Past perfekcionismu
„Vždy každý úkol splnit na 100 %.“ „Jen velké cíle mají smysl, malé nestojí za řeč.“ „Nesmím udělat chybu, nebo se stane… něco strašného.“ „Pokud nebudu mít samé jedničky, máma bude hodně zklamaná, protože za nic nestojím.“ Poznáváte sami sebe, své dítě nebo někoho ze svého okolí? Pokud ano, pravděpodobně jde o perfekcionismus. A život s perfekcionismem není lehký. Nebo by snad mohl být?
Perfekcionisté sami sobě nastavují vysokou laťku a automaticky od sebe očekávají nadstandardní výsledky. Často pak aplikují svá vysoká očekávání i na výkony druhých. S tím souvisí jednak značná míra sebekritiky, jednak vysoká kritičnost k druhým, což mezilidským vztahům rozhodně neprospívá. Obrovský strach z chyby je pak často vede k pasivitě, aby se vyhnuli selhání. Přitom perfekcionisté mají celoživotní pocit, že aby za něco stáli, aby byli přijati ostatními, musejí být perfektní. Což nefunguje, protože jestli někdo očekává dokonalost, jeho očekávání nemohou být nikdy naplněna.
Zní to strašlivě? Ano, nicméně pojďme ještě dál: pojďme si popsat, jak perfekcionista řeší běžný úkol, ať už školní, nebo pracovní. Ve zjednodušené, ovšem ilustrativní podobě.
Tím, že žije v bludném kruhu, v zajetí vnitřních imperativů spočívajících v přehnaně vysokých nárocích na svůj výkon, vynaloží obrovské úsilí a energii při plnění úkolu a odkládá jeho dokončení, dokud nebude perfektní. Po jeho odevzdání ale myšlenky na něj nekončí: perfekcionista si zpětně uvědomuje, co všechno v něm mohl udělat lépe, a to v něm vyvolává úzkost z toho, že si jeho „nedostatečného“ výkonu všimnou ostatní. Pokud někdo z okolí chybu nebo nedokonalost odhalí, způsobí to perfekcionistovi značný stres; pokud neodhalí, vyhodnotí to perfekcionista tak, že protistrana nevěnovala kontrole úkolu dostatečnou pozornost nebo není dostatečně kompetentní ho posoudit, protože chyby a nedokonalosti v něm přece jsou. Celkově zhodnotí svůj výkon tak, že opět nebyl perfektní, tj. že on sám opět zcela selhal. Jak již bylo řečeno, honí se za dokonalostí, které nikdy nedosáhne.
„Perfekcionismus není nikdy pozitivní“,
říkají autoři studie „How to mentor a perfectionist?“. Lidé často žijí v omylu, že perfekcionista je výborný pracovník, posila každého týmu. Není to pravda, destruktivní účinky jeho působení mnohonásobně přesáhnou jeho přínosy. Pokud se tedy jedná o pravého perfekcionistu: tady je třeba zásadně rozlišovat perfekcionismus a touhu vyniknout. Touha vyniknout přináší po dobře odvedené práci úspěch. Tečka. U perfekcionismu to ovšem tímto nezačíná ani nekončí, protože perfekcionisté nejsou šťastní, ani když dosáhnou úspěchu. Úzkost z dělání chyb totiž veškeré pocity štěstí smázne.
Perfekcionismus může přinášet vnější úspěchy, např. ve formě samých jedniček nebo vzorně odvedené práce (tedy pokud se perfekcionista zvládne neutopit v detailech). Na pocit životní spokojenosti je ovšem jeho vliv zásadně negativní. I mezilidské vztahy bývají problém: perfekcionista se totiž zaměřuje nejen na chyby své, ale i ostatních; míra dělání chyb je základní optikou, prostřednictvím které hodnotí své okolí.
Jak vzniká?
Jako kombinace vrozených predispozic, výchovy a sociokulturních faktorů, aniž by bylo možné vliv jednotlivých faktorů přesně rozlišit. Zdá se, že velká část osobnostních charakteristik a celkového nastavení je dána, výchova pak může vrozené dispozice spíše jen korigovat, nebo naopak posilovat. Jednoznačných faktů není mnoho, potvrzeno je pouze, že perfekcionističtí rodiče mívají perfekcionistické děti a také že perfekcionismus se výrazně častěji týká malých holčiček než chlapců.
Dále už jde jen o domněnky. Je možné, že v některých případech za něj může nedostatečné bezpodmínečné přijetí ze strany rodičů. Přijetí dítěte jako osobnosti, uvědomění si, že je cenné samo o sobě, bez ohledu na to, jaké je, jak se chová, jaké výkony podává. Dítě si jinak ve své hlavičce vyhodnotí, že aby bylo milováno, musí být nějaké… chytré, hodné, snaživé, úspěšné ve sportu. Odvozuje pak hodnotu sebe jako člověka od toho, co zvládne, resp. nezvládne. Dalším možným viníkem je neúměrný tlak na výkon ze strany rodičů, nebo naopak neustálé chválení za každou prkotinu. Tyto aspekty ovšem samy o sobě příčinami nejsou, spíše jen průvodními jevy.
Jak dětem (a možná i sobě) pomoci?
Perfekcionismus je vlastně převlečený strach ze selhání. Řešit ho není lehké, často to bývá na dlouhé lokte, nicméně dlouhodobá opatření mají u perfekcionistických dětí největší naději na úspěch. Tuto naději zároveň významně zvýšíte, pokud jste vy sami perfekcionisty a rozhodnete se svůj perfekcionismus řešit.
Jak tedy nejlépe pracovat s perfekcionistickým dítětem? Můžete zkusit mluvit o chybách, které jste udělali, kdy dítěti budete otevřeně popisovat, co se vám nepovedlo a že se nakonec (překvapivě) svět nezbořil. Zároveň před dítětem nepředstírejte, že znáte a umíte vše, nebojte se naopak otevřeně přiznat, co všechno nevíte.
Také je dobré uvádět na pravou míru hodnotu jejich úspěchů, tedy těch, které vyplývají ze srovnání s ostatními. Pokud dítě vyhraje závod / přinese samé jedničky, je samozřejmě přirozené radovat se spolu s ním, ale spíš se zajímejte o to, co ho na tom skutečně bavilo, co si z toho odnáší, jak si danou činnost užilo. Tím, že snížíte důležitost úspěchů, bude se vaše dítě méně bát neúspěchu.
S tím souvisí i další zásada: nikdy dítě s nikým nesrovnávat. Nezapomínejte ani na pozitivní ocenění a podporu, odborně se tomu říká prorůstová zpětná vazba.
Kromě toho pomáhá ukázat dítěti, jak lze konstruktivně přijímat kritiku. Jako příklad můžete použít jakoukoli vhodnou situaci z běžného života. Proto až vás příště bude kritizovat třeba tchyně, že dítě málo oblékáte / moc oblékáte, že mu vaříte málo zdravá / moc zdravá jídla, …, nevyvozujte z toho, že jste špatná matka. Zkuste k takové kritice přistoupit konstruktivně (tedy pokud není kritika natolik mimo, že nemá smysl se jí vůbec zabývat). Prostě se společně s dítětem zamyslete, jestli náhodou nemá pravdu a jestli by nestálo za to svůj přístup změnit; pokud vyhodnotíte, že ano, svůj přístup změňte, pokud ne, bez výčitek pokračujte v předchozí praxi.
Pokud by vám náš přehled nestačil, můžete se inspirovat třeba tady nebo tady.
Co si ovšem počít akutně? Pokud potřebujete okamžité řešení situace, ze které se váš malý perfekcionista hroutí, zkuste společně s dítětem rozdělit úkol, který se mu zdá nezvládnutelný, na menší části, to hodně pomáhá. Můžete to doplnit metodou, která se ve finále jeví jako nejlepší, a to zahrát si s dítětem hru na „co nejhoršího by se mohlo stát“, až do úplného extrému.
A univerzální rada na závěr? Při každé příležitosti dávejte dítěti najevo svou lásku, tím nikdy nic nezkazíte!