Jak nám škola (ne)pomáhá k budoucí životní spokojenosti

Co rozhoduje o tom, zda prožijeme spokojený a naplněný život? Osobnostní nastavení, rodina, životní okolnosti. A pak také škola, často zásadně, pozitivně či negativně. Také si vzpomínáte, jak vám to šlo, když ve vás učitel věřil? Když věřil, že i obtížný úkol zvládnete? A jak jste ho díky tomu opravdu zvládli? A teď si představme, že takové šance má ve škole každé dítě. Opakovaně. Vlastně pořád. Utopie? Nikoli!

Pocit štěstí a dlouhodobé životní spokojenosti je těžko definovatelná veličina. Zároveň jde o populární téma, jehož zkoumáním se zabývá několik současných psychologických směrů z oblasti tzv. pozitivní psychologie a o němž existuje spousta studií. Pěkný a názorný je koncept „PERMA“ Martina Seligmana (více v článku), dle kterého jde o vzájemnou kombinaci pěti základních faktorů:

  • P (pleasure, positive emotions) – umění užívat si příjemné chvíle, radost z výsledků, pocit dobře odvedené práce, dobré komunikace s ostatními,
  • E (engagement) – činorodost, časté využívání svých silných stránek a talentů, věnování se oblíbeným a užitečným činnostem,
  • R (relationships) – hodnotné, pozitivní, nedestruktivní a smysluplné vztahy,
  • M (meaning) – smysluplné činnosti mající pro nás význam a důležitost, která přesahuje pouze uspokojení základních potřeb,
  • A (achievement) – konkrétní výsledek, užitek, který je vidět jako výsledek naší práce, jasné řešení, k němuž jsme pomohli.

Pokud tohle víme, co z toho může ovlivnit škola?

Všechny faktory se sbíhají v jednom společném parametru, a to v nalezení a naplňování svého talentu, naplňování svého potenciálu. To je to, s čím by měla škola (společně s rodiči) dítěti pomoci (a v čem ve stávajícím systému často selhává na celé čáře).

Úvaha je přitom jasná: abychom mohli rozvíjet své silné stránky, musíme je nejdříve najít. Abychom mohli naplnit svůj potenciál, musíme na jeho naplňování pracovat. A abychom mohli své talenty najít a na potenciálu pracovat, musí nám s tím někdo pomoci. Samozřejmě existují talenty, které se nakonec prosadí samy, navzdory všemu a všem, ale to rozhodně nelze považovat za většinový model.

A to bývá právě ten zádrhel. Začne to už v první třídě: komu základní dovednosti, které se v první třídě učí, moc nejdou, třeba proto, že k nim svým vývojem ještě nedospěl, začne dostávat, a podle mnoha učitelek spravedlivě (!), dvojky, trojky, …, pětky. A už se to s ním veze. Má už prostě škatulku, ze které těžko vystoupí.

Talentů přitom existuje mnoho druhů (matematický, hudební, manuální, výtvarný, talent pro práci s lidmi, pohybový,…), v současné škole mají přitom možnost vyniknout pouze děti s talentem intelektuálního typu. Ve škole je totiž vybráno několik málo předmětů, na které se vzdělávání soustředí. Když dítěti tyhle věci nejdou, je úplně jedno, že je šikovné na něco jiného, tohle totiž nikoho nezajímá. A jít do života s přesvědčením, že jsem „loser“, není nic moc.

Spousta lidí pak ani v pokročilém věku neví, v čem je jejich talent, co by chtěli dělat. Dělají práci jen pro odměnu, neznají radost z ní, nevidí v ní smysl.

pixabay.com

Zažít úspěch. Svůj vlastní, ne ve srovnání s ostatními.

Škola by přitom měla pomoci nalézt individuální talenty a pak je příslušně podpořit. Umožnit každému dítěti, aby se našlo, aby se v rámci svých možností naučilo co nejvíce, aby zažilo svůj úspěch. A na to existuje pouze jediný recept – individuální přístup ke každému dítěti. Opravdu ke každému a opravdu individuální.

Nejnázorněji je to vidět na znevýhodněných dětech: významná část z nich pochází z natolik nepodnětného prostředí, že jediným místem, kde lze objevit jejich talenty, je právě škola.

Zároveň ale musí být věnována dostatečná pozornost i dětem na opačné straně spektra, tj. dětem nadaným. A i dětem tak nějak uprostřed, protože individuální přístup si zaslouží každé dítě.

Každé dítě by mělo mít svůj individuální plán rozvoje, stavěný jemu přímo na míru, založený na posouvání vlastních hranic bez ohledu na pokroky ostatních, rozvíjející jeho konkrétní talenty, dostatečně motivující, tj. neobsahující ani moc lehké, ani příliš těžké úkoly, prostě tak akorát, aby se dítě muselo snažit a zároveň mělo velkou šanci úkol zvládnout. Protože takhle se buduje sebedůvěra a přesně tohle vede k budoucímu naplnění vlastního potenciálu.

Co by to znamenalo prakticky?

Zaprvé je nutné zásadně změnit přístup: místo hledání chyb se zaměřovat na to, co jde dítěti nejlépe. S tím souvisí i změna způsobu hodnocení dětí: neznámkovat, místo toho používat slovní hodnocení formativního typu.

Zadruhé, změnit objektivní podmínky tak, aby byl individuální přístup vůbec možný. To lze udělat různými způsoby: snížit počet dětí ve třídě, mít více učitelů a asistentů na třídu, více využívat systém věkově smíšených tříd, snížit podíl frontální výuky. S tím se samozřejmě pojí i vyšší finanční náročnost, nicméně v současné době už (snad) panuje shoda, že do školství je nutné investovat více peněz, přičemž ne všechny musejí jít na zvýšení platů pedagogů.

A zatřetí zrevidovat to, co je nutné minimum, protože s celým přístupem logicky souvisí i menší množství probrané látky u těch dětí, které pojedou nejpomaleji. Tak, aby každé dítě mohlo jít svým tempem, jiným v každém předmětu, přičemž rychlost by se měla řídit zásadou „dokud si neosvojím základ, nejdu dál“.

Jak toho všeho dosáhnout?

Možná si říkáte, jak to asi tak mají školy a učitelé zařídit. Za stávajících podmínek těžko, nicméně někde se začít musí a rodiče, resp. veřejnost je jediným místem, které může opravdu zásadní změny iniciovat.

Jak? Odpověď se sama nabízí: Chtějme to nejlepší pro své děti! Chtějme pro ně individuální přístup vytvořený na míru, aby se mohly v rámci svých možností rozvíjet co nejvíce! Chtějme, aby to děti ve škole bavilo!

Nejedná se o utopickou vizi, ve světě podobné systémy už dávno fungují, finančně nejsou náročnější než systémy starého typu. Jen je potřeba vůle něco měnit.

Zkusme si nakonec představit, o kolik by díky tomu byl svět lepší. Opakem životní spokojenosti je totiž frustrace. A z pocitů frustrace nikdy nevzešlo nic dobrého, příkladů z historie i ze současnosti je víc než dost.

Související články

2 Comments

  1. Krasne myslienky. Neviem si vsak predstavit ako pedagogovia-v drvivej vacsine tazko neuspesni ludia, maju viest deti k niecomu, o com sami nemaju paru. K uspechu. :-/

    1. Já si zase neumím představit, jak by vaše dítě mohlo s úctou jednat s nějakým pedagogem, když se o nich obecně vyjadřujete takto.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close