Střípky z waldorfu

Waldorfské školy oslavily v loňském roce dvacáté výročí svého působení v České republice. Pokud vezmeme v potaz jejich celosvětový rozmach, jednalo se dokonce o výročí sté. Česká waldorfská pedagogika se opírá o bohatou tradici a tvoří svébytný ostrov vzdělávání. V tomto školním roce jsem se stala součástí pedagogického týmu na waldorfské škole a ráda bych vás pozvala, abyste se mnou nakoukli do jejího zákulisí. Představím vám střípky, které mi jako čerstvému waldorfskému nováčkovi přišly nejzajímavější.

Svou první návštěvu na waldorfské škole si pamatuji naprosto jasně a zřetelně. Šla jsem na přijímací pohovor. První, co mě zaujalo, byla vůně. Celá chodba, kterou jsem procházela, nádherně voněla. A nebylo to z pečení nebo školní jídelny. Cítila jsem včelí vosk, surové dřevo a ještě něco moc příjemného. Až později jsem přišla na to, že je to vůně, která zůstane v místnosti, kde se den po dni zapalují a zhášejí svíčky. Kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem přirozené barvy, přírodní materiály. V žádné jiné škole jsem se dosud nesetkala s ručně vyřezávaným dřevěným nábytkem. Na výstavních místech ležely naaranžované dekorace z látek, lucerniček a plstěných víl. Takhle nějak si člověk představuje domov, když je dlouho pryč a stýská se mu. A já tam chodím do práce! Asi už začínáte tušit, že v tomto článku zazní ještě mnoho superlativů. Nejdřív nás však čeká krátká historická vsuvka, abychom věděli, na jakých základech stavíme.

Střípek první: Kořeny waldorfu

Waldorfská pedagogika má své základy v anthroposofii, filozofickém učení Rudolfa Steinera, výrazné pedagogické osobnosti přelomu 19. a 20. století. Prostor k uchycení jeho vzdělávacích myšlenek, které rozvíjel už roky předtím, vznikl v Německu po první světové válce. Společnost trpěla poválečnými traumaty, která si nesly samozřejmě i děti. Dosavadní hodnoty selhaly, země nesla ekonomické a společenské následky prohrané války. Jako už tolikrát se hledala nová východiska, nové možnosti. Steinerova filozofie tyto možnosti nabízela, a nejen to. Waldorfská pedagogika už od svého zárodku obsahovala terapeutické přístupy, které děti zasažené válkou rozhodně potřebovaly. To, co kdysi pomáhalo jim, se ukázalo velmi cenné i pro další generace dětí a waldorfská pedagogika se tak udržela přes druhou světovou válku a opět se u nás uchytila po pádu socialismu.

Můj první náslech ve vyučování, abych se se školou co nejlépe seznámila, byl v pátém ročníku. Že děti už od první třídy hrají na flétny, to jsem věděla. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že budu svědkem hudební půlhodinky, se kterou by děti mohly směle vyrazit na pódia. Některé opravdu hrály na flétny – nejen sopránové, ale našlo se i pár tenorových –, do toho se jedna slečna přidala s kytarou a – to mi spadla čelist! – jeden chlapec vytáhl violoncello. A že na ně opravdu hrát uměl! Přidejte k tomu zpěv hodný profesionálního sboru a nezapomenutelný zážitek z naprosto běžného dne a běžné vyučovací hodiny je na světě.

Waldorfská pedagogika už od svého zárodku obsahovala terapeutické přístupy, které děti zasažené válkou rozhodně potřebovaly.

Procházela jsem dalšími třídami, kde mě zaujala zase jiná věc. Aniž by učitelé potlačovali svůj osobitý styl výuky, jejich hodiny měly podobný rytmus a strukturu. Bylo to vlastně velmi příjemné – i ve mně jako dospělé to vyvolávalo takový základní pocit řádu, bezpečí a důvěry. To jsou celkově pocity, které jsou pro waldorfské učitele velmi důležité, a vědomě se je proto snaží pro své žáky vytvářet. Ve spojení s uměleckými hodnotami a estetičností školního prostředí se nám tu začínají rýsovat první z mnoha více či méně skrytých detailů, kterými se waldorfská pedagogika snaží léčebně působit na rozvoj dítěte. Dalším z nich je snížení rušivosti vnějšího prostředí.

Střípek druhý: Moderní technologie

Ve svém dosavadním učitelském působení jsem vždy přicházela do kontaktu s moderními technologiemi. Ať už jsem si chystala lekce na interaktivní tabuli, využívala online aplikace pro rozvoj dětí s dyslexií, nebo využívala interaktivní média jako aktivizační prvky v hodinách. Když jsem pak na waldorfu zjistila, že vrcholem nových technologií je okopírování pracovního listu, ideálně ručně vytvořeného, docela dlouho mi trvalo si na to zvyknout. Sice ještě nejsem z té generace, která měla mobil místo dudlíku, ale většinu mého života mě digitální technologie provázejí a umím ocenit, jak mi zjednodušují život. Najednou jsem měla strach, že škola žáky o něco připravuje, když i deváťáci píšou referáty ručně.

Ale víte co? Ten pocit už mě přešel. Tam, kde jsem ve své třídě kdysi pouštěla reprodukovanou hudbu, se na waldorfu hraje na skutečné hudební nástroje a zpívá se. Tam, kde jsem využívala interaktivní aplikaci pro rozvoj dílčích dovedností potřebných pro rozvoj čtení, teď sahám po fyzických hrách, flétně a rukodělných činnostech. Pro propojení pravé a levé mozkové hemisféry můžu sice s dítětem kreslit všelijaké ležaté osmičky oběma rukama – nebo mu můžu dát do ruky pletací jehlice. Místo tisku pracovních listů předkreslím cvičení na tabuli, nebo dětem přímo do sešitu. Na rozdíl od tištěných pracovních listů se mi ještě nestalo, že by mi dítě počmáralo, roztrhalo nebo snědlo – ano, snědlo – pracovní list kreslený rukou.

Když jsem pak na waldorfu zjistila, že vrcholem nových technologií je okopírování pracovního listu, ideálně ručně vytvořeného, docela dlouho mi trvalo si na to zvyknout.

Učitelé se také snaží dětem dopřát to, co si představím pod pojmem opravdové dětství. Čím jsou mladší, tím víc se učení odehrává v pohádkách, bajkách a dalších příbězích. Intelektuální práce se po dětech vyžaduje až ve druhé polovině druhého stupně. Daleko víc se malé děti učí přes ruce a emoce. Od první třídy pletou na rukách, později se přidává háčkování, pletení na jehlicích, tkaní, plstění, dřevořezba a šití. Celá výuka žije a dýchá, děti jsou často v pohybu. Na chodbě běžně potkáte skupinu angličtiny, jak si rytmicky kráčí do kroku nové říkanky, nebo skupinu dětí s dřevěnými holemi či žonglovacími míčky, pomocí kterých rozvíjejí koordinaci, motoriku a smysl pro rytmus. A občas ještě třeba násobilku nebo vyjmenovaná slova. Škola funguje jako jednotný organismus, kde hlava ví, co dělá ocas. Každý jednotlivý detail, nad kterým jsem se pozastavila, nakonec vyjevil skrytý smysl. A to jsem ještě ani zdaleka neobjevila všechna waldorfská tajemství!

Protože však v reálném životě pohádky ne vždy končí tím, že všichni žili šťastně až do smrti, i waldorfská pedagogika má své překážky, kterým musí čelit. Soudržnost a homogenita vzdělávacího procesu má svou odvrácenou stránku, kterou je iluze uzavřenosti. Bohatou a propracovanou tradici a filozofii waldorfského školství není vůbec snadné jednoduše zprostředkovat. Učitel se tak snadno dostane do pozice, kdy musí mnoho svých pedagogických rozhodnutí stále dokola obhajovat a vysvětlovat. Propracovanost systému, kdy spolu souvisí stovky detailů, které musejí působit dohromady, aby fungovaly zamýšleným způsobem, také nedávají rodiči příliš velkou možnost vstupovat do vzdělávacího procesu. A moderní rodič tuto skutečnost často není ochoten akceptovat. Jelikož waldorfská pedagogika patří mezi alternativní směry, dochází také k záměně její filozofie s jinými typy škol, například komunitními. Tomu napomáhá i skutečnost, že se také hlásí ke svobodě jako jedné ze svých hlavních hodnot.

Střípek třetí: Svoboda

Waldorfský pohled na svobodu se však podstatně liší od kteréhokoli jiného alternativního směru, se kterým jsem se doposud setkala. K tématu svobody jako takové jsem se vyjadřovala už ve článku, na který se mi teď hodí stručně navázat. Liberální proudy, které přinesly unschoolingové myšlenky do všeobecného povědomí, lze dát do souvislosti s hnutím hippies, které oživilo myšlenku komunitních kruhů, kde všichni rokují tak dlouho, dokud nedojdou ke společnému rozhodnutí. Každý jednotlivec má stejně důležitý hlas, který je vyslyšen. Tento komunitní model svobody je velmi populární v alternativních vzdělávacích přístupech i v současnosti. Pomocí něj se děti mají učit naslouchat potřebám druhých a hledat kompromisy. Skrytá nástraha tohoto přístupu spočívá v rozvoji sobectví a egoismu, protože se velmi často najde jeden člověk, který na všechny kompromisy říká „ne” a tím vlastně ovládne celou debatu.

Celá výuka žije a dýchá, děti jsou často v pohybu.

Waldorfská filozofie však uplatňuje jiný pohled na svobodu. Jejím základem je, teď cituji svou kolegyni, „republikánský přístup”. Ten vychází z předpokladu, že všichni nezvládnou pojmout a rozhodnout všechno, proto nějaký člověk nebo expertní skupina dostanou důvěru, aby dané téma vyřešili. Zbytek skupiny by měl toto řešení akceptovat a umět se přizpůsobit. Výchovu ke svobodě na waldorfské škole bych popsala podobně, jak se o ní píše ve sborníku Věneček od nakladatelství Fabula (sborník č. 8, 2003): Pro vývoj dítěte jsou zásadní autority – rodiče, učitelé a podobně, se kterými se během dětství setká. Tyto autority by je měly připravovat na to, aby v dospělosti už žádnou vnější autoritu nepotřebovalo. Učitelé se proto snaží, aby dítě mělo možnost opravdu být dítětem. Dávají si velký pozor, aby je nezatěžovali zodpovědností a rozhodnutími, na které ještě vývojově není připravené. Tvoří to zajímavý kontrast k módním trendům, které vycházejí právě z onoho komunitního modelu svobody.

O zkušenostech s waldorfskou pedagogikou by se toho dalo napsat ještě mnohem víc a z různých úhlů pohledu. V různých proudech alternativního školství jde o svébytnou značku, která s sebou nese pevnou filozofii a typický styl výuky, který může být pro mnohé velmi inspirativní. Zároveň je poměrně obtížné vybrat si z něj jen některé prvky, protože jeho efektivita tkví v provázanosti všech detailů školního života. Od nelinkovaných sešitů přes každoměsíční slavnosti až po specifický učební plán a pomůcky. Jedno je však jisté – setkání s waldorfskou pedagogikou je (sebe)rozvíjející zkušenost, kterou bych přála každému, kdo o ni projeví zájem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close
Close