Ivana Blašková: Věříme, že dětská hra je nejlepší formou učení.

V září 2018 založili tři nadšenci v Kroclově u Českých Budějovic komunitní základní školu doslova na zelené louce. Ve Starhillu se první rok sešlo 12 dětí, v září 2019 nastoupilo do této školy 19 dětí ve věku 5–9 let. V režimu individuálního vzdělávání je tu tři různorodí průvodci provázejí světem vnějším i vnitřním. Starhill zároveň funguje jako klub s nabídkou odpoledních volnočasových aktivit.

Tuto komunitní svobodnou školu jsem navštívila po nucené koronavirové přestávce a strávila s dětmi i průvodci dva dny, během kterých jsem zažila každodenní cestu do školy vlakem i lesem, stavění bunkru z větví, nebo třeba návštěvu ornitologů z Jihočeské univerzity, kteří dětem ukázali odchyt ptáků a ochotně zodpověděli všechny jejich všetečné otázky. Účastnila jsem se také takzvaného řešícího kruhu, kde se setkávají děti a průvodci, diskutují o fungování školy, stanovují si pravidla vzájemného soužití, společně vymýšlejí řešení problémů, které se na jejich společné cestě vyskytnou, a hlasují o všem možném, třeba o tom, co bude k snídani, až budou společně přespávat v jurtě (na což se všichni moc těší), nebo co bude náplní nadcházejících dní.

Pracujete s Montessori prvky i s waldorfskou pedagogikou. Jaké prvky si vybíráte ze kterého směru a proč?

Způsoby, jak nabízet dětem informace a aktivity, vybíráme hlavně podle osobnosti dítěte. Některé děti více potřebují systém. Takové děti si často vybírají Montessori aktivity. S Montessori přístupem se shodujeme také v tom, že v naší škole děti tvoří věkově různorodou skupinu a učí a inspirují se tak navzájem.

Na obou zmíněných přístupech se nám líbí úzké propojení s praktickým životem. V případě Waldorfu nás oslovuje také práce s celky. Děti často samy vytvoří nějaký projekt, kterému se věnují delší čas, rozvíjejí ho a zdokonalují. Stejně jako ve Waldorfu i my klademe velký důraz na vlastní tvorbu dětí. Věříme, že děti nepotřebují ke svému rozvoji jen kognitivní podněty, ale potřebují si také věci samy zkoušet, dotýkat se jich, mít dostatek pohybu… To všechno koresponduje se třemi pilíři, které jsme si zvolili pro naši cestu. Jsou to: péče o vztahy, pobyt venku, sebeřízené vzdělávání.

Věříte v sílu sebeřízeného vzdělávání. Jak to funguje a jaké máte s tímto přístupem zatím zkušenosti?

Perfektně! Každý se učí tempem, jaké mu vyhovuje, a hlavně se učí to, co ho zajímá. Motivuje ho tedy vlastní zvídavost, což je nejsilnější motor. Je to už takové klišé, když se říká, že české školství se moc nezměnilo od dob Marie Terezie, ale je to pravda. A svět se od té doby naopak změnil radikálně. Funguje hodně vertikálně, bez složitějších struktur. Když pomineme velké korporáty, státní správu a podobně, tak stále přibývá oblastí, kde vám nadřízený neřekne, co máte dělat. Musíte sami zjistit, co vám jde, co vás baví a co chcete dělat, musíte si to odprezentovat, přesvědčit lidi, že je to dobré, a že vás za to chtějí platit. Věříme, že u nás děti získají zdravé sebevědomí, schopnost se samy vzdělávat a uplatnit se v rychle se měnícím světě, kde jedinou jistotou je, že v budoucnu bude všechno jinak. U nás děti o věcech diskutují, učí se formulovat své myšlenky. V klasické škole dítě třeba za celý den nepromluví souvislou větu, jen poslouchá výklad učitele.

Ve věkově smíšeném kolektivu se děti také učí od sebe navzájem. Na dušičky jsme třeba s dětmi šli kolem hřbitova a vyslechli jejich debatu o smrti. Děti si povídaly o tom, jak jim umřel domácí mazlíček, větší děti vysvětlovaly menším, že když někdo umře, už ho nikdy neuvidí. Děti mezi sebou mluví svým jazykem, kterému někdy rozumějí lépe, než kdyby se jim snažil danou věc vysvětlit dospělý. V takových situacích je i pro nás nesmírně obohacující pozorovat, jak děti uvažují, jak se rozvíjejí.

Jsem psycholožka a hodně se zajímám o to, jak funguje dětský mozek. Co je to motivace a za jakých okolností se učíme. Důležité je opravdu nechat děti se učit to, co chtějí ony. Ne je jen tak trochu nechat a pak jim stejně nařídit se učit to, co si myslíme my, že je pro ně důležité. Tím to celé přestane fungovat, protože děti už nemají samy zodpovědnost za své učení.

Jak vypadá typický den ve Starhillu?

Většina dětí se setká s průvodci v osm hodin na vlakové zastávce v Českých Budějovicích. Společně pak dojedou vlakem do Vrábče a vydají se pěšky do školy. Cesta vede přes louky a les. Máme svoje místo v lese, kde se zastavíme, přivítáme a řekneme si, co je ten den v plánu. Děti si v lese hrají, uděláme si malý piknik, abychom se posilnili na další cestu, během níž je čekají hlavně různé aktivity z oblasti lesní pedagogiky. Děti by mohly do školy přijet autobusem, ale samy si cestu lesem do školy vybraly a chodí pěšky za každého počasí. Takovýto aktivní začátek dne se nám velmi osvědčil, protože děti se vybijí a po příchodu do školy se pak lépe soustředí. Ve škole společně poobědváme a po obědě máme pro děti připraveny různé aktivity, kterých se mohou a nemusejí účastnit. Nikdo je nenutí a mohou si třeba „jen“ tak hrát. Věříme totiž, že dětská hra je nejlepší formou učení.

Kdo aktivity pro děti připravuje?

Ve Starhillu máme tři průvodce, kteří se střídají. Každý den pracují s dětmi dva z nich. Jsou to dvě ženy a jeden muž. Tvoříme pestrý tým – máme různé záliby, a tak každý předává dětem něco jiného a odlišným způsobem. Hlavní průvodkyně Jana studovala estetiku a humanitní studia a pracovala v demokratické škole s prvky lesní pedagogiky v Bavorsku. Andrea je původní profesí švadlena, ale již delší čas pracuje s dětmi. Pro nás je zásadní, jak průvodce souzní s konceptem svobodné školy, jak zapadne do týmu, jak na něj reagují děti. Spoustu věcí, které jsou pro naši školu důležité, absolventi pedagogických fakult stejně díky studiu nezískají, např. respektující přístup. Jsme rádi, že máme mezi sebou i Kryštofa, který vnáší do aktivit s dětmi mužskou energii. Baví ho zeměpis, matematika, působí také jako skautský vedoucí, takže je zvyklý trávit s dětmi hodně času v přírodě.

Kromě průvodců máme ještě několik externích lektorů, kteří vedou odpolední kroužky. Máme angličtinu s rodilým mluvčím, děti si mohou hravou formou zacvičit jógu, nebo vyrábět v rámci tvořivé dílny. V přírodovědném kroužku lektorka dětem připravuje aktivity související s tématy, se kterými samy přijdou, nejčastěji inspirovány tím, co vidí v okolní přírodě. Všechny aktivity vycházejí z iniciativy dětí a reagují na jejich momentální potřeby a záliby a samozřejmě je také provozujeme na čerstvém vzduchu v přírodě, pokud je to jen trochu možné.

Často nás také navštěvují různí zajímaví hosté, kteří dětem také otvírají nové obzory. Chodíme také do muzeí, galerií, divadel nebo knihoven. Poznáváme i okolí školy: objevujeme řeku, pískárny a statky, které jsou v blízkosti.

Nesetkáváte se někdy s nedůvěrou, jestli děti, které projdou Vaší školou, budou opravdu umět všechno, co umějí děti z klasické školy?

Někdy ano. Ale k nám chodí rodiče čím dál víc poučení. Mnohem více o vzdělání svých dětí přemýšlejí. Už to není tak, že rodiče chtějí pro své děti jen „něco jiného“, jen nějakou alternativu ke státní škole, kterou sami prošli. Mají poměrně jasnou představu.

Podle mě se obecně dost přeceňuje, co klasická škola děti naučí. Děti zdaleka neopouštějí školu se znalostmi všeho, co probraly v rámci osnov „normální“ základní školy. Většinu informací si nezapamatují, protože jim nedávají smysl. A to je přitom hlavní předpoklad pro to, aby si člověk informace uložil do dlouhodobé paměti. Děti ve škole tráví neadekvátně moc času vzhledem k tomu, co se ve skutečnosti naučí. Informace buď nepřicházejí v pro ně správném čase, nebo si je děti nepropojí kvůli tomu, že jsou předměty vyučovány izolovaně. Čas strávený ve škole tak není vůbec efektivní.

Důležitá je také forma, jakou děti informace dostávají. Existují totiž různé typy inteligence. Klasická škola tím, že předává informace především slovem, upřednostňuje auditivní typy. Vizuální typ člověka si ale nejlépe zapamatuje to, co vidí, takže pro něj bude mnohem přínosnější si k danému tématu pustit třeba video na YouTube. Někdo je sociálně zdatný, někdo je pohybově nadaný… a je skvělé, když škola dokáže zaujmout různé typy.

Ve Starhillu zapojujete často prvky lesní pedagogiky, s dětmi trávíte co nejvíce času venku. Jaký je Váš vztah k technologiím (mobilním telefonům, počítačům) a k mediální výchově?

Naše děti jsou zatím poměrně malé a technologie je nijak zvlášť nezajímají. Baví je víc hrát si venku. Ve výuce také moc techniku nepoužíváme, jen občas si třeba některý z lektorů přinese notebook, který používá pro hledání nějakých informací. Náš lektor angličtiny Steve občas s dětmi procvičuje slovíčka formou her na mobilu. Jako svobodná škola nechceme děti v této oblasti nijak cíleně omezovat. Z principu nejsme pro žádné restrikce tohoto typu.

Téma technologií a mediální výchovy nás ale v budoucnu jistě čeká. Plánujeme například workshop základů programování. Chceme také uspořádat přednášku a besedu pro rodiče na toto téma, protože je to jistě téma velké, závažné a aktuální v dnešní době, kdy se mnoho dětí a mladistvých stává na technologiích závislými. Technologie jsou jistě velmi přínosné, jen je musíme umět používat. Náš další postup v této oblasti bude vycházet ze společné dohody s dětmi a rodiči.

Do školy se u Vás chodí jen od pondělí do čtvrtka. Proč jste se tak rozhodli? A není to překážka pro některé rodiče, kteří chodí do práce a nemohou v pátek zůstat doma s dětmi?

Rozhodli jsme se tak hlavně proto, že děti v naší škole jsou ještě poměrně malé a výuka trvající celý týden je pro ně fyzicky náročná. Musejí přece jen brzy vstávat a během dne jsou hodně fyzicky aktivní. Také od rodičů vyšel impuls v tom smyslu, že chtějí se svými dětmi trávit více času. Rodičům, kteří s dětmi doma zůstat nemohou, často vypomáhají třeba prarodiče. Hodně dětí má také mladší sourozence, se kterými jsou jejich maminky na rodičovské dovolené.

Ve Vaší škole děti neznámkujete. Jak je hodnotíte? Nechybí třeba klasické známkování některým dětem nebo rodičům?

Jsme ve velmi úzkém kontaktu s rodinami dětí. Nejen s rodiči, ale často i s prarodiči. Ne vždy jsou totiž všichni rodinní příslušníci ztotožněni s principy sebeřízeného učení. Těm konzervativnějším tedy vysvětlujeme svůj způsob práce s dětmi. Pro rodiče i děti je velmi důležité, aby došlo k porozumění všech členů rodiny.  

Každý týden dostanou rodiče přehled o dění ve škole, jednou za dva měsíce pořádáme dobrovolnou schůzku s rodiči – setkání všech rodičů a průvodců. Jednou za pololetí se pak koná schůzka průvodců s rodiči každého dítěte zvlášť.

Ve Vaší škole, stejně jako v ostatních patnácti svobodných školách sdružených v Asociaci svobodných a demokratických škol (ASDS), mají děti právo ovlivnit výuku a pravidla školy. Účastnila jsem se Vašeho řešícího kruhu, takže jsem viděla, jak hlasujete a domlouváte se, ale opravdu má u Vás dítě stejný hlas jako dospělý? Nemuseli jste nikdy použít autoritu a něco rozhodnout? Jak to funguje v praxi?

Nikdy nerozhodujeme nic z pozice autority. Děti většinou mají snahu se dohodnout. Naše domluvy a hlasování fungují na principu sociokracie. Na rozdíl od demokracie, kde vítězí většina, by v tomto systému měla výsledná dohoda být přijatelná pro všechny. Podmínkou toho, že váš hlas bude slyšet, je to, že musíte vyjádřit svůj názor. Pokud s něčím nesouhlasíte, navrhnete alternativu. Děti se tak učí argumentovat. Menší děti třeba jen vyjádří, že se jim něco nelíbí, ale je pro ně těžší říct, proč se jim něco nelíbí. Postupně se to ale učí od starších a to je důležité. Máme zkušenost, že děti z autoritativněji fungujících rodin se ve svobodě někdy trochu ztrácejí a často si jakoby říkají o vymezení hranic. Musejí si zvyknout na to, že se opravdu mohou podílet na veškerém rozhodování.

Oficiálně působíte jako středisko volného času nabízející aktivity dětem v domácím vzdělávání. Vaše děti tedy musejí být dvakrát ročně „přezkoušeny“ státní školou, kam jsou zapsány. Jak funguje spolupráce s Vaší kmenovou školou? Potkáváte se jen dvakrát do roka na přezkoušení žáků a při předání hodnocení? Koordinujete nějak výuku, aby děti uměly to, „co mají“?

K přezkušování dětí dodáváme portfolio, které shrnuje oblasti, se kterými se dítě během uplynulého období setkalo. Sbíráme třeba pracovní listy dětí. Jelikož věříme, že zodpovědnost za vývoj a vzdělávání dítěte má především rodič, materiály do portfolia sbírají také rodiče. Můžou natáčet i videa, přidat fotky výtvorů dětí, píší také slovní hodnocení. Rodiče k tomu mají přece mnoho co říci. Pozorují rozvoj a pokroky svých dětí nejen v klasických školních znalostech, jako je čtení nebo psaní, ale i v jiných důležitých dovednostech, jako je třeba práce s nožem, přebírání zodpovědnosti za úklid nebo pokroky v sociálních dovednostech, kdy je dítě třeba schopno dojít samo na nákup. Všechny tyto podklady pak předáváme své kmenové škole při přezkušování dětí, které probíhá většinou formou rozhovoru. Od kmenové školy pak děti dostávají slovní hodnocení. Tomu děti ale nepřikládají žádný zásadní význam. Vím, že některé si ho ani nepřečetly. Každopádně vypovídací hodnota slovního hodnocení je podle mě se známkováním nesrovnatelná. Co si představit pod sdělením, že dítě umí počítat za dva z předmětu matematika? Dá se to ale třeba vyjádřit tak, že jistě počítá do sta. Já bych asi nechtěla mít zoperované slepé střevo za tři a letět s pilotem, který umí létat za dva.

Jak vypadaly „koronaprázdniny“ ve Starhillu?

Posílali jsme dětem tipy na různé pracovní listy a pořádali jsme videohovory dětí s průvodci. Připravovali jsme dětem různá témata počínaje životem v lese přes různé aktivity s písmenky až po třeba zpěv a hru na klavír. Některé rodiny se nepřipojovaly, protože měly vlastní program, jiné se videohovorů účastnily. Děti nám také posílaly fotografie z výletů týkající se témat, o kterých jsme mluvili. Každý večer jim jedna z průvodkyň četla pohádku na pokračování. Organizovali jsme i hovory samotných dětí mezi sebou, kde se děti v domluvenou hodinu setkaly a mohly si povídat. Všem se nám totiž po sobě navzájem stýskalo.

Pořádáte pro děti i příměstské tábory. Budou i letos? Účastní se jich jen děti, které k Vám chodí během roku, nebo i děti mimo Vaši školu?

Určitě budou. Už máme skoro všechna místa obsazená. Na tábory, které pořádáme v sousední Vrábči, s námi jezdí i hodně dětí mimo naši školu. Program máme vždycky zajímavý a nabitý. Navštíví nás hasiči nebo příslušníci Policie ČR, střílíme z luku… jsme celý den hodně venku, tak jako ostatně i během školního roku.

Mám poslední otázku: co pro Vás bylo ve Starhillu zatím nejpřekvapivější?

Asi kolik je s tím vším práce! Hlavně nás nepřestává překvapovat, že se dá dětem tolik důvěřovat. Ze začátku jsme si mysleli, že bude potřeba dětem čas strávený ve škole mnohem víc strukturovat. Měli jsme vymyšlené různé měsíční plány, tematické okruhy, ale ukázalo se, že nic z toho vůbec není potřeba. Často se stane, že nějaká aktivita dětí se vyvine ve spontánní projektovou výuku. Několik měsíců si třeba děti hrály na obchod. Zdánlivě triviální hra, kterou ale děti neustále zdokonalovaly: procvičily si čtení i psaní při popisování obchodů a zboží, samozřejmě počítání, postupem času přešly z mincí na bankovky, takže počítaly s čím dál většími sumami. Podobně organicky vznikl projekt divadlo, během kterého děti také nasbíraly velké množství různých zkušeností. Napsaly scénář, vyráběly kulisy, kostýmy, zkoušky představení byly také velkou zkouškou spolupráce a komunikačních dovedností. Můžeme dětem předkládat různé aktivity, ale nejlépe se nám osvědčilo nechat dětem úplnou svobodu a podporovat je v činnostech, které si samy vymyslí. Děti jsou moudré. Ony prostě vědí!