Co má dělat škola, když žák odmítá nosit roušku?

Pokud se rozdílný názor na nošení roušek mezi školou a rodiči nepodaří vyřídit řešením přijatelným pro obě strany, vede situace k pocitům nespravedlnosti, popřípadě bezmoci. Podívejme se na to, jak se na nošení ochranných prostředků dýchacích cest ve školách dívá právo, a to z obou pohledů.

Rouška ve všech vnitřních prostorách a k tomu výjimky

Nejprve se podívejme na znění příslušného mimořádného opatření. Jde o opatření ze dne 30. listopadu (č.j. MZDR 15757/2020-42/MIN/KAN). To ve svém čl. I odst. I stanoví, že „všem osobám se (…) zakazuje pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, a to: a) ve všech vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování (např. hotelový pokoj) (…),“ přičemž dále stanoví celou řadu výjimek. Pro činnost škol je relevantní zejména výjimka podle čl. I. odst. 2 písm. c) pro „žáky, studenty a pedagogické pracovníky podle školského zákona (…) v rámci vzdělávací aktivity, jejíž charakter neumožňuje nošení ochranného prostředku (zejm. tělocvik, zpěv, hra na dechové nástroje)“.

Škola není policajt

Z mimořádného opatření samotného neplyne bezprostředně povinnost školy, něco konat. Opatření směřuje vůči konkrétním fyzickým osobám – žákům, zaměstnancům či třetím osobám nacházejícím se v budově školy, kterým se nařizuje, nosit ochranu dýchacích cest, nespadají-li do některé z výjimek dále vymezených.

Co z toho vyplývá? Ne to, že by se škola mohla přestat zajímat o to, zdali žáci či učitelé roušky nosí (proč, vysvětlím níže). Nicméně škola samotná se nemusí obávat případných správních postihů za nedodržování těchto opatření osobami účastnícími se vzdělávání nebo zaměstnanci, tedy ani pokuty v maximálně tří milionové výši, s jejíž možností počítá zákon o ochraně veřejného zdraví.

Proč se však přesto škola má zabývat tím, zdali osoby vyskytující se ve škole nosí ochranné prostředky dýchacích cest? Protože je vázána dvěma povinnostmi. Jednak povinností, zajistit bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů (plynoucí z § 29 odst. 2 školského zákona). A dále povinností, zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců (plynoucí z § 101 odst. 1 zákoníku práce).

Za situace, kdy příslušnou odbornou kompetencí vybavený orgán ochrany veřejného zdraví rozhodl o tom, že za účelem ochrany zdraví je nutno, kromě stanovených výjimek, nosit ve vnitřních prostorách budov a za stanovených podmínek i ve venkovních prostorách ochranu dýchacích cest, pak je povinností právnické osoby vykonávající činnost školy, zajistit na „svém území“ bezpečnost a ochranu zdraví svých žáků a zaměstnanců tím, že bude dohlížet na plnění této povinnosti žáky a zaměstnanci, a případně i přijímat příslušná opatření, pokud tyto povinnosti nejsou plněny.

Co má tedy škola dělat, pokud dorazí žák bez roušky?

Škola může na takové situace reagovat různými způsoby – vždy by ale mělo jít o způsob přiměřený na jedné straně sledovanému účelu, a na straně druhé míře zásahu do práv, zejména do práva na vzdělání. Nikdy by nemělo jít o způsob narušující lidskou důstojnost.

Dle mého mínění je přiměřené, pokud pověřený pracovník školy kontroluje při příchodu do školy žáky, zdali mají nasazenou ochranu dýchacích cest. Pokud by ji některý žák nasazenou neměl, pak je přiměřené jej vyzvat, aby si ji nasadil. Lze uvažovat i o tom, že takovému žákovi bude nabídnuta jednorázová rouška – a to ať již zdarma, nebo za úplatu (žák nicméně musí být dostatečně rozumově a volně vyspělý k tomu, aby se mohl samostatně rozhodnout pro koupi roušky – není-li, je nutno si vyžádat souhlas jeho zákonného zástupce). Pokud by i přesto žák roušku nenasadil, je přiměřené jej do školy nevpustit. Dojde tak sice k zásahu do jeho práva na vzdělání, nicméně sledovaný účel (ochrana zdraví ostatních žáků a zaměstnanců v mimořádné situaci způsobené pandemií onemocnění covid-19), jakož i to, že nevpuštění do školy předcházel pokus o použití „mírnějších“ prostředků (výzva, nabídnutí roušky) dle mého z hlediska přiměřenosti obhajuje takovýto zásah.

Přiměřené by také bylo takové opatření individualizovat, tedy např. stanovit, aby se žáci, kteří se v minulosti opakovaně dopouštěli porušování mimořádného opatření, při příchodu do školy např. hlásili na vrátnici, a zde doložili, že jsou vybaveni ochrannými prostředky dýchacích cest, popř. si zde takový prostředek zakoupili. V opačném případě by pak nebyli vpuštěni do školy.

Je na místě volat policii?

Naopak dle mého mínění není vhodné, nechat žáky do budovy školy bez kontroly vstoupit, a teprve v průběhu vyučování zjišťovat, zdali disponují či nedisponují ochranou dýchacích cest. Jednak tím dojde k ohrožení bezpečnosti a zdraví ostatních žáků a zaměstnanců, po dobu, kdy se ve škole vyskytují žáci, kteří roušku nemají. Zejména však, v případě, kdy žák ani přes upozornění a případné poskytnutí náhradní roušky tuto nenasadí, vyvstává otázka, co s takovým žákem, je-li nezletilý. Zákon neobsahuje ustanovení, podle nějž by šlo povolat do školy zákonné zástupce a chtít po nich vyzvednutí takového žáka.

Z důvodu odpovědnosti školy za bezpečnost a zdraví rovněž není vhodné jej vypustit ze školy pryč, aniž by si jej zákonný zástupce převzal. V takovém případě nezbyde, než jej izolovat od ostatních v oddělené místnosti, zajistit nad ním dohled zaměstnancem nepatřícím do rizikové skupiny, a na situaci reagovat kázeňskými opatřeními a do budoucna případnými preventivními opatřeními (např. povinností žáka, dokládat na vrátnici, že do školy vstupuje s nasazenou ochranou dýchacích cest). Jde-li o žáka staršího 15 let, lze uvažovat i o zdokumentování situace a podání podnětu k zahájení přestupkového řízení na krajskou hygienickou stanici, popř. k přivolání Policie České republiky nebo městské policie za účelem uložení příkazu na místě.

Jinou situací by samozřejmě bylo, pokud by dotyčný žák nemohl roušku nosit z objektivních příčin, a to i takových, na které nemusí nutně být pamatováno ve výjimkách z mimořádného opatření – např. proto, že trpí silným astmatem, nebo úzkostí, kterou mu nošení roušky zhoršuje. V takovém případě by vymáhání opatření mohlo být nepřiměřené míře zásahu do jeho práv.

Škola by však v každém případě měla žáky i jejich zákonné zástupce předem prokazatelně informovat o tom, jaký bude její postup v různých případech. Zejména s ohledem na povinnost školy, zajistit bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a s ním souvisejících činnostech, mezi něž se řadí i pobyt v budově školy před vyučováním, by zákonní zástupci měli být předem uvědoměni o tom, že dorazí-li jejich dítě do školy bez roušky a nezakoupí-li si náhradní roušku, nebude do školy vpuštěno a škola nepřebere odpovědnost za jeho bezpečnost a ochranu zdraví. Krom toho bude žák nepřítomen ve vyučování, přičemž záleží na znění konkrétního školního řádu, zdali se taková nepřítomnost bude považovat za omluvenou, či nikoli.

A co když rodič nesouhlasí?

Co mám naopak dělat, pokud jako rodič soudím, že povinností nosit roušku je nepřiměřeně zasahováno do práv mého dítěte? Válčit se školou většinou nijak nepomůže. I kdyby si ředitel stokrát myslel, že nošení roušek je bezúčelné a zbytečné, není v pozici, kdy by se sám o sobě mohl rozhodnout, že bude ignorovat opatření vydané orgánem ochrany veřejného zdraví, který k jeho vydání disponuje nejen pravomocí a působností, ale také odbornou kompetencí, kterou ředitel školy jako odborník na vzdělávání, nikoli na epidemiologii, nemá. Vést s řediteli škol, nebo dokonce s učiteli, na toto téma obsáhlé disputace, argumentovat v nich výhradou svědomí a nálezy ústavního soudu dle mého mínění nikdy nepovede k ničemu jinému, než pouze ke ztrátě času a energie na obou stranách.

Pomoci může především soud. A to buďto Městský soud v Praze, na nějž se s návrhem na zrušení příslušného mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví může obrátit každý, kdo tvrdí, že je daným opatřením zasahováno do jeho práv. Dítě, které ve škole musí následkem tohoto opatření nosit roušku, takovou osobou bezpochyby je. Připomeňme, že Městský soud v Praze již v půlce listopadu rouškové opatření ministerstva zdravotnictví právě na návrh školou povinného žáka zrušil, přičemž v odůvodnění konstatoval, že pro nedostatek odůvodnění nemohl přistoupit k přezkumu přiměřenosti tohoto opatření. Lze očekávat, že při případném dalším přezkumu bude již zkoumání podrobeno právě to, zdali je opatření přiměřené nebo nikoli.

Druhou a podstatně rychlejší možností je, obrátit se na krajský soud v místě, kde působí příslušná škola. Žalovanou bude v tomto případě právnická osoba vykonávající činnost školy. Předmětem žaloby pak bude nezákonný zásah, spočívající ať již ve faktickém pokynu (např. „zákaz vstupu do školy bez roušky“) anebo konkrétním zásahu, kdy bylo dítě bez roušky nevpuštěno do školy, popř. odvedeno z vyučování. Nelze než doporučit spojení této žaloby rovněž s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by měl soud bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů, rozhodnout o zatímní úpravě práv a povinností stran – tedy zejména stanovit, jak má škola naložit se situací, kdy dítě při vstupu do školy nemá roušku. Tohoto opatření se pak škola až do vynesení rozsudku musí držet.

S právní pomocí doporučuji, obrátit se na advokáta se zkušeností se správním právem.