Lekce z mediální gramotnosti na vlastní kůži

Bez dalších komentářů dostanete k přečtení článek „Pokud je to pravda, nastane šok. Rozdělení ČSFR v roce 1992 je zřejmě neplatné!“. Chvíli se s ostatními účastníky na sebe nechápavě díváte, pak začnete článek číst a říkáte si „Co to má být? To zní nějak divně! A nejen zní, ale i vypadá. To přece nemá s realitou nic společného. Ale co přesně mi na tom nesedí?“. V ten moment vstoupí do děje průvodci, rozdělí účastníky do skupin a zadají každé skupině úkol zodpovědět jednu z tzv. 5 klíčových otázek Kdo?, Co?, Komu?, Jak?, Proč?. Takže začnete přemýšlet, analyzovat, diskutovat, dohledávat informace na internetu, a celý obrázek se postupně skládá a stává jasnějším a jasnějším. A najednou ho celý chápete.

Poté je vaším úkolem své poznatky přednést ostatním, což opět vyvolá bouřlivou diskuzi. Kromě jiného vás překvapí počet sdílení článku na Facebooku, který jde do statisíců. To průvodci doplní informací, že se jedná o 2. nejsdílenější zprávu na českých sociálních sítích za rok 2016; publikována byla nejen na svetkolemnas.info, ale i na dalších dezinformačních webech.

K čemu jsme nakonec došli, prozrazovat nebudu. Nicméně pokud byste chtěli vědět víc, podívejte se na web Člověka v tísni, respektive na jeho vzdělávací program „Jeden svět na školách“ (www.jsns.cz). Karel Strachota, ředitel a zakladatel JSNS, k tomu dodává: „Na našem internetovém portále JSNS.CZ mají všechny školy bezplatně k dispozici více než třicet rozsáhlých audiovizuálních lekcí k tématu mediálního vzdělávání. Kromě rozborů konkrétních mediálních sdělení prostřednictvím metodické koncepce „5 klíčových otázek“ mohou využít například sadu vizuálně atraktivních a hravě zpracovaných „opravdických plakátů“ nebo souhrn jednoduchých doporučení s názvem „Tipy, jak na internetu nenaletět“, doplněných o ukázky reálných mediálních sdělení. Zájemci o pravidelné aktuální informace z této oblasti si mohou objednat také měsíční Bulletin mediálního vzdělávání. Je určený především vyučujícím, kteří v něm najdou inspiraci do výuky, rozbory „mediálních lahůdek“, tipy na různé výukové materiály a také pozvánky na semináře, konference a další akce.“

Pokud vás zajímají i jiné zdroje informací k tématu, existuje jich spousta. Mě osobně zaujal „Stopařův průvodce po internetu“, jejž stvořili studenti Masarykovy univerzity. Je na něm mimo jiné sympatické, že je psaný studentským jazykem, tj. je pro žáky základních i středních škol myslím velmi srozumitelný a lidsky uchopitelný.

Klíčové teze

Abychom si celé téma lépe zasadili do kontextu, shrňme si základní myšlenky:

Zaprvé, dezinformace a mediální manipulace sice nejsou novým fenoménem, nicméně díky sociálním sítím se staly fenoménem mocným. Až tak, že mohou ovlivnit vývoj, bohužel i demokratické, společnosti (pokud se chceme vyhnout příkladům z ČR, můžeme uvést např. Brexit nebo americké volby).

Zadruhé, vyvracení hoaxů, uvádění dezinformací na pravou míru bohužel nefunguje. Viz např. studie, která říká, že pokud se někomu snažíme vyvrátit nějakou zjevně mylnou informaci, daleko pravděpodobnější výsledek je ten, že ho naopak v jeho názoru utvrdíme.

Z toho logicky vyplývá, že největší šancí, jak se nenechat chytit do pasti dezinformací, je učit se o nich (a učit se kriticky myslet) už odmala, už ve škole, protože v dospělosti to dá výrazně více práce s výrazně horším výsledkem. (Mimochodem, pokud by to nebylo tak těžké, myslím, že bychom teď neřešili obrovský problém s rozdělenou českou společností.) Příklady pozitivní praxe naštěstí existují. Například ve Finsku, kde díky vzdělávání a vedení ke kritickému myšlení dosáhli toho, že Finové dezinformacím a propagandě prostě nevěří.

Dejme slovo ještě jednou Karlu Strachotovi,: „O mediálním vzdělávání se v poslední době mluví a píše čím dál častěji. A zaznívá přitom mnohé. Například, že to je politické školení mužstva, vymývání mozků, nemístné tahání politiky do škol, šíření jediné správné ideologie atd. Nic z uvedeného neplatí. Autoři podobných výroků šíří zcela zkreslené představy, ať už to dělají úmyslně, nebo z neznalosti. Cíle mediálního vzdělávání jsou přitom zcela opačné. Chceme, aby se mladí lidé učili samostatně vyhledávat potřebné informace, aby uměli mediální sdělení analyzovat a kriticky posuzovat, rozlišovat ta, která jsou založena na faktech, od manipulativních a lživých. Aby dokázali využívat potenciál moderních technologií se znalostí jejich rizik. Škola má v tomto směru nezastupitelnou úlohu a mediální vzdělávání by mělo být neoddělitelnou součástí výuky. V případě mediální výchovy však dlouhodobě selhávají relevantní instituce, v čele s Ministerstvem školství. Nebyla pojmenována její důležitost, nejsou vytvořeny podmínky pro její efektivní zahrnutí do výuky, vyučujícím se nedostává podpory, chybějí vhodné pomůcky a výukové materiály k rozvíjení mediální gramotnosti žáků.“

Nicméně zpět k workshopu:

Taková analýza se samozřejmě dělá relativně snadno u dílka, které sofistikovaností zpracování rozhodně nevyniká. Lze ovšem předpokládat, že dezinformační/manipulativní informační techniky nebudou v budoucnu používat jen amatéři podobného typu jako svetkolemnas.info, ale půjde o nesrovnatelně lépe uchopená a komunikovaná témata. A v tom případě pomůže jedině kombinace dvou zásadních aspektů vyučovaných od základních škol dále: 1) znát mechanismy, motivace, důvody tvorby takových zpráv; zjednodušeně řečeno chápat pozadí, a 2) myslet (ideálně kriticky).

Celkově musím říci, že mě workshop zasáhl. Díky průvodcům i výborně zpracovaným materiálům byl úkol nakonec jednodušší, než se zpočátku zdálo. A také díky tomu, že se nám společně podařilo překonat strach, kterým myslím zbytečně trpí i spousta pedagogů. Strach z něčeho neznámého, strach z něčeho, co se ve škole za našich časů neprobíralo a na co nejsou přesné návody, jak vyučovat. Ukázalo se, že pokud máte dobře připravené metodické pomůcky, stačí už jen použít selský rozum v kombinaci se základními faktografickými znalostmi. Tak jednoduché to je.