se přistoupit k problému systémem pokus-omyl.“
Psychologická vsuvka
Všemi studiemi se prolíná téma sebevědomí, sebedůvěry. I když tyto pojmy spadají do oblasti psychologie, neznamená to, že se o nich můžeme bavit pouze na pocitové úrovni. Naopak, jejich zkoumání a výsledky jsou potvrzeny tvrdými daty.
Abychom byli konkrétní, jedná se o fenomén zvaný sebenaplňující proroctví, neboli Pygmalion efekt. Jde o jev, který je popsaný a potvrzený mnoha výzkumy, za všechny jmenujme slavnou studii „Pygmalion in the classroom“. Jde v ní o to, že pokud se nám podaří přesvědčit učitele, že průměrní žáci dosahují nadprůměrných výsledků (i když tomu tak ve skutečnosti není), začnou k nim přistupovat jako k nadprůměrným a následně se studijní výsledky těchto žáků výrazně zlepšují. Kauzalita přitom funguje i v opačném gardu.
Jak je na tom Česká republika?
Velice zajímavě, i když z jiného úhlu, se na celou věc podívala studie think-tanku IDEA při CERGE-EI „Co skrývají známky na vysvědčení?“. Ukazuje, že dívky mají v průměru v matematice lepší známky na vysvědčení, než by odpovídalo jejich skóre v přijímacích zkouškách na střední školy, chlapci naopak. Autoři docházejí k závěru, že „učitelé při neanonymní klasifikaci matematiky na vysvědčení dávají dívkám lepší známky, než jaké odpovídají jejich výsledkům v anonymně vyhodnocených testech. Dívky dostávají na vysvědčení v průměru o 0,6 klasifikačního stupně lepší známku z matematiky než chlapci, při stejných výsledcích v testech.“ Autoři přitom dodávají, že „genderové rozdíly v známkovém hodnocení žáků jsou běžné i mimo ČR, horší známky chlapců při jinak stejných studijních výsledcích jsou častým jevem téměř ve všech sledovaných předmětech a zemích.“
Zdálo by se tedy, pokud bereme v úvahu pouze známkování, že by Pygmalion efekt měl zafungovat ve prospěch dívek. Není to ale jen zdání? Je to pro dívky skutečná výhoda? Jak to, že si pak dívky nevybírají další studia matematicky zaměřená, když jim matematika tak jde? Tento rozpor by si jistě zasloužil další prozkoumání.
Nemůže to být spíše tak, že dívky mají sice lepší známky než chlapci, ale tyto známky jsou hodnoceny jinak než u chlapců? Například prizmatem, že holky jsou snaživější, poslušnější, ochotné se víc ve škole našprtat? Proto mají lepší známky? Kdežto kluci, rošťáci (shovívavý úsměv), ti poslušní nejsou a ani nemají být, ale zato mají na matiku hlavu!
Jasná je pouze jedna věc: jakékoli zkreslení oproti skutečnému stavu, ať už v pozitivním, nebo negativním směru, může vést a vede k deformovanému rozhodování, což není dobré pro nikoho.
Kde se předsudky berou?
V celospolečenském klimatu, v dlouhodobě zakořeněných „pravdách“, ve kterých žijeme a pomocí kterých svět zjednodušeně a schematicky chápeme. Ve všeobecném přesvědčení o méněcennosti žen v matematických schopnostech, jež je pouze důsledkem kulturních a společenských předsudků a omezení. Tyto nepsané normy se přitom předávají z generace na generaci a jen opravdu silná osobnost / výrazný talent se z nich dokáže vymanit.
Konkrétně se projevují různými způsoby, uveďme jen dva, celkem ilustrativní příklady. Zaprvé: s příchodem puberty se zájem dívek o matematiku snižuje, neboť je zažitý názor, že pokud je dívka dobrá v matice, bývá divná a nelíbí se klukům. (Znáte ten vtip „Šly tři holky. Jedna ošklivá, druhá ještě ošklivější a ta třetí taky z MatFyzu.“?) Zadruhé: velkou měrou k předsudkům přispívají různé, většinou ženské celebrity, které s oblibou prohlašují „já jsem byla úplně blbá na matiku, ha, ha, ha“ a vydávají to za svoji přednost.
Řešení existuje!
I když závěry studií nejsou vždy úplně jednoznačné a Pygmalion efekt pravděpodobně nevysvětlí vše, (ne)sebedůvěra dívek v matematice je každopádně velký problém. A tady je řešením změna přístupu, dlouhodobá snaha o odstranění předsudečného myšlení. Přestat říkat malým holčičkám, že matika, fyzika, počítače jsou spíš pro kluky. Přestat prohlašovat, že mamince matika taky nikdy nešla. Přestat děti posílat automaticky za tatínkem, pokud si nevědí rady s úkolem z matematiky. Protože to, že kluci jsou v matematice lepší než holky, je jen mýtus. Mýtus dlouhodobě zakořeněný, ale nepravdivý.
Cílem přitom není, aby počty studentů na matematicky/technicky orientovaných vysokých školách byly genderově vyrovnané přesně 50 : 50. Cílem je, aby holky, které mají na technické vědy nadání, mohly toto nadání realizovat. Aby kvůli společenskému tlaku, který shrnuje věta „matematika je pro kluky“, zbytečně takové školy ze svého výběru nevyřazovaly. Cílem je, aby holky měly stejné možnosti jako kluci, aby jejich možnosti nebyly limitovány společností nebo vnitřními omezeními spočívajícími v nedostatečné sebedůvěře.
Jen pro upřesnění: nejde o ty holky, které se dokázaly prosadit navzdory systému, ani o ty, které i přes svůj talent o matematiku nestojí. Jde o tu část holek, které mají na matematiku talent, zajímala by je, ale protože si v ní nevěří, raději si zvolí školu jiného zaměření. A takových může být dle výše uvedených studií poměrně mnoho!
