Zkušenosti z Finska:
Cesta k demokracii začíná
u studentských parlamentů

Skoro se zdá, jako kdyby si toho nikdo nevšiml. Na konci března schválil maďarský parlament další rozšíření pravomocí premiéra Orbána a místní opozice, stejně jako Evropská Unie, která je s Maďarskem v dlouhodobém sporu, se bojí dalšího vzdálení se demokracii. Českými médii proběhlo jen pár zpráv, ale jinak ticho po pěšině. Všichni si hledíme vlastních problémů, o další nemáme zájem.

Vzhledem k situaci se není čemu divit. Navíc je až nemožné u těchto případů hledat rychlá řešení. Ve chvíli, kdy se principy dělby moci či vlády práva stávají prázdnými výrazy na papíře, si jejich obnova vyžádá více než jen mezinárodní diplomatické nóty. Často totiž zapomínáme, že liberální demokracie začíná a končí u lidí, kteří se dle společných pravidel chtějí podílet na vládě. Protože stejně jako patří k charakteristikám demokracie její instituce, patří k nim i společnost občanů – prostor mezi státem a privátními zájmy, který by se dal v širokém kontextu připodobnit až Masarykově často citovaným „chybějícím demokratům“.

Tož demokracii bychom už měli, teď ještě studentské parlamenty

Jestli si zakládáme na všeobecné možnosti podílet se na vládě, znalost pravidel, která jsme si pro participaci nastavili, je klíčová. Jak a kdy se volí, co je podstatou jednotlivých institucí, jaká máme práva a povinnosti. Na všechny tyto otázky je sice naše školství připravené odpovědět, samo o sobě to ale nestačí. Stejně jako není demokracie jen místností s urnou plnou obálek, výchova k občanství není jen 45 minut dlouhou výukovou hodinou. Vyžaduje si totiž úctu k názorům ostatních, cit pro mantinely, schopnost vystupování a prezentování vlastních zájmů, sdružování se s ostatními a mnohé další.

Možný doplněk klasické výuky se nabízí ve školských studentských parlamentech. Škola sama o sobě totiž představuje stát v miniaturizované podobě, kde se žáci ve známém prostředí mohou připravit na svou roli ve státu skutečném.

Ve Finsku to pochopili

Nedávno jsem se bavil s Emmiinou, šestnáctiletou středoškolskou studentskou z Finska. Vzájemně jsme se udivovali nad tím, jak fungují české a finské střední školy, až nás téma dovedlo k občanskému vzdělávání. „Máme možnost účastnit se schůzí učitelů a ředitel se nás často ptá na názor,“ vysvětlila mi fungování školního studentského parlamentu, kde působí jako jedna ze zvolených třídních zástupkyň.

Se spolužáky pořádají různé akce, vyjadřují se k dění na škole a dokonce díky spolupráci se soukromými společnostmi spravují vlastní rozpočet. S malým příspěvkem, který jim ještě přihodí škola, mají každý školní rok na účtu okolo 1 500 euro.

Setkání středoškoláků z celé Evropy na akci OBESSU (Organising Bureau of European School Student Unions) v Sarajevu. Foto: archiv autora.

„Všechny školy, již od první třídy, u nás mají podobné studentské unie,” připojuje se do rozhovoru perfektní angličtinou Onni, další finský středoškolák. „A ty pak volí své zástupce do naší organizace,” doplňuje a odkazuje tím na celý kontext našeho setkání.

Nacházíme se na jedné z mezinárodních akcí pořádaných organizací OBESSU, co si klade za cíl propojit jednotlivé evropské národní středoškolské unie. Kromě Finska jsou tu i žáci z Irska, Bulharska, Srbska, Německa a spousty dalších zemí. Česko tu má také své zástupce. Dva středoškoláky z České středoškolské unie, kteří již tradičně jen tiše závidí svým vrstevníkům. Jejich realitou je neustálá snaha o prosazení studentského hlasu. Mnoho českých škol žádný studentský parlament nemá, nebo se jeho podoba hodně vzdaluje ideálu, kde by žáci měli možnost výrazně zasáhnout do školního života a vyzkoušet si tak svou budoucí občanskou roli.

Demokracie na žebříku

Jak poznat studentský parlament, který skutečně splňuje své cíle? Možnou odpověď nabízí model dětské participace od Rogera Harta. Ten na pomyslném žebříku stoupá od nedostatečných první tří příček k alespoň částečně uspokojivým a nakonec i k ideální podobě studentské participace na poslední, osmé příčce. Byť tento model nebyl originálně zamýšlený pro studentské parlementy, je možné si z něj vytvořit základní obrázek.

Shrnutí jednotlivých příček:

První příčka – Manipulace: Studenti jsou přizváni k účasti na rozhodování jen jako zástěrka pro zcela jiné cíle. Těmi může být třeba mediální obraz nebo splnění podmínek grantu. Ve skutečnosti nemají studenti žádný vliv.

Druhá příčka – Dekorace: Studenti jsou přizváni ke spolupráci pouze jako zástupci znevýhodněné skupiny. Kromě toho, že jsou navenek vidět, však neplní žádnou smysluplnou roli.

Třetí příčka – Symbol: Studenti sice plní určité role, nemají však žádný reálný dopad na rozhodnutí. Je vytvořena falešná představa studentské participace.

Čtvrtá příčka – Přiřazeni, ale jen informováni: Studenti jsou vyzváni, aby plnili určité role nebo úkoly, ale ty jsou iniciovány dospělými.

Pátá příčka – Konzultace a informace: Podobně jako v předchozí příčce zahajují vše dospělí. Studenti však mají možnost přispět radou či návrhem a jsou informováni, jak jejich podněty změnily finální rozhodnutí.

Šestá příčka – Iniciováno dospělými, sdílené rozhodování: Dospělí stále plní roli iniciátorů, avšak studenti jsou jakožto rovnocenní partneři vyzváni ke sdílení rozhodování a odpovědnosti.

Sedmá příčka – Vedeno a iniciováno studenty: Iniciační roli přejímají studenti. Dospělí mohou být přítomni, aby poskytli podporu, jejich zásah však není nutný.

Osmá příčka – Sdílené rozhodování: Studenti k nimi iniciovanému rozhodování zvou dospělé jakožto sobě rovné partnery.

Stoupání po tomto žebříku nepředstavuje vůbec jednoduchý úkol. Vyžaduje totiž nejen ochotu vedení školy a učitelů, ale i potřebnou odpovědnost a schopnosti na straně studentů. Když si vzpomenu, jak jsme se jako maturanti domlouvali na písničce k nástupu na maturitní ples, kolikrát by bylo jednodušší, kdyby nám učitelé prostě nějakou přidělili…

Optikou takového pohledu by se mohlo zdát spolurozhodování na opravdu důležitých otázkách sebevražedným nápadem. Jak však dokládá Emmiina, Onni a spousta dalších středoškoláků, kteří se pouští dokonce do reprezentace národních zájmů studentů, stačí oprávněný pocit partnerství a důležitosti a i středoškoláci mohou silně překvapit.

Příkladem mohou jít studenti Dvořákova gymnázia a SOŠ ekonomické z Kralup nad Vltavou, kteří nedávno připomínkovali školní vzdělávací plán a vydali příručku pro prváky. „To už je častější, že nám to bojkotují,” odpovídá mi bývalá předsedkyně Veronika na dotaz, jak moc studentům v parlamentu pomáhají učitelé. „Podpora od učitelů i vedení školy je ale úžasná,” hned dodává, jako kdyby rovnou předcházela mému dalšímu dotazu.

Není koho volit a můžeme si za to sami

Dokud budou volby jen pohádkou plnou frustrace, dokud budou obálky v urně jen výsledkem procesu hledání nejmenšího zla, do té doby nám politika bude přinášet jen zklamání a nadávání nad nekompetentností. Namísto stížností však můžeme s pomocí studentských parlamentů vychovat generaci, která celý stát uvidí jako svou školu, kde každý jednotlivec může usilovat o změnu a podílet se na důležitých rozhodnutích. Namísto tápání nad tím, jak učit schopnosti vystupování, diskuze, organizování se, utváření názorů a jejich prosazování, můžeme nechat žáky, aby si takové úkoly sami vyzkoušeli v praxi v ohraničeném prostoru školy. 

Naší ignorací studentských parlamentů bráníme dalšímu rozvoji občanské společnosti, která není jen doplňkem, zvláštní kategorií, kam spadá pár neziskových organizací. Naopak, občanská společnost představuje podstatu stojící nad možností jednou za pár let vhodit lístek do urny. Představuje podstatu nepřerušeného spolupodílení se na rozhodování.

Jestli demokraticky nedokáže fungovat škola o pár stovkách studentů, těžko se zvládneme na opravdu důležitých otázkách dohodnout jako celá společnost. Funkční studentské parlamenty pak mohou přispět k rozdílu mezi totalitou a demokracií.

Autor je spolupracovníkem OBESSU a bývalým členem České středoškolské unie.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close
Close