Doufám, že přispívám ke kulturní citlivosti svých studentů

Kde vůbec začal tvůj zájem o nezápadní filmovou produkci?

Začal jsem u indického filmu, protože v jednu dobu, ještě předtím, než jsem studoval na univerzitě, měl jsem takové dobrodružné tendence, co se týče zkoumání světového filmu. Chtěl jsem prostě vědět, jak vypadají filmy v různých zemích, a tušil jsem něco o tom, že v Indii je velká filmová produkce. Zajímalo mě, jak ty filmy vypadají, slyšel jsem o nich spoustu různých předsudků a nakonec mě zaujaly. Začal jsem se jim věnovat nejvíc ze všech národních kinematografií. Když jsem se pak stal doktorandem a měl jsem učit, chtěl jsem samozřejmě učit o indickém filmu. K naší katedře se to hodí, máme zde kulturální studia a ta akcentují, že bychom se měli zabývat i jevy, které se jeví jako okrajové, např. queer tvorba, přitom jsme měli na katedře akorát kurzy zaměřené na západní popkulturu. Navíc, co jsem si hledal informace ze západních univerzit, hlavně v Americe, zjistil jsem, že je tam běžné, že se kulturní teorie učí např. na egyptských filmech, nikoliv jen na Harrym Potterovi.

Takže Bollywood byl jasná volba…

Říkal jsem si, že budu učit Bollywood, ale pochyboval jsem, že o něj bude dostatečný zájem, protože je to specifický fenomén a spousta lidí ho tu nezná. Taky jsem si říkal, že když znám i ty východoasijské, arabské a další kinematografie, můžu učit i o nich. Protože když témat nabídnu víc, bude předmět přitahovat víc lidí. Nakonec to dopadlo tak, že jsem Bollywood oddělil od ostatních kinematografií a nyní učím dva separátní kurzy.

Proč myslíš, že se v Česku tyto nezápadní a neevropské kinematografie neprobírají, když, jak říkáš, je to běžné v Americe?

U nás na kulturálních studiích se přímo kinematografie neprobírají. Ten obor je velmi obecný a vyučuje se to, na co jsou zaměřeni vyučující. Probírá se, co je to popkultura, a ukazuje se to na konkrétních příkladech, ideálně takových, které všichni znají, takže se často sahá po seriálech. Podobné předměty u nás vyučují doktorandi, respektive doktorandky, kterých je u nás na katedře víc než doktorandů. Jsou zaměřené převážně na genderovou nebo queer tematiku.

Domníváš se, že to je dáno i národnostním složením České republiky? Dekolonizační snahy na britských univerzitách tlačí lidé neevropského původu, takže například studenti indického původu požadují, aby se ve výuce probírali i vědci indického původu, totéž u afrokaribských autorů v literárních studiích… A tím, že je Česko spíše homogenní národ, tu tyto požadavky nezaznívají, protože k jiným kulturním okruhům nemají Češi takový vztah.

Ano, to bude určitě faktor, nicméně si nemyslím, že v českém akademickém prostředí to funguje tak, že by tato témata tlačili studenti. Spíš by to bylo tak, že kdyby tu byla nějaká významnější diaspora, lidé, kteří z ní pocházejí, by se stávali doktorandy, výzkumnými pracovníky… Protože takhle to funguje na Západě.

Doufám, že studenti nasají zkušenost s jinými filmy a získají kulturní citlivost. Když vidí ve filmu nějakou situaci, která jim do té doby přišla bizarní, neřeknou si poté, že to je nějaká hloupost, ale budou k ní přistupovat s otevřenou myslí.

Jak je vlastně náročné o nezápadní filmové produkci nebo Bollywoodu přednášet českým studentům? Jak zvládají to, že většina odborné literatury na uvedné témata není v češtině?

Na kulturálních studiích na Univerzitě Palackého je potřeba umět číst anglicky. Občas ve svých hodinách používáme české texty, protože máme v Česku autory těch populárně-naučných, kteří se asijskou kinematografií zabývají. Filmy sice sledujeme v původním znění, ale jsou k nim titulky v angličtině. Problém je ale v tom, že nevím, jakou kontextualizaci k filmům poskytnout. Většina studentů nejsou studenti filmu, takže řeším, jestli zdůraznit filmovou teorii, nebo kulturní a společenský kontext dané národní kinematografie.

Nebývá problém s tím, že jsou to filmy v jazycích, které se v Česku příliš nevyučují? Sice existují na UPOLu asijská studia, takže se tam vyučuje například čínština, japonština, korejština nebo indonéština, ale už ne třeba turečtina, hindština nebo svahilština.

Obecný problém u filmu je ten, že člověk ho dokáže vnímat méně kvalitně v případě, že nerozumí původnímu jazyku. To si můžeme představit na příkladu, kdy někdo bez znalosti češtiny sleduje oblíbené české filmy jako např. Pelíšky a má k nim jen titulky. Najednou ztratí ty dialogy vtip. Ostatně, když si pustím Cestu z města, která je na YouTubu s dobře přeloženými anglickými titulky, není to tak vtipné, jako když člověk vnímá ty původní dialogy s intonací apod. Je to problém, ale na anglické titulky jsou zvyklí všichni. Studentům říkám, že si musí uvědomovat, že třeba turecká komedie je pro Turka vtipnější, protože spousta humoru ve filmu je založena na jazyce a je těžko přenositelná.

Jak je to s přijetím japonské filmové produkce? V Česku známe Pokémony a Digimony, případně tvorbu studia Ghibli. Nicméně Bollywood ani středoasijská kinematografie tu tak populární není. Čím to je?

To bude určitě tím, že Japonsko má silnou tradici audiovizuálního umění a je to bohatá země, která byla významná už na počátku dvacátého století. Japonci se snažili svou kulturu, zejména v devadesátých letech, propagovat navenek. V té době také nastupovaly VHS, satelitní přijímače a podobně, tudíž se jejich kultura mohla víc šířit. Navíc byla japonská kultura lépe financována, tudíž byla po řemeslné stránce lepší. To se teď vytrácí a japonský film na tom není dvakrát dobře ve srovnání např. s korejským, ale stále je populární anime či manga. To je asi největší nezápadní popkulturní fenomén, který existuje.

Co je pro studenty na tvých hodinách nejjednodušší a co jim dělá největší potíž?

Protože mám zakončení formou kolokvia, zjistil jsem, že když na svých úvodních hodinách probírám teorii filmu, na studentech to stopu nezanechá. Většinou si to nezapamatují nebo asi mají pocit, že to nikdy nevyužijí. Naivně jsem jim dával odkazy na teoretickou literaturu, ale většina lidí si to asi nepřečetla. Je těžké poskytnout základy této disciplíny studentům, kteří ji nestudují. Teď se té teorii spíše vyhýbám a zmíním ji jen tehdy, když to je potřeba.

Co by si podle tebe měli studenti z obou předmětů odnést?

Hlavně doufám, že studenti nasají zkušenost s jinými filmy a získají kulturní citlivost. Když vidí ve filmu nějakou situaci, která jim do té doby přišla bizarní, neřeknou si poté, že to je nějaká hloupost, ale budou k ní přistupovat s otevřenou myslí. Stejně tak budou více akceptovat filmovou řeč, která se může jevit excentrická. Často jsou na YouTubu kompilace s ironickými názvy typu “Nejlepší akční scéna všech dob”, je tam vtipná scéna z jihoindického filmu a všichni se tomu smějí s tím, že režisér i ti diváci musejí být neuvěřitelně hloupí, když se jim to líbí. Případně, že to je jiná kultura a že tomu nemůžeme porozumět. Absolvent mých kurzů pochopí, proč ta scéna vypadá, jak vypadá, a že to má nějaký smysl.

Myslíš si, že film má dostatečné zastoupení na filologických oborech? Když jsem studovala na bakalářském stupni hispanistiku, brali jsme v prvních dvou ročnících pouze literaturu a až v posledním ročníku studia jsme měli na výběr povinně volitelné předměty s filmovou teorií.

To nedokážu posoudit, nicméně moje anekdotická zkušenost je taková, že když jsem se bavil se studenty z filologických oborů, například s lidmi studujícími polštinu, a chtěl jsem s nimi probrat polské filmy, zjistil jsem, že o nich věděli méně než já. A to se nepovažuji za jejich znalce. Možná se o nich učí, ale jen povrchně – “teď vám pustím pár filmů, které jsou považovány za nejlepší, a zapamatujte si, kdo to natočil a kdy”. Nemá to žádnou návaznost na ostatní předměty ani jiný smysl a ty studenty to podle mě nezaujme.

Podle čeho si vybíráš filmy, které studentům promítneš nebo o kterých budeš přednášet?

Řídím se v první řadě tím, co je dostupné a zároveň legální, protože se mi nechce nic vyvěšovat na Uložto. V tomhle mi hodně pomáhá Netflix, který mají mnozí studenti předplacený a kde je naštěstí dost filmů. Hodně jich je i na YouTube, i legálně, ale ne vždy jsou titulkované. Důležité také je, aby to bylo zajímavé pro mě i pro studenty. Snažím se o reprezentativnost i to, aby tam byly filmy, které jsou populární v dané zemi, ne ty, které jsou uváděny v encyklopediích či učebnicích, protože uspěly na mezinárodních festivalech, ale u domácího publika propadly, tedy neodrážely zájem místních.

Aktualizuješ průběžně seznam vzhledem k tomu, jak přibývají nové filmy?

Občas přidávám něco nového, aby studenti cítili, že to, co říkám, je aktuální a že nerecykluji, co jsem si připravil před několika lety. Také reaguji na to, že něco zmizí z Netflixu nebo YouTube, stejně tak když se něco nového objeví. Například arabské filmy se shánějí obtížně a člověk si obvykle musí objednávat DVD ze Saúdské Arábie, které mu přijde poštou, což není cesta, kterou by chtěl volit.

Na závěr se zeptám: Který nový nezápadní filmy bys čtenářům doporučil?

To je těžká otázka. (smích) Pokud pominu filmy, o kterých se mluvilo o nás, například o Parazitovi, který získal Oscara, takže má velké promo, určitě bych vyzdvihl dvoudílný film Baahubali, který je indický a je na Netflixu. Je to film, který je jednu stranu hodně jihoindický, zároveň se domnívám, že je srozumitelný pro západní publikum, jelikož má v sobě hollywoodské prvky. Je to taková syntéza světů. Je hodně akční, takže vypráví obrazem, což dokáží ocenit lidé kdekoliv na světě. Dále bych zmínil čínský sci-fi blockbuster, který je zároveň sci-fi, s anglickým názvem Wandering Earth. V Česku byl sice propagován, ale neměl takový úspěch. Také ho najdeme na Netflixu. Toho filmu bych se rád zastal, protože když se člověk podívá na Česko-slovenskou filmovou databázi, najde tam spoustu špatných recenzí a přirovnání k laciným katastrofickým filmům, ale podle mě je to jeden z nejpůsobivějších blockbusterů, které vznikly v Číně v poslední době.