Režisér Pavel Ruzyak: Rád bych viděl film, který vytvořily nevidomé děti

V roce 2020 ses přihlásil do projektu První krok, který pořádá Skautský institut v Praze, s nápadem filmového kroužku pro děti se zrakovým postižením. Co tě k tomu vedlo?

Sám jsem filmař a před nějakou dobou jsem začal spolupracovat s neziskovkou Osvěta, kde jsem natáčel dokument o tom, jak pracují s dětmi se zrakovým postižením třeba v rámci výtvarné výchovy. A já si říkal, proč nezkusit film.

Už se o to někdo před tebou pokoušel?

O nikom nevím. Jsou pokusy, jak dostat k nevidomému divákovi hotový film – třeba zvukové titulky, kde se popisuje, co se děje na plátně – ale já chci jít ještě dál a pokusit se zapojit nevidomého diváka do procesu tvorby. V Osvětě jsem viděl, jak se dá pracovat.

Výtvarná tvorba i film, to jsou dost vizuální věci. Jaké to je, pracovat na nich s člověkem, který zrak nemá nebo má jen částečný? Jak bys takovému člověku vysvětlil třeba barvu?

Dobrodružství, ale neskutečně zajímavé. Člověk se učí jít jinou cestou než tou známou „něco vidím“, popisovat věci skrz jiné skutečnosti, metafory nebo asociace. Klíčovou roli hraje samozřejmě hmat. Co se týče barvy, v Osvětě pracují se spojitostí s reálným světem. Se zelenou asociují například trávu. Nevidomý zelenou nezná, ale trávu ano. Pocitově ví, o co se jedná, seděl na ní. V Osvětě tedy přidají do zelené barvy kousky reálné trávy, a když si na ni dítě sáhne, spojí si to. A umístí ji na obraze dole, protože ví, že tráva je na zemi. A takhle se jde od barvy k barvě, protože každá má v reálném světě svůj prapůvod. 

Liší se jejich obrazy nějak od dětí se zrakem? Co malují?

Ani ne, hlavně u mladších. Obecně vzato jsou více do abstrakce, v obrazech nejsou přesné hrany. Výběr témat je stejný, co děti malují obvykle. Většinou jsou to nějaké přírodní motivy.

Když tu zkušenost přeneseš do světa filmu, jak bude kroužek vypadat?

(smích) To se mě ptají všichni. Někdo si to nedokáže vůbec představit, nebo jen slabě. Já k tomu přistupuji tak, že co nejvíc by měly dělat děti. Impuls by přicházel od nich. Děti by byly režisér a já jen asistent, co by realizoval jejich myšlenky. Mým cílem je zprostředkovat divákovi jejich vnímání světa. Jsme zvyklí na nějaký zaběhlý narativ, u většiny filmů tušíme, jak budou vypadat, ale já bych na plátně rád viděl film, který vytvořili nevidomí.  To by mohlo přinést něco úplně nového.

Hrají v tom procesu velkou roli právě děti? Nebo by fungoval stejně i s dospělými? 

Děti jsou obecně velmi dobré ve vytváření příběhů. To platí podle mě univerzálně, liší se jen prostředky. V Osvětě jsem viděl, jak výbornou mají nevidomé děti představivost. Předtím, než se začne malovat obraz, tak se vymýšlí jeho příběh. Často se využívá hmatová kniha, která má místo listů reliéfy, na jedné je 3D obraz postele, na druhé třeba stolu. Ještě dostanou panenku a vymýšlí příběh.

Takže pokud to chápu správně – dítě má panenku, listuje, vidí… cítí, že je tam stůl, tak začne vymýšlet příběh, kde je panenka a stůl?

Ano, tak můžeme hrát malé divadlo, že panenka zrovna obědvá, anebo tam přijde druhá. Vše se odehrává v daném prostoru a dítě pak už samostatně vymýšlí co a jak. Funguje to přes hmat, ale výsledek je stejný. Při vytváření filmu můžeme hmatovou knihu využít jako scénář. Stačí využít běžně dostupné věci, jako je tráva nebo piliny, nalepit je na papír a máme hmatový příběh. (smích)

To bude první část?

Ano, vymyslet příběh. Na tom můžeme strávit několik lekcí, klidně i měsíců. Já bych dle námětů dětí vypracoval scénář a pak bychom přešli do fáze realizace, ve které bych byl potřeba už mnohem víc, ale opět jen jako realizátor toho, co chtějí děti. Postupně bychom natáčeli, stříhali a budovali krátký film.

Uvažoval jsi o přítomnosti speciálního pedagoga nebo někoho, kdo by to metodicky obsáhl?

Spolupráci se rozhodně nebráním. V rámci Prvního kroku teď hledáme partnery, mentory. Oslovujeme pedagogy na škole Jaroslava Ježka, která se na vzdělávání hendikepovaných specializuje. Zkoušeli tam i kroužek fotografie. Komunikujeme s paní Petrou Rybovou, která na škole dělá volnočasové aktivity.

V jaké fázi projekt je? Máš nějaký časový horizont?

V hlavě ho nosím zhruba rok. Nějaký harmonogram je daný v rámci Prvního kroku. Myslím, že v současné době je reálné oběhat organizační věci, vyřídit prostor, poptat se po zájemcích. Tvorba technicky příliš náročná nebude, dnes stačí kamera a mikrofon. Tak do půl nebo jednoho roku by mohl plnohodnotný kroužek vzniknout. Ale online samozřejmě probíhat nemůže, stojí na hmatu a interakci.

Jaký pocit v tobě vyvolává, že děti své vlastní filmy nikdy neuvidí?

Ony to podle mě uvidí, vnitřně. Ten film ukáže navenek, co vidí uvnitř.