Kdo by měl být příštím ministrem vzdělávání?
Není pochyb, že sestavování koaliční vlády budou velké šachy – to jsou ostatně vždycky –, nyní ale o to horší, že očekávaná vláda bude muset skloubit požadavky hned pěti stran, jejichž záměry a programy jsou odlišné. Dost možná bude příprava na tohle politické vyjednávání nakonec důležitější než odborné a manažerské kvality jednotlivých ministrů. Jaké to ale bude se vzděláváním, o které by mělo jít v prvé řadě?
Jaké kvality by měl mít budoucí ministr či ministryně? Pohybuji se v oblasti českého školství už 32 let, zažil jsem i 21 ministrů školství. K dosud nejlepším ministrům školství patřil Petr Fiala. Ne kvůli směřování resortu, na to neměl dost času, ale proto, že tam přišel jako zkušený manažer, který předtím dvě volební období v pozici rektora vedl Masarykovu univerzitu s více než 40 tisíci studenty a více než šesti tisíci zaměstnanci. Jako rektor dobře rozuměl tomu, co je to strategické řízení. Během svého krátkého působení provedl řadu změn. Možná nenápadných, ale dobře cílených, s dobrými výsledky. Zjednodušil státní maturitu, zlepšil fungování ministerstva, pár škodlivých lidí vyměnil apod. A to všechno promyšleně a elegantně.
Raději manažer než učitel
Mnoho lidí si myslí, že nejlepším ministrem či ministryní školství by byl bývalý učitel nebo ředitel základní či střední školy. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že bývalí učitelé patřili naopak k nejhorším ministrům. Eduard Zeman utratil zcela nesmyslně sedm miliard za internet do škol, aniž by to mělo větší efekt, a bývalý učitel tělocviku Marcel Chládek měl za sebou spíše skandály. To samozřejmě neznamená, že by bývalý učitel nemohl být výborný ministr. Ale pokud by jím byl, tak nikoliv proto, že je bývalý učitel a má zkušenosti ze školy, ale proto, že dokáže strategicky řídit kolos českého vzdělávání a uvádět do života přijatou strategii. Má politické kvality a dokáže správně komunikovat s veřejností.
Zobecněná zkušenost je cesta do pekel
Namísto strategického uvažování založeného na znalosti dat a vazeb systému během minulých 30 let lidé v klíčových pozicích českého školství argumentují svojí osobní zkušeností ze školy, do které sami chodili, ze školy svých dětí nebo ze školy, kde učili či ředitelovali. Ať už šlo o ministry, vysoké úředníky ministerstva, poslance nebo radní na kraji či jinde. A tuto svou osobní zkušenost, přirozeně velmi omezenou, vztahovali na celý systém a promítali do svých rozhodnutí. To je ale cesta do pekel, neboť školství je velice různorodé, gymnázia fungují jinak než učňáky, školy ve vyloučených lokalitách řeší jiné problémy než výběrové školy v Praze, pedagogické fakulty nejsou podobné technikám, ale hlavně je školství složitě provázaný systém, navíc s přesahy do celé společnosti. Tyto vazby nelze nahlédnout, natož uchopit z osobní zkušenosti. To, co bychom potřebovali ze všeho nejvíce, nejsou osobní zkušenosti vedoucích pracovníků, natožpak jejich silný vlastní názor, ale odborné analýzy, šetření a výzkumy, hledání nejlepších řešení, kvalifikované zkoumání rizik, silné vědomí, že každé sebelépe myšlené opatření v tak složitém systému má i negativní vedlejší dopady. Tomu se říká důsledná politika založená na faktech – evidence based policy. Je dobře, že s tím ministr Plaga začal, ale zatím je to málo.
„To, co bychom potřebovali ze všeho nejvíce, nejsou osobní zkušenosti, ale hledání nejlepších řešení.“
Bývalý učitel má svých osobních zkušeností ze školy víc než jiní a na vzdělávání většinou hledí právě očima učitele. Jenomže my bychom se potřebovali dívat na vzdělávání mnohem víc pohledem dítěte, žáka, studenta, pohledem rodiče, pohledem budoucího dospělého člověka, pohledem celé společnosti. A neomezovat svůj pohled jen na školu, vždyť všichni se stále víc vzděláváme jinde.
Ministerstvo vzdělávání
Naše ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy by se mělo přejmenovat na ministerstvo vzdělávání. Tak jako nemáme ministerstvo armády, ale obrany, nemáme ministerstvo soudů a zákonů, ale spravedlnosti, měli bychom již samotným názvem dát najevo, že naším skutečným cílem není jen mít kvalitní školství, ale mít teď a hlavně v budoucnosti vzdělaný národ plný spokojených, samostatně myslících lidí, kteří vedou plnohodnotné životy. Školství je v tomto úsilí jenom nástroj. Je to sice nástroj hlavní, ale určitě ne jediný a jeho reálný význam dlouhodobě klesá. Ať už bude novým ministrem kdokoliv, měl by to být ministr vzdělávání. O tom nemám pochyb.
Komentář vyšel 25. 10. 2021 v Hospodářských novinách
Vynikající text pane Šteffle. Díky za něj. Kéž by se začal naplňovat.