Třída hýřící barvami? Raději uberte

Pokud se vám honí hlavou podobné myšlenky, nedivím se vám. Potkala jsem mnoho kolegyň z prvního stupně, které vnímaly výzdobu a hru jako takový svůj dárek pro děti na začátku školního roku – a svůj první rok jsem si také myslela, že bez tematické výzdoby svoje žáčky o něco připravím. Pojďme se však na problém výzdoby třídy podívat okem speciální pedagogiky.

Běžná třída je velmi pestrý celek. Téměř s jistotou lze říct, že i ve vaší třídě jsou či budou děti s problémy a speciálními potřebami. Děti s dys-obtížemi, děti s poruchami pozornosti nebo třeba děti po mozkové obrně nebo s Aspergerovým syndromem. V inkluzivní třídě by se i ony měly cítit v pohodě, bezpečně a přijímané. Vzhled třídy tohle všechno ovlivňuje víc, než by vás možná napadlo. Schválně, jestli v následujícím popisu poznáte svou třídu.

V zadní části třídy visí nástěnka na výkresy, nad ní natažený provázek, aby se tam toho víc vešlo. Vedle dveří další nástěnka s informacemi, pravidly, případně s bodováním do celoroční hry. Na volných zdech a mezi okny provázky nebo sítě, aby bylo kam dát plakát a ozdoby k tematické hře. V zorném poli dětí nad tabulí pověšené pomůcky s učivem, které se probírá, a po skříních nalepené pomůcky k učivu, které už se probralo, nebo na vás ve školním roce čeká. Na křídlech tabule nebo po jejích stranách magnetkami připevněné nebo křídou nakreslené nejaktuálnější pomůcky. Za učitelským stolem velký přehledový plakát. A ze stropu pověšené buď další dekorace, nebo výrobky z prvouky či pracovních činností. Na okně pak nalepené dekorace odpovídající ročnímu období.

Výzdoba jako překážka k učení

Připadá vám to povědomé? Pak je možné, že jste nechtěně svým žákům působila studijní problémy ve snaze zútulnit třídu – přestože váš cíl byl zcela opačný. Nejen pro děti s oslabenými funkcemi je takové prostředí přímou překážkou k učení – i běžné neposedné dítě s ním bude mít problém. Příliš mnoho podnětů přispívá k roztříštění pozornosti a s tím se dětem se speciálními potřebami vyrovnává podstatně hůř než jejich vrstevníkům.

Každý máme občas výpadky pozornosti a jako děti jsme je jistě měli i ve vyučování. Myšlenky se rády toulají. V takové chvíli nás na okamžik něco zaujme, začneme si kreslit, povíme něco sousedovi, uzobneme svačinu, napijeme se nebo třeba jdeme na záchod. Pozornost se krátkou pauzou restartuje a zase jsme chvíli schopní dávat pozor. Říká se tomu oscilace pozornosti. Je to přirozené. I dospělí udrží koncentraci zhruba jen 15–20 min.

„Nejen pro děti s oslabenými funkcemi je takové prostředí přímou překážkou k učení – i běžné neposedné dítě s ním bude mít problém.“

Můžeme děti učit tyto intervaly prodlužovat, ale každý má svůj limit, za který už jít nemůže. Pro děti s oslabením to platí mnohonásobně víc. Podstatně méně se jim totiž daří „nahodit“ pozornost zpět, jakmile se něčím rozptýlí. Smysly jim do mozku dodávají příliš mnoho informací a mozek často nedokáže správně tyto vjemy filtrovat a určit priority. Už v 60. letech minulého století se této problematice věnovala americká terapeutka a psycholožka A. J. Ayres, která zjistila, že k různým diagnózám – ADHD, dyslexii, autismu a dalším – se často připojují problémy se zpracováním senzorických podnětů. Do senzorických podnětů patří vše, co vnímáme smysly. Příliš mnoho vizuálních stimulů ve třídě pak dítěti znesnadňuje koncentraci na věci, které učitelé považují za podstatné.

Shrnuto a podtrženo – holých bílých stěn se nebojte. Větší bílé plochy prý povzbuzují kreativitu, protože jsou jako malířské plátno, na které může přijít jakákoliv nová idea. Zároveň určitě není potřeba všechno ihned strhat. Stačí vybrat to nejpodstatnější a pomůcky barevně zjednodušit, aby křiklavé barvy neupoutávaly více pozornosti, než je vhodné.