Ken Robinson:
Standardizace zničila vzdělávání. Takto ho můžeme zachránit

Trend personalizace je již patrný v oblasti medicíny. Podobným směrem bychom měli vést i naše vzdělávání.

Publikujeme překlad článku od Sira Kena Robinsona, který původně vyšel v anglickém originálu na wired.co.uk.

Všichni jsme se narodili s obrovským potenciálem, ale jestli ho opravdu využijeme a proměníme v něco hodnotného, to velmi úzce souvisí s naším vzděláváním. Jednou z rolí vzdělávání je pomoci lidem rozvinout jejich přirozený talent, tou další je pomoci jim vydláždit si ve světě svou vlastní cestu. Až příliš často však vzdělávání v obou případech selhává. Čelíme jen těžko předvídatelné budoucnosti, je proto zcela nezbytné, abychom svou situaci zlepšili. K tomu je ovšem zapotřebí, aby se naše vzdělávání zásadním způsobem transformovalo. Ano, máme k dispozici potřebné zdroje a expertizy. Co nám však chybí, je vize a závazek k dosažení cíle.

Ve své knize Vy, vaše dítě a škola (You, Your Child and School) rozlišuji mezi učením se, vzděláváním a školou. Učení se je nabývání nových schopností a porozumění, vzdělávání je organizovaný systém učení, škola je komunitou těch, kdo se učí. Všechny děti mají rády učení, ale mnohé z nich mají problémy se vzděláváním a některé mají velké problémy se školou.

Problém tedy většinou nevězí v těch, kdo se učí. Na vině jsou postoje založené na nevědomé předpojatosti, které si nadále předáváme, a uměle vytvořené prostředí a kultura škol. Po generace se formální vzdělávání soustředilo výhradně na akademické schopnosti, což způsobilo, že přehlížíme velkou diverzitu lidských schopností a zájmů.

Foto: pixabay.com

Obzvláště poslední generace dětí je negativně ovlivněna naší snahou o standardizaci. Dostali jsme se díky tomu do situace, kdy děti nemohou rozvíjet své schopnosti, které tak nutně potřebujeme pro náš společný svět. Pro svět, který by byl spravedlivý a který by myslel na generace, které budou následovat. Mezi takové schopnosti patří například kreativita, aktivní občanství nebo spolupráce.

Po generace se formální vzdělávání soustředilo výhradně na akademické schopnosti, což způsobilo, že přehlížíme velkou diverzitu lidských schopností a zájmů.

Na základě dostupných informací víme, že lidé jsou nejkreativnějšími stvořeními kráčejícími po naší planetě. Byli jsme obdarováni představivostí, ale také fyzickými kapacitami, které nám umožňují přenést naše představy do podoby jazyka, do teorií, názorů, ale i do hmotné formy v podobě technologií, architektury, zemědělství, umění nebo vědy.

Problém však je, že za posledních 300 let se naše společnost velmi vzdálila od přirozeného prostředí, což ohrožuje naše přežití. Čelíme existenciální krizi. Máme nesmírné schopnosti inovovat, avšak čas nám pomalu, ale jistě ubíhá, a vzdělání je to jediné, co by potenciál našich možností dokázalo využít. Nemluvím tu však o vzdělávacím systému založeném na testování, který tu máme nyní, právě naopak – mám na mysli vzdělávání, které by podporovalo a kultivovalo náš talent a jedinečné schopnosti.

Jednotlivé kultury a společnosti jsou dnes silně propojeny, přesto se však setkáváme s nepřátelstvím, nevraživostí a frakcionářstvím. Vzdělávání není ani příčinou těchto problémů ani jejich všelékem, přesto se však musí stát součástí jejich řešení. K tomu je nutné, aby školy učily o výsadách občanství, o kulturní gramotnosti i o soucitu k druhým. V tomto ohledu jsou nenahraditelné zejména umělecky a humanitně založené předměty.

Naše děti by si měly být vědomy, že civilizace bude moci nadále existovat jen v případě, že budeme jako celek efektivně spolupracovat. Před několika lety jsem moderoval debatu s dalajlámou. V jednu chvíli mu byla položena otázka, po které se krátce odmlčel a teprve za chvíli pronesl: „Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Co si myslíte vy?“

Standardizace ve vzdělávání. Jak ze začarovaného kruhu pryč? Foto: pexels.com

Jeden z největších učitelů světa se nebál přiznat, že neví. Byl si vědom toho, že nikdo z nás není schopen pojmout veškerou znalost, kterou jsme jako lidstvo dokázali nashromáždit. Jak podotkl skvělý kulturní teoretik Clifford Geertz, my, jakožto lidské bytosti, jsme zachyceni v pomyslných sítích významů, které jsme si sami utkali. Na znalostech druhých lidí spočívá naše vlastní přežití, přesto náš vzdělávací systém není založen na umění spolupráce, ale právě naopak, na soutěživosti.

Kultura a kreativita byly vždy podporovány technologiemi a těm můžeme být vděční za dvě věci. Dovolily nám posunout naše fyzické hranice, ale také nám v mnoha ohledech otevřely oči. Pluh nám například umožnil efektivněji orat půdu, ale v širším slova smyslu také zcela zásadně proměnil způsob celého života.

Zvětšující se dosah digitálních technologií je nejlepším důkazem toho, v jakém měřítku dokážeme my, lidé, spolupracovat. Digitální technologie se možná stanou největší a nejzásadnější změnou v lidské historii, důležitým krokem v evoluci člověka. Velmi výrazně mění kontext, ve kterém se vzděláváme, a také, s jakým cílem se vzděláváme. Digitální technologie mohou podpořit vyučovací proces a učinit jej živějším, založeným na spolupráci a schopným efektivněji pracovat s našimi chybami.

Prostředky, které nyní máme k dispozici, jsou ohromující, a to se nacházíme teprve na startovní čáře jejich budoucího vývoje. S rozvojem a rostoucím dopadem umělé inteligence si však také budeme muset položit otázku, co je to, co nás činí jedinečnými, tedy co nás činí lidmi. Kterých našich vlastností bychom si měli považovat?

Nyní máme příležitost zamyslet se znovu nad celým systémem vzdělávání. Koncept škol musíme vymyslet znovu, od základu. To, že roste poptávka po jiném, proměněném vzdělávání, dokazuje například i rostoucí počet alternativních škol.

Digitální technologie se možná stanou největší a nejzásadnější změnou v lidské historii, důležitým krokem v evoluci člověka. Velmi výrazně mění kontext, ve kterém se vzděláváme, a také, s jakým cílem se vzděláváme.

Naším cílem by mělo být budování takových škol, které si budou vědomy důležitosti učení pro společnost. Škol, které budou umělecky zaměřeným předmětům přikládat stejnou hodnotu jako předmětům čistě vědeckým. Jejich úkolem by mělo být vytváření podmínek příznivých pro naše učení, vzdělávání v nich by mělo být organické, ne mechanické. Školy musejí podporovat naši přirozenou chuť učit se něco nového, samy by proto měly být založené na kreativitě, soucitu, demokracii a spolupráci. Obsah učiva by také měl být tvárnější a personalizovaný.

Trend personalizace je již patrný v oblasti medicíny. Podobným směrem bychom měli vést i naše vzdělávání. Máme potřebné nástroje i odborníky, ale aby se nám opravdu podařilo prosadit změnu, musíme k celé skládačce dodat ještě potřebnou motivaci, vizi, optimismus a politický závazek.

Ken Robinson je mezinárodní konzultant v oblasti vzdělávání a emeritní profesor na University of Warwick.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close