1938? Nevíš? Za pět!

„Ti mladí dnes všechno ignorují! Nezajímá je historie naší vlasti! Jediné, co pořád sledují, jsou ty internety!“ To, že má dnešní mladá generace mizivý přehled o naší historii, je smutným faktem. Čí je to ale chyba? A jak to napravit?

V návaznosti na loňské sté výročí vzniku samostatného Československa uveřejnila Česká televize výsledky ankety, které způsobily velký rozruch. Téměř polovina dotázaných mladých lidí totiž netušila, co se stalo v roce 1938. A další osmičková výročí na tom nebyla o moc lépe. Například rok 1968 měly správně jen tři čtvrtiny, Vítězný únor 65 % a nejlépe dopadl rok 1918 – špatnou odpověď měla „pouze“ pětina. Vzápětí se objevila spousta nenávistných komentářů ohledně toho, jak „jsou dnešní mladí hloupí, ignorantští a nevzdělaní“. Kritizovat mladší generace je, předpokládám, neodmyslitelný úděl těch starších. Již Sokrates, který žil před téměř 2500 lety, řekl:

„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“

I dnešní mladá generace je tedy taková. A navíc neví, co se stalo v roce 1938. Pojďme se ale zamyslet nad skutečným původcem problému. Proč mladá generace nezná naše významná výročí? Nebo ještě lépe… Kdo je to měl naučit?

Neznalost významných dnů naší historie je samozřejmě smutnou vizitkou každého z nás. O to smutnější je to ale vizitka rodičů, kteří svého potomka k zájmu o historii naší vlasti nevedou. Nebo třeba mnohdy ani sami tato data neznají. V tomto případě nezbývá nic jiného než se spolehnout na školu. Jak ale vypadá výuka ve škole?

Zdroj: pixabay.com

Pravěk jako středobod výuky dějepisu

V šesté třídě se začínají brát dějiny chronologicky – tedy od pravěku. Pokud se ale náhodou rozhodnete v osmé třídě přestoupit na šestileté gymnázium, čeká vás koloběh pěkně od začátku – tedy od pravěku – znovu už po dvou letech. Celý proces skončí v deváté třídě moderními dějinami. Na historii po druhé světové válce dle školního vzdělávacího plánu připadají ale asi jen dva nebo tři měsíce. A to se nepočítá se skluzem, který se obvykle během čtyř let někde nabere. Přitom po druhé světové válce došlo k tolika událostem, které (ať už přímo, či nepřímo) ovlivňují náš život a dnešní podobu společnosti. A právě o těch bychom se přece měli dozvědět nejvíc, nebo ne? Na otázku, zda je důležitější vědět, jak se jmenoval jeskynní muž, který vymaloval Altamiru, nebo proč se sametové revoluci přezdívá sametová, si odpovězme každý sám.

Stejný princip se opakuje na středních školách. Opět pravěk. A opět na moderní dějiny zbývá minimum času. Aby se takový běžný gymnazista dostal k moderním dějinám, musí si zvolit dějepisný seminář. A co chudáci ostatní? To taky nevím. A to už zdaleka nezmiňuji o středních odborných školách nebo učilištích… Tak proč tedy neprobrat např. události listopadu 1989 v předmětu nazvaném občanská výchova, základy společenských věd, nebo společenské vědy? Už teď je v tomhle předmětu nahuštěná psychologie, sociologie, politologie, právo, ekonomie a filozofie. Smekám před učiteli, kteří si na moderní dějiny ještě najdou místo.

Už rozumíte, proč mladá generace nezná významné mezníky naší novodobé historie? Jak by mohla? Dva měsíce na základní škole na události po druhé světové válce opravdu nestačí…

A proč učitelé nepřidělí moderním dějinám více času? Jedním z možných vysvětlení je, že se jedná o začarovaný kruh. Sami se totiž ani na základní, ani na střední, a dokonce ani na vysoké škole moderním dějinám moc nevěnovali, a tak si nejsou nijak zvlášť jisti probíranou látkou. Další možnou příčinou by mohl být fakt, že většina učitelů sama události zažila a třeba je nevnímá stejně jako učebnice. A tak se jim raději vyhne. Vždyť není žádným tajemstvím, že velká část učitelů byla před revolucí ve straně. Co když se studenti zeptají? Ne, radši to jen okrajově přejdeme. Anebo je tu školní vzdělávací plán, který se učitelé bojí nedodržet a který je svazuje natolik, že stihnou probrat učivo třeba jen do roku 1989.

Dva měsíce na základní škole na události po druhé světové válce opravdu nestačí…

Najít řešení tohoto velkého a poslední dobou velmi diskutovaného problému českého školství není jednoduché. Je třeba provádět postupné, dílčí změny v ŠVP. Dalším důležitým krokem je zvážit, do jaké míry má být to či ono téma probíráno. Tedy zda je natolik podstatné vědět, že bitva na Bílé hoře proběhla v neděli o půl dvanácté, že by se kvůli tomu nestihl probrat například rozpad České a Slovenské Federativní Republiky z konce roku 1992.

Zdroj: pixabay.com

Živá knihovna by mohla zmenšit propast mezi generacemi

Velmi zajímavým konceptem, který si dokážu představit implementovaný ve školní výuce, je i projekt „živá knihovna“. Rozdíl oproti normální knihovně je v tom, že si „nepůjčujete“ knihy, ale pamětníky. S těmi pak vedete rozhovor a oni vám vyprávějí svůj příběh. To znamená, že by děti látku nemusely znát jen z učebnice, ale mohly by si příběh poslechnout od někoho, kdo ho opravdu zažil. Projekt může pomoci zvýšit atraktivitu moderních dějin v očích studentů, usnadnit učiteli výuku a také zmenšovat propast mezi generacemi a vychovat tak mladou generaci, která bude mít úctu ke starším a která dokáže naslouchat ostatním. Věřím, že nebude obtížné sehnat pamětníka, který rád přijde mladým lidem do školy povyprávět o tom, jak byl v šoku, když se v létě roku 1968 z rádia dozvěděl, že přijely tanky…

Klíčem je uvědomit si důležitost výuky dějepisu, zvláště pak moderních dějin. A vštípit ji i studentům. Jak řekl Winston Churchill:

„Národ, který zapomene svou minulost, nemá žádnou budoucnost.“

A my svou budoucnost vkládáme do rukou mladé generace, tak prosím jejich výuku dějepisu nepodceňujme.

Úvodní fotografie: Bundesarchiv, Bild – Wikimedia Commons

Zdroj
Wikimedia Commons

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close