Učme se, jak učit o médiích

Ústav Katedry divadelních a filmových studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci stál za konferencí FLOW s názvem Kurikulární pasti mediálních studií. Výuka mediálních studií na teatrologické a filmově-teoretické katedře Univerzity Palackého v Olomouci je přitom bohatě zastoupena a probíhá v několika podobách: na bakalářském a magisterském stupni v podobě jedno- i dvouoborových televizních a rozhlasových studií, na doktorském stupni v programech Teorie a dějiny divadla, filmu, rozhlasu a televize a Studia kulturních průmyslů. Katedra dále samozřejmě nabízí studium divadelních a filmových studií. Na stejné fakultě se dále nachází Katedra mediálních a kulturálních studií žurnalistiky, která zajišťuje bakalářskou žurnalistiku a magisterská mediální studia. Nově otevřeným bakalářským programem je také Etika a kultura v mediální komunikaci na vedlejší Cyrilometodějské teologické fakultě, jehož existence však na půdě univerzity vyvolává kontroverze. Mezi vystupujícími na konferenci byli ovšem i zástupci jiných vysokých škol.

Publikuj, nebo zemři

Hned první den vystoupili hosté z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, a to doktorka Vaia Doudaki a profesor Nico Carpentier, aby pohovořili o aktuálních tématech a východiscích výzkumu mediálních studií. Prezentace doktorky Doudaki se zaměřila na takzvanou akademickou ekologii péče, v rámci níž promluvila o dopadu současné koronavirové pandemie na pracovníky ve výzkumu. Zdůraznila také, že mediální studia nejsou neutrálním oborem, a to z toho důvodu, že se do jejich výsledků promítají ožehavé společenské problémy, například otázky genderu, nacionalismu, chudoby nebo životního prostředí.

Naproti tomu se profesor Carpentier zaměřil na antagonistický nacionalismus v podobě památníků, konkrétně na příkladu kyperského ostrova. Posluchači si tak mohli prohlédnout fotografie jak z Kyperské, tak i ze Severokyperské turecké republiky a jejich vztahování se k Řecku, respektive k Turecku.

Dalším bodem programu byla diskuze o projektových a výzkumných výzvách v oblasti médií a digitalizace. Kromě doktorky Doudaki a profesora Carpentiera se jí zúčastnil ještě docent Jakub Macek z Katedry mediálních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. Diskuzi moderovala doktorka Iveta Jansová, která, stejně jako docent Macek, působí na brněnské žurnalistické katedře, nicméně zároveň externě vyučuje i na té olomoucké.

Problémy výzkumu v oblasti mediálních studií se velmi podobaly těm, které řeší výzkumníci v jiných společenských vědách či v humanitních oborech. Ty mají jiné postavení a možnosti než vědy přírodní. Jak ovšem poznamenal docent Macek, byly to právě humanitní a společenskovědní obory, jež formovaly příběhy technologií. Docentka Doudaki se vrátila ke svému výroku z předchozí prezentace, podle kterého jsou mediální studia zatížena subjektivitou výzkumníků, a dodala, že tuto neobjektivitu může pomoci překonat časový odstup.

Profesor Carpentier zmínil soudobý problém „publikuj, nebo zemři“, který nutí vědce pravidelně publikovat, ideálně v impaktovaných publikacích, pod pohrůžkou odchodu z vědy. Podle diskutujících nejsou podmínky pro mediální studia nastavena ideálně, jelikož publikace v oboru mohou být hodnotné, ovšem zabývají-li se specifickým problémem, budou méně citovány, tedy považovány za méně úspěšné.

Diskuze se dotkla i dilematu, zdali by vědci měli publikovat monografie nebo časopisecké články. Texty v periodikách jsou kratší rozsahem i časovou náročností, nicméně, jak upozornila docentka Doudaki, na rozdíl od monografie nejsou žurnály ucelené, a proto by se mělo vyplatit investovat svůj čas i do psaní knih.

Chceme nerdy

Poté následovala série prezentací inspirovaná formátem pecha kucha (prezentace dvaceti slajdů po dvaceti vteřinách) s názvem Jak učíme o médiích. Mezi prezentéry byly kromě docenta Macka jeho kolega z katedry docent Jan Motal, vedoucí Katedry divadelních a filmových studií docentka Andrea Hanáčková a doktorka Jana Jedličková z téže katedry, která vede její televizní a rozhlasovou sekci, plus Iveta Jansová.

Specializací Andrey Hanáčkové jsou studia rozhlasu, a proto se její prezentace věnovala jejich výuce. Ačkoliv je rádio médium, které vnímáme sluchem, studenti se musejí naučit efektivně číst, pokud ho chtějí studovat. Docentka Hanáčková tedy trénuje studenty na textech, které jim jsou blízké. Stejně tak je ale důležité naučit studenty ústní prezentaci a k tomu je potřeba naučit se poslouchat sám sebe. Zatímco v době před pandemií mohli studenti získávat praxi ve studentském rádiu na půdě univerzity, po uzavření škol se nahrávání přesunulo do jejich domovů.

Docent Jakub Macek zaměřil svou prezentaci na doktorské studium na svém domácím pracovišti. V České republice i v zahraničí dochází k obrovské „úmrtnosti“ doktorandů, tedy k tomu, že studenti zanechávají studia. Aby se tento jev eliminoval, je nutné se držet konceptu dobrého doktoranda. Ten tvoří dobrá motivace, dobré téma, dobří konzultanti a důstojné peníze. S nadsázkou docent Macek sdělil: „Chceme nerdy.“ Protože se ukázalo, že během magisterského studia nezískávají studenti potřebnou metodologickou průpravu pro výzkum, byly zařazeny do doktorského studia semináře kvantitativního výzkumu. Důležitým faktorem pro úspěšné získání doktorátu je také vztah mezi doktorandem a školitelem včetně individualizace studia.

Tématem doktorky Jany Jedličkové byla výuka televizních žánrů. Měla samozřejmě možnost učit studenty jednotlivé definice, ale rozhodla se pojmout výuku interaktivně. Studenti si tedy vedou divácký deník, kde reflektují, jakým způsobem sledují televizi, a zároveň píší náměty na vlastní televizní pořady i televizní stanice. Aby byli za svou tvorbu ohodnoceni kredity, musí splnit několik kritérií, včetně scénáře jednoho dílu pořadu. Někteří studenti dokonce odvedou práci nad rámec výuky a natočí k pořadu trailer nebo znělku.

Docent Jan Motal na začátku reflektoval svou cestu k výuce a následně promluvil o pojetí výuky mediálních studií. Klíčové je podle něj hledání souvislostí mezi probíranými aspekty a zároveň fragmentace a specializace studia. Pohovořil také o tom, zdali je vyučovaná teorie kritická a jestli jsou studenti vedeni ke konformismu.

Posledním vystupujícím byla doktorka Jansová, která vede kurz o marginalizovaných osobách v médiích, konkrétně o reprezentaci LGBT+ osob. Na svých hodinách vytyčuje pro studenty bezpečný prostor, v rámci kterého mohou otevřeně mluvit o svých pocitech. Vyučující zároveň uvedla, že například homofobní názory mohou studenti na hodině říct, nicméně musí počítat s tím, že jim je nejspíš někdo vyvrátí. Zároveň sdělila, že od studentů získává v evaluacích pozitivní zpětnou vazbu.

Historie bez letopočtů

Druhý den programu byl zahájen diskuzí o střetu praxe s teorií a zúčastnili se jí kreativní dramaturg České televize Michal Reitler, ředitelka festivalu Serial Killer doktorka Kamila Zlatušková a vedoucí katedry FAMU International (katedry mezinárodních programů) Ondřej Zach.

Diskuze vyzdvihla význam vysoké školy, konkrétně Filmové a televizní akademie Akademie múzických umění v Praze, v navazování kontaktů s budoucími kolegy. Zároveň byl zmíněn nejen přínos teorie pro praxi, ale i praxe pro teorii, z níž vychází takzvaná laická teorie. Podle doktorky Zlatuškové je propojování těchto dvou aspektů diskutováno i v zahraničí, nicméně jako český problém vidí přeshraniční nepropojenost na vysokých školách.

Posledním bodem programu byla diskuze s dvěma absolventy olomoucké Filozofické fakulty: s dramaturgem Antonínem Janákem, absolventem filmových studií a historie, a scenáristkou a režisérkou Evou Lammelovou, která na FF UPOL vystudovala sociologii a andragogiku a zároveň studovala i filmovou a divadelní teorii.

Protože Antonín Janák vystudoval dva obory, mohl srovnávat: mezi závěrečnými zkouškami na historii a filmových studiích vidí obří rozdíly. Zatímco při státních zkouškách na druhém oboru byly ověřovány faktografické znalosti, při zkoušce z historie nebyly požadovány letopočty a státnicové otázky ponechávaly studentům velký prostor pro vlastní pojetí (například o proměnách města v dějinách). Eva Lammelová zase zdůraznila iniciativu studenta při hledání praxe. Jí samotné se vyplatilo během studia oslovovat vyučující s žádostí o sjednání praxí, díky čemuž nasbírala potřebné zkušenosti.

Termín ani obsah další FLOW konference ještě stanoveny nebyly, organizující katedra by ji ale ráda znovu zopakovala.