Když se z učení stane životní styl
Žijeme v době, kdy změna je trvalý stav. V učení používáme termín dynamika, vnímáme učební proces jako nikdy nekončící a vždy oboustranný. Směřujeme k sebeřízenému učení. To je učení přirozené, vycházející a respektující potřeby každého člověka. S využitím nápodoby, pozorování, vztahů, příběhů, sdílení, technologií, zprostředkování zkušeností. Učení, které je vždy spojené se životem, kreativitou, klidem.
Jak to, co nyní žijeme, ovlivňuje svět učení, jaká jsou aktuální témata? Podívejme se na pětici z nich, které rezonují ve světě učení.
Učení je dialog a diskuze
Dialog, diskuze, sdílení, vzájemné obohacení, kladení otázek, oboustranný respekt to vše jsou pilíře přirozeného, příjemného učení. Učit se dialogem, mít možnost vnímat názory a různé úhly pohledů druhých, aktivně naslouchat znamená učit se vzájemně jeden od druhého. Komunikovat a mluvit s důvěrou je jediná možná cesta při učení se dialogem. Vyhneme se poté „dojmologii“, že si myslíme a přesně víme, co ten druhý potřebuje, co se potřebuje naučit, bez čeho nemůže být. Učení 21. století je zaměřený na učení k sobě.
Potřebujeme v dětech i dospělých podpořit nadšení, radost a směřovat ke štěstí. To se děje, pokud je zachována autonomie každého z nás a kdy se cítíme být tvůrci učení a svého života. Důležitá je opravdovost, ne formalita.
Učení, které je formální, kde se píší práce jen „za čárku“, jen abych měl-a splněno je velmi nevýhodné. Potřebujeme opravdovost. Věřit tomu, co děláme. Nedělat to jen proto, že se to tak má, bez uvědomění si proč. Tímto způsobem totiž nevyužíváme potenciály a silné stránky dětí (pro dospělé platí totéž). Lidé v takový moment propadají demotivaci a volí strategii neučit se, nerozvíjet se, utéct, nebýt.
Jak poznamenává americký učitel a autor řady knih o vzdělávání John Holt, „pokud bych měl uvést nějaké všeobecné pravidlo pro žití a práci s dětmi, bylo by to toto: vyvarujte se dětem říkat nebo dělat to, co byste neříkali ani nedělali dospělému, na jehož dobrém mínění a náklonosti vám záleží.“
Je třeba změnit přístup
Mluvíme-li o oboustranném respektu a autonomii je na místě se ujistit, zda o tom ve skutečnosti pouze nemluvíme, ale zda takto opravdu žijeme. V tom je totiž velký rozdíl.
Přístup mocenské struktury již nevyhovuje dnešnímu světu. Přijímáme oboustranný respekt, tzv. funkční disciplínu, kde jsou v popředí hodnoty, spolupráce, partnerský přístup. Směřujeme k autodisciplíně, v níž má každý možnost být sám sebou, bez hodnocení, bez škatulkování. Každý má zodpovědnost za sebe, za své učení, zdraví a chování. Pokud každý z nás vnímáme svou autonomii a své hranice, pak nemáme potřebu překračovat hranice druhých. „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého,“ zní slavný citát Johna Stuarta Milla. A znovu: mluvíme o tom, nebo to už žijeme?
Pokud děti hlídáme a kontrolujeme, pak jim bereme autonomii a sebekontrolu. V terénu poté vidíme děti, které „zlobí“, ve skutečnosti ale spíše volají „nechte mne rozhodnout, přestaňte mi vše řídit“. Děti v těchto chvílích používají slovo „sám-a“, „já sám.“ Změna tedy začíná u nás samotných. Nemusíme na nic čekat, můžeme začít tím, že dětem necháme sebekontrolu.
Důležité v respektujícím přístupu je, že nevytváříme závislost. Závislost na pochvale, na našem názoru, na tom, že pouze my přesně známe nejlepší řešení či návod. Dokonce si můžeme dovolit mít různé úhly pohledů. Nesouhlasit, diskutovat, promýšlet, argumentovat. To vše patří do učení. Sdílet, jaký postup či řešení je nevýhodné vzhledem k zadání a situaci. A taky co je naopak výhodné a vhodné. Kdy můžeme využít logické myšlení, kdy kreativitu. Více používat popisný jazyk, nežli hodnotící. „Celé neuvědomělé snažení dítěte směřuje k tomu, aby se uvolněním od dospělého a osamostatněním rozvinulo v svobodnou osobnost,“říká k tomu průkopnice nových přístupů ke vzdělávání Maria Montessori.
Nejen co učit, ale i jak učit
Rudolf Steiner, zakladatel waldorfské pedagogiky byl zase přesvědčen, že „nebudete dobrým učitelem, pokud se soustředíte pouze na to, co děláte a ne na to, kým jste“. Příliš mnoho pozornosti věnujeme obsahu učení, teorii, testům, výstupům, informacím nazpaměť, dohánění, vyplňování pracovních listů, splnění úkolů, výzvám…, ale zapomínáme na PROČ?
Učení pouze zpaměti je vzhledem k možnostem, které máme, velmi nevýhodné. Informace udrží studenti na písemku, ale zhruba po týdnu „jsou čistí“. Je to spíše cvičení paměti. Stávají se z nich pouze „opakovači“, kteří reprodukují, co slyšeli. Je to velká škoda, vzhledem k potenciálu každého člověka. Paměť v procesu učení je velmi důležitá, nesmí být však nosnou částí. Je potřeba podporovat v procesu učení myšlení v souvislosti, argumentaci, porovnávání, tvořivost.
„Pokud nám přestanete dávat očekávání, která jsou vaše, ne naše, přestaneme stále selhávat.“
Potřebujeme se zaměřit na hlubší učení tj. porozumění a pochopení. Ideálně učení v rovnováze. Jsou situace, kdy je výhodné pracovat s pamětí, jsou situace, kdy je to nevýhodné. Důležité je, uvědomit si to a podle toho jednat.
V učení v souladu se životem potřebujeme podporovat strategické, koncepční myšlení. Uvědomit si, jak uspořádáváme informace, jak funguje paměť, co se děje při procesu čtení. Jaký je rozdíl mezi porozuměním a pochopením. Jak na sobě stále pracovat, učit se. Co dělat, pokud se mi nedaří, co mohu změnit. Učit se pracovat s improvizací, přestat ulpívat na jednom řešení.
Drobné detaily dělají velké věci. Stačí třeba změnit otázky – kontrolní otázky změnit na otázky otevřené, podporující učení, myšlení, dialog, spolupráci, důvěru. Příklad: „Vyjmenuj kategorie podstatných jmen, opakuj po mně, nauč se nazpaměť, vyplň, doplň …,“ je tradiční přístup, který lze vyměnit za otázky, podporující myšlení v souvislosti: „Jak souvisí podstatná jména s přídavnými jmény? Co mají společného čísla a číslice? Proč se máme učit násobilku? Co vás zajímá, čemu, věnujete pozornost? Kde v životě využiju vyjmenovaná slova? Kde mohu vyhledat informace o Janu Werichovi, mohl se Jan Werich setkat s Boženou Němcovou?…“
Změníme-li formu učení a využijeme-li k učení život, proměníme učení ve volnou hru. A uvidíme nadšení a radost. Stačí přijmout za své, že přestaneme řídit, vše určovat, vše diktovat, dávat přesné postupy ve všem, potlačovat kreativitu. Přijmout roli zprostředkovatele zkušeností, průvodce, podporovatele. Schválně někdy pozorujte velmi malé děti, jak se učí. Nepotřebují k tomu motivaci, známku, naše hodnocení. Jak říká Linda Dobson, autorka řady knih o vzdělávání a propagátorka domácího vzdělávání, „je úžasné, co děti dokáží, když jim k tomu dáme příležitost“.
Pracujme s emocemi
Strach, radost, odpor, překvapení, smutek, zlost – to vše patří k našim životům, a jak glosuje americký řečník John C. Maxwell, „život je z 10 % to, co se mi stane a 90 % to, jak na to reaguji“. Emoce k nám prostě neodmyslitelně patří. Pokud se cokoliv učíme a cítíme u toho přílišný strach či odpor, mozek je v módu přežít, uniknout a zmizet, vydržet dokonce. Někteří studenti si poté ani nepamatují na tyto stavy. Nejsou schopni popsat, co se dělo.
Důležité je opustit tzv. represivní přístup a učení strachem: „Pokud se nebudeš učit, dostaneš za 5, když nebudeš dávat pozor, tak nic nebudeš umět.“ A taky přestat učení spojovat s výměnným obchodem: „Když se budeš víc učit, dám ti za 1. Toto pololetí ti dám horší známky, ale když se budeš víc snažit, tak ti na konci roku přilepším.“
Důležité je také více využívat holistický přístup, tj. celistvý (fyzický + duševní) a vnímat souvislosti. Vždy se zamyslet, vzpomenout si, že jsme taky byli malí, jak to na nás působilo a zda chceme tímto způsobem pracovat. Rozhodnutí je vždy na nás samotných. „Dítě, jehož život je plný výhružek a strachu z trestu, je uzavřeno v raném dětství. Neexistuje způsob, jak by mohlo vyrůst a naučit se převzít zodpovědnost za svůj život a za své činy. A co je nejdůležitější, neměli bychom předpokládat, že podřízení se výhružkám naší nadřazené moci, je prospěšné pro charakter dítěte. Není to totiž prospěšné pro nikoho,“ upozorňuje trefně John Holt.
Když si přejeme, aby učení bylo jako životní styl, potřebujeme při učení zažívat více příjemných chvilek. Důvěru, klid, porozumění, smích, radost, život, uvolnění. Vnímat, že každý je sám sebou. Pokud přijde uvolnění, nastává proces učení. Proces učení poté přirozeně plyne. Cítíme nadšení, člověk se pro cokoliv nadchne. Zkušenost s příjemnými pocity, že jsme cokoliv vyřešili, na něco přišli sami, je spojena se sebedůvěrou. Tímto způsobem podporujeme sebedůvěru, sebeúctu, kterou potřebujeme v učení a v životě. Situace, kde nám bylo dobře, chceme zažít znovu. „Zapomenou na to, co jste jim řekli, ale nezapomenou, jak se s vámi cítili,“ poznamenává Carl W. Buehner.
A opět, některé věci v přístupu k dětem lze změnit jednoduše a ihned. Místo zjišťujících otázek „Co ses dnes naučil-a? Učili jste se slovní druhy? Co nového jste řešili? Co jsi dostal-a z písemky?…“ lze klást otázky podporující diskuzi a směřující k uvědomění si, svých potřeb: „Jak ses dnes cítil-a? Co tě zaujalo? Co bylo pro tebe zajímavé? Co ti přišlo nesrozumitelné?…“, A nebo vůbec nemluvit a jen naslouchat a dát dítěti (stejně jako dospělému) plnou pozornost bez našich reakcí, bez poučování, bez komentování.
Pozor na očekávání
„Pokud nám přestanete dávat očekávání, která jsou vaše, ne naše, přestaneme stále selhávat.“ Takový je pohled studenta na proces učení se. Zaměříme-li se pouze na cíl a jeho splnění, studenti se stávají jen roboty plnící tyto cíle. Potřebujeme šířit nadšení, zájem, radost, chuť a vůli k životu. Cílem učení je rozvíjet schopnosti každého z nás. Středem učení je žák či student (člověk), jeho vývoj, potřeby, zájem a potenciál.
Pokud máme učení jako životní styl, přijímáme dobrovolnost a možnost volby rozhodnout se, čemu budeme věnovat pozornost a čemu ne. Průvodce, zprostředkovatel či učitel přijímá, že dává doporučení a návrhy, zprostředkovává zkušenost, možnosti a provádí procesem učení. Nepředává hotové informace a přesné návody, ale spíše podněcuje k přemýšlení. Šíří nadšení.
V prvním kroku je třeba zpracovat strachy, že děti nebude nic zajímat, že mne žáci jako učitele či zprostředkovatele nebudou potřebovat. V terénu tato dobrovolnost způsobuje nadšení, převzetí zodpovědnosti a přínosnou spolupráci, kde se učí všichni vzájemně. Učení dostává formu konzultací s aktivním nasloucháním, podporou a důvěrou. Bez poučování, bez tlaku, bez zkoušení, bez kontroly, bez porovnávání. To je v souladu s tím, co potřebujeme v životě v 21. stoletím.
To, že se každý zaměřujeme na něco jiného, můžeme poté vzájemně využít. Využít i ve prospěch celé společnosti. Vnímat, že je potřeba přestat soutěžit, škatulkovat a ulpívat. Přijímat možnosti, promýšlet je. Poté přestat mluvit a začít tvořit.
Jak je možné, že u dospělých vnímáme, že se přirozeně učí to, co je zajímá, věnují se tomu, co je baví, čtou knihy, které si sami vyberou, zatímco od dětí chceme, aby se věnovaly naprosto všemu a to na 100 %? Nepřijímáme, pokud chce dítě více kreslit a nerozumí integrálům, nevyjmenuje chemickou tabulku prvků v určitém čase, zároveň máme tendenci porovnávat ho a ostatními.
Rizikem soutěžení a nastavení tzv. standardizovaného žáka je to, že kdokoliv odpoví jinak, „má svůj svět“ (má jiný úhel pohledu, vidí to jinak) a je to špatně. Ve výsledku takový přístup vede ke ztrátě zájmu, neochotě spolupráce, poklesu sebedůvěry a sebehodnoty. Přitom jak kdysi řekl Napoleon Hill, „vzdělaný člověk není nutně ten, kdo oplývá hojností obecných či odborných znalostí. Vzdělaný člověk je ten, kdo rozvinul schopnosti své mysli natolik, že je mu dostupné vše, co si zamane, aniž by se dotkl práv ostatních.“
Tento článek je inspirován a vznikl na základě každodenních příběhů z terénu + dokument Zakázané vzdělávání.
Literatura, která se věnuje tomuto tématu: D. Siegel – Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte / J. Holt – Jak se děti učí / J. Medina – Pravidla mozku / N. Doidge – Váš mozek se dokáže změnit / R. Feuerstein – Myslet nahlas, mluvit nahlas / D. Kahneman – Myšlení rychlé a pomalé / K. J. Phillip – Dítě na vlastní pohon / Y. N. Harari – 21 lekcí pro 21. století
Petra Dočkalová působí jako „terénní učitelka“ – konzultantka učebního plánu podporující děti i dospělé v procesu učení, vytváří spoluučící se skupiny, kde se potkávají lidé z různých oborů, a podporuje rodinné učení, kde se učí společně celá rodina. Rovněž propaguje sebeřízené učení a při své práci spolupracuje se školami a skupinami napříč Českem i Slovenskem.