Doučované děti je třeba motivovat

(Text Ondřeje Požára vyšel v Magazínu M 5/2022, s jehož souhlasem jej přetiskujeme.)

Odborná asistentka z katedry sociální pedagogiky se tak dostala do společnosti lauerátů, jako jsou matematik Milan Hejný, sociolog Daniel Prokop či pedagog Arnošt Veselý. „Zároveň cítím, že ocenění dává jistou prestiž celému projektu, dřině a práci, která za tím stojí. Navíc nám pomůže praxi profesionalizovat. Ocenění by tedy spíše zasloužili právě studenti, kteří chodí doučovat děti do rodin a je za nimi vidět obrovský kus práce,“ říká v rozhovoru Markéta Košatková.

Kdy a jak se zrodila myšlenka, že by studenti pedagogiky chodili do rodin doučovat?
Myšlenka vznikla už v roce 2001. Je to tedy dlouhodobý projekt, který byl původně spojený s Katedrou sociální pedagogiky a kabinetem multikulturní výchovy, kdy kolegyně Ema Štěpařová a Lenka Gulová přišly s nápadem, že by studenti pedagogické fakulty mohli chodit do sociálně znevýhodněných rodin doučovat. Postupně s tím byla dobrá zkušenost, která nás vedla k tomu, že jsme tento předmět implementovali do pedagogicko-psychologického modulu pro všechny studenty pedagogické fakulty.

Zavedení povinného předmětu Doučování sociálně znevýhodněných žáků provázely pochybnosti a protesty. O co tehdy šlo?
Domnívám se, že sociální znevýhodnění je tématem, které diskursivně odsouváme ze své každodennosti. Takže ve chvíli, kdy jsme přišli s myšlenkou doučování dětí ze sociálně znevýhodněných rodin z vyloučených lokalit v Brně, tak se objevily předsudky a strach, co se může studentům v těchto lokalitách a rodinách stát. Proto bylo zavádění povinného předmětu spojené s řadou emocí a diskusí, v nichž jsme museli hodně vyjednávat a bourat strach a stereotypy s tím spojené.

Můžete přiblížit, jak doučování probíhá a kam a jak často za dětmi studenti chodí?
Obecně to funguje tak, že nám různé neziskové organizace, město Brno a další spolupracující subjekty vybírají a vytipovávají děti, které mají ve škole problémy a potřebují doučování. Jejich podněty zpracujeme do databáze a náš student či studentka si pak vyberou dítě podle různých kritérií, které by chtěli doučovat. Někteří si vyberou školáka ze stejné ulice, kde sami bydlí, jiní studenti si zase vybírají podle aprobace. Poté probíhají úvodní schůzky, kdy se s rodinou domlouvají, jak bude doučování realizováno. Naši studenti a studentky doučují děti jednak v sociálně znevýhodněných rodinách, jednak v neziskových organizacích, které nám nabízejí svoje prostory pro doučování. Někdy se doučuje i na univerzitě, v knihovnách nebo přímo ve školách. Právě učitelé a učitelky vybírají děti, které potřebují doučování a jejich rodiče si nemohou placenou službu dovolit. Po úvodní domluvě student či studentka dochází na dané místo a během 26 hodin přímé práce se dva semestry věnují dítěti. A máme i předmět, který je volitelný, což znamená, že studenti si mohou doučování dítěte zapisovat opakovaně. To ve výsledku představuje třeba dva nebo tři roky spolupráce. Zde zároveň vidím potenciál rozšířit volitelný předmět doučování na celouniverzitní úroveň.

„Když jsme přišli s myšlenkou doučování dětí ze sociálně znevýhodněných rodin z vyloučených lokalit v Brně, tak se objevily předsudky a strach, co se může studentům v těchto lokalitách a rodinách stát.“

Doučování školáků se tedy odehrává přímo v jejich rodinách?
Hodně jsme stáli o to, aby naši studenti chodili přímo do rodin. Ve chvíli, kdy se student dostane do sociálně znevýhodněné rodiny, může lépe poznat její klima a celkový kontext. A může si uvědomit, že ne všechny podmínky jsou dítě ideální. Proto nám přijde zkušenost z rodinného prostředí důležitá.

Součástí praxe jsou reflexe studentů. O čem v nich nejčastěji mluví? Stěžují si na něco nebo z čeho mají naopak radost?
Často řešíme, že se studenti dostanou do rodiny, kterou vytipuje nezisková organizace nebo sociální pracovníci a najednou se ukáže, že rodina o to nemá zájem. Dítě často nerozumí tomu, proč by ještě po příchodu ze školy mělo trávit další hodiny učením a doháněním znalostí. Proto musíme často se studenty rozkrývat důvody, proč je dítě nemotivované a proč chybí motivace i rodině. Se studenty řešíme i různé didaktické věci, například jak pomoci dítěti, které má problém se soustředit a udržet pozornost. Snažíme se, aby se doučování neodehrávalo jen formou drilu a dohánění úkolů ze školy. Chceme, aby studentka či student probudili ve svém svěřenci jistý zájem o vzdělávání, aby jej namotivovali a vysvětlili, k čemu může být kvalitní vzdělání užitečné. Jde také o to ukázat dítěti podpůrné mechanismy a strategie, jak se učit. Myslím si, že setkání dítěte s mladým studentem či mladou studentkou pedagogické fakulty může vést i ke vzájemné inspiraci obou aktérů.

„Máme i studenty, kteří připravují svoje žáky či studenty k přijímacím zkouškám na střední nebo vysokou školu a podaří se jim překonat bariéru opakovaného selhání dětí.“

Jak reagujete na podněty, že školákům chybí motivace se učit?
To, že dítě není motivované, nemusí být nutně špatně. Může tam být celá řada problémů a strukturálních nerovností, které dítě uvedou do nepohody a nezájmu o učení. Proto se snažíme dívat na různé důvody a přistupovat k dětem individuálně. Když je však situace v rodině natolik neúnosná, že by praxe nebyla pro naše studenty smysluplná, tak raději hledáme jinou rodinu, protože je důležité, aby v tomhle počinu nacházeli všichni zapojení aktéři smysl. A protože máme velký převis dětí, které potřebují doučování, tak není těžké najít další rodinu.

A mají studenti radost, když vidí, že se děti třeba zlepšily v prospěchu a posunuly se dopředu?
Za tu řadu let máme spoustu hezkých reflexí od studentů. Často zmiňují, že mají radost z toho, jaký posun se jim podařil. Když s dítětem a rodinou pracují celý rok, tak je to velká časová dotace a tím pádem mohou ten pokrok pozorovat. Máme i studenty, kteří připravují svoje žáky či studenty k přijímacím zkouškám na střední nebo vysokou školu a podaří se jim překonat bariéru opakovaného selhání dětí. Dále máme i skvělé výsledky při vzdělávání cizinců, protože najednou se český student stává reprezentantem naší kultury a pomáhá rodině, která často nemluví česky. Pro mě jsou to pak konkrétní příběhy, které mají reálný dopad na systémovou podporu vzdělávání, které stojí za projektem. Mám radost, že je Masarykova univerzita hybatelem společenské změny.

Text Ondřej Požár / Foto: Martin Indruch

Text vyšel v univerzitním časopise Magazín M 5/2022 vydávaném Masarykovou univerzitou v Brně: https://www.em.muni.cz/images/stories/pdfmuni/Magazin-M-kveten-2022.html