Propichování společenských bublin je v boji s dezinformacemi klíčové

Vzhledem k vašemu dlouhodobému působení na Katedře bezpečnostních studií se musím vrátit o pár měsíců dozadu do doby těsně před napadením Ukrajiny ze strany Ruska. Myslel jste si, že Putin na Ukrajinu skutečně zaútočí? 

Nemyslel. Pokud s něčím, tak jsem počítal, že se možná odhodlá nějakým způsobem rozšířit zónu kontroly na východě Ukrajiny. Nečekal jsem, že zahájí frontální útok. Myslel jsem si, že si Putin spočítá, že pro něj bude útok na celý stát velmi nevýhodný, protože vzbudí silnou reakci. Ale očividně došel k jinému závěru, což je pro mě vlastně fascinující, protože rozdíl mezi tím, čeho chtěl dosáhnout, a tím, jak se situace nakonec vyvinula, je tak strašně velký, že se nabízí otázka, co si proboha mohl myslet. A to asi nikdo přesně neví, tedy já rozhodně ne. 

Pro bezpečnostní studia musí být současná situace velkou výzvou. 

Je to pro nás opravdu zajímavá situace, protože ukazuje, jak některá velmi zásadní rozhodnutí dělá opravdu jen jednotlivec nebo pár lidí ve vedení režimu. Zároveň nás to nutí k zamyšlení nad tím, jak uvažujeme o bezpečnosti a krizích. Je to svým způsobem skutečně fascinující stav, i když lidé, kterých se to bezprostředně týká, by samozřejmě použili jakýkoliv jiný termín, než je tento. To uznávám. 

Jakou roli by měla mít v tomto konfliktu Česká republika? 

Česká republika dělá, co může, alespoň co jsem schopen sledovat. A to jak prakticky, kdy se zapojila do dodávek zbraní, tak i symbolicky, když premiér v první fázi konfliktu navštívil Ukrajinu. Na úrovni občanské společnosti se zapojuje přijímáním uprchlíků i rozvíjením systému péče o ně. Všechny tyto aktivity ukazují silné a pozitivní stránky fungování českého státu a české společnosti. Pak se samozřejmě objevuje také spousta problematických bodů. Za jeden z nich považuji přístup k řešení otázky dodávek energetických surovin z Ruska. Ale to už je mnohem komplexnější a komplikovanější věc. Z mého čistě osobního hlediska si myslím, že Česká republika postupuje velmi správně. Jen doufám, že to vydrží.   

Na konci dubna jste zveřejnil poděkování kolegům za pomoc Ukrajincům postiženým ruskou agresí. Jak konkrétně se fakulta do této pomoci zapojila? 

Začali jsme přijímat ukrajinské uchazeče na studijní pobyty s tím, že počítáme, že se někteří z nich budou hlásit i ke studiu. Vše závisí samozřejmě na tom, jak se bude konflikt vyvíjet a jak se budou chtít ukrajinští kolegové vracet domů. Kromě toho jsme s finanční podporou univerzity vyhlásili výběrová řízení na pozice, u nichž jsme počítali s přijetí ukrajinských akademiků do pracovního poměru. K tomu jsme poskytli i speciální sociální podporu. Do pomoci se zapojili také naši studenti, kteří se ujali ukrajinských kolegů velmi intenzivně a snaží se je uvádět do běžného studentského života. 

Na fakultě vznikla také Expertní skupina pro Ukrajinu. Kdo tuto skupinu tvoří? 

Jsou v ní zastoupeni experti napříč fakultou, kteří mají k tomuto konfliktu co říci – ať už tematicky, nebo svým regionálním zaměřením. Máme tam rusisty, odborníky na východní Evropu, ekonomii, kolegy z bezpečnostních studií, mezinárodních vztahů, ale také třeba ze sociologie. 

„Zatím zhruba polovina ukrajinských studentů, kteří míří na Univerzitu Karlovu, chce k nám na fakultu. Je to dáno tím, že je tu poměrně široký rozsah disciplín.„

Na jaká témata se chce expertní skupina zaměřit? 

První výstup pracovní skupiny, který jsme zveřejnili, se věnuje otázce kriminality ve vztahu k uprchlíkům. Zatímco se ve veřejném prostoru mluví zejména o kriminalitě uprchlíků, o kriminalitě páchané na uprchlících se skoro mlčí. Přitom je to v situaci, kdy k nám prchají ženy a děti, zásadní téma. Riziko, že se stanou obětí trestné činnosti, není úplně malé, protože jsou ve velmi křehkém postavení. Rozhodli jsme se, že budeme témata střídat tak, aby se jednou týkala mezinárodní situace, jindy vnitřních záležitostí. Jednou bezpečnostních aspektů, jindy ekonomických či sociálních. Je to pokus podtrhnout navenek interdisciplinární charakter, který fakulta má, a v tomto specifickém segmentu jej zužitkovat. Například druhý výstup se zaměřil na válku na Ukrajině z perspektivy nadcházejícího českého předsednictví EU, třetí se věnoval ekonomickým dopadům konfliktu.

Ve zmiňovaném poděkování jste psal také o speciálním přijímacím řízení pro uchazeče z Ukrajiny. To už proběhlo? 

To teprve proběhne. Zatím jsme ladili podmínky a bavili jsme se o tom, do jakých programů studenty z Ukrajiny přijímat, protože máme české i anglické varianty. 

Jak jste se nakonec rozhodli? 

Nakonec jsme se shodli, že je budeme přijímat do českých programů. S univerzitou funguje intenzivní spolupráce na výuce češtiny. Ústav jazykové a odborné přípravy rozjel opravdu masivní a intenzivní kurzy právě pro studenty, kteří přicházejí z Ukrajiny. Uvidíme, kolik z nich se k nám přihlásí. Neumíme to zatím úplně odhadnout, ale jsme připraveni přijmout jich relativně hodně. Nicméně to vnímáme tak, že budeme uchazeče přijímat již do našeho řádného studia, proto si budeme vybírat, řekněme, ty kvalitnější – stejně jako při jakémkoliv jiném přijímacím řízení. To jsme zatím u studentů, kteří si zažádali o studentský pobyt, neřešili. 

Zaznamenali jste hodně zájemců právě o studijní stáže? 

Když vyjádřili zájem přijít na stáž na naši fakultu, tak jsme je přijali. Zatím zhruba polovina ukrajinských studentů, kteří míří na Univerzitu Karlovu, chce k nám na fakultu. Je to dáno tím, že je tu poměrně široký rozsah disciplín. Možná také vnímají, že je to jednodušší než přijít na stáž třeba na lékařskou fakultu, kde je to odborně mnohem náročnější i z hlediska regulace dané profese. V tomhle jsme pro ně otevřenější, takže zájemců o stáž přišlo hodně. Uvidíme, kolik z nich se bude chtít ucházet o přijetí do standardních studijních programů. 

Na jaké programy se nejčastěji zájemci o stáž hlásí? 

My příchozí na stáže nerozřazujeme do programů. Bereme to tak, že jde opravdu o přechodné ustanovení, které má sloužit primárně jako humanitární opatření, jenž dá ukrajinským studentům možnost setrvat v akademické sféře poté, co utekli ze své země. Až v dalším kroku, to znamená po přijímačkách, je zařadíme klasicky do oborů. 

„Jakmile se uzavřeme ve své bublině, máme tendenci nevnímat, co se děje mimo. Je důležité si uvědomit, že to, co někde píší nebo říkají, nemusí být nutně hned lež nebo nepravda, ale že to má možná zavádějící kontext.“

Po invazi Ruska na Ukrajinu se ve veřejném prostoru začala objevovat řada dezinformací. Institut komunikačních studií a žurnalistiky, který spadá pod vaši fakultu, se tomuto tématu velmi věnuje. Jak velké nebezpečí spatřujete právě v dezinformacích? 

Napříč obory od mediálních studií přes sociologii až po bezpečnostní studia je riziko dezinformací vnímáno jako velmi důležité. Klíčové pro mě je, že máme na fakultě projektové zázemí, špičkovou instituci financovanou z evropských zdrojů a s několika dalšími návaznými projekty, která se bude této problematice věnovat dlouhodobě, do detailů a s využitím nejrůznějších možných metod. Projekt pod vedením dr. Moravce, který je obecně znám pod zkratkou CEDMO – Central European Digital Media Observatory, je velkým skokem k tomu, abychom byli schopni problematiku dezinformací podchytit komplexně a pomoci tak českému státu, české společnosti a v širším kontextu, protože je to evropský projekt, také evropským státům a evropským společnostem se s touto problematikou vyrovnat.  

Co dalšího je podle vás klíčové v boji proti dezinformacím? 

Z dlouhodobého hlediska je opravdu nejefektivnějším způsobem obrany proti dezinformacím schopnost kritického nakládání s informací. V tomto spatřuji také roli naší fakulty a dalších vzdělávacích institucí – připravovat společnost na to, že se informační prostředí stále mění. Jsme nyní v režimu, kdy je informací obrovský nadbytek. Už to není tak, že by 80 % populace koukalo na stejné televizní zprávy. Těch kanálů je mnohem více, a jakmile se uzavřeme ve své bublině, máme tendenci nevnímat, co se děje mimo. Je důležité si uvědomit, že to, co někde píší nebo říkají, nemusí být nutně hned lež nebo nepravda, ale že to má možná zavádějící kontext. V tomhle si myslím, že je univerzitní vzdělávání, a specificky pak vzdělávání v sociálních vědách, velmi cenné, protože pomáhá „vyprodukovat“ lidi, kteří se budou schopni v tomto prostředí efektivně pohybovat. 

Otázkou však je, jestli lidé, kteří konzumují dezinformace a věří jim, budou proaktivně vyhledávat univerzitní projekt, který by jim mohl pomoci. 

To si myslím, že ne. Ale jde i o jiné výstupy, které by měly z tohoto výzkumu vyplynout. Je potřeba se ptát, co mohou v této věci dělat politici, co může a má dělat policie, státní zastupitelství, jak se k tomu mají stavět soudy, školy a další vzdělávací instituce. Ale otázka, o které mluvíte vy, je klíčová. Jak ovlivnit lidi, kteří se rozhodli, že vše, co říká druhá strana, je vůbec nezajímá? Propichování bublin, kdybych to měl vyjádřit metaforou, je jedna z hlavních věcí, která z toho tématu vyplývá. Protože odhalovat dezinformace, poukazovat na to, jak se věci skutečně mají, je nepochybně strašně záslužné, ale je to jen jeden ze série kroků, které je nutné udělat. 

Jak je na tom fakulta po dvou letech s koronavirem? 

Já si myslím, že dobře. A to jak po stránce výukové, tak po stránce výzkumné, což jsou naše hlavní činnosti. Nezaznamenali jsme, což je asi nejdůležitější, žádný zásadní propad v počtu uchazečů o studium či studentů. Zvládli jsme i dva roky covidové výuky. Nejprve čistě online, což trvalo přibližně rok, pak hybridní formou, během které jsme kombinovali online i fyzickou výuku. I když to bylo místy náročné, a někdy až absurdní. Třeba když jsem po roce poprvé fyzicky potkal studenty, které jsem učil už dva semestry, avšak jen online. (smích) 

A jak se s touto situací sžívali studenti? 

Z dotazníkového šetření, které provádíme každý semestr, jsme nezaznamenali ze strany studentů zásadní stížnosti. Dílčí problémy se samozřejmě vyskytly, ale na to, že jsme se museli adaptovat na situaci, kterou nikdo nečekal a na níž nebyl nikdo připraven, to fungovalo dobře. Ukázalo se, že technologie, které jsme nějakým způsobem využívali již předtím – například Google Meet, Microsoft Teams či Zoom, fungují a je možné je velmi rychle adaptovat na výuku. Vedle toho fakulta i univerzita rozběhly sérii školení, jak dělat kvalitní online výuku. Takže si myslím, že v tomhle směru jsme na tom dobře.  

„Pamatuji si ještě doby, kdy jsme si testy připravovali sami, a vím, že to byla strašná práce. Navíc to bylo i rizikové z hlediska případné chybovosti, takže si myslím, že Národní srovnávací zkoušky znamenaly pro nás všechny, kteří jsme se na testech podíleli, velkou úlevu.„

Museli se studenti vyrovnávat s nějakými významnými problémy? 

Vnímáme, že mezi studenty vzrostl výskyt hlášených psychických problémů, což je logické, protože ta situace prostě nebyla normální a byla velmi náročná. Situace velmi ovlivnila také doktorandy, kteří měli naplánovaný výzkum v Austrálii, Kanadě nebo kdekoliv jinde. Vycestovat prostě nešlo. Ale myslím, že i s tím jsme se nakonec vyrovnali. 

Kdyby na podzim přišla další vlna, můžete říci, že jste na ni připraveni? 

Určitě lépe. Byli bychom, obávám se, velmi psychicky unavení, protože už to trvá dlouho. Po technické stránce máme vše, co potřebujeme. Ale doufám, že to nebudeme muset použít. 

Kvůli covidu fakulta hned o dva roky posunula oslavy 30 let od založení. Nyní konečně proběhly. Co byste fakultě popřál do dalšího desetiletí? 

Popřál bych jí, aby rozvinula své silné stránky, což jsou za mě flexibilita a nezakonzervovanost. Jsme poměrně mladá instituce, díky čemuž jsme schopni reagovat na různé podněty možná trochu rychleji, flexibilněji a neformálněji. Dále fakultě přeji opravdu velkou míru internacionalizace. Dlouhodobě jsme, co se zahraniční mobility týče, na špici v rámci Univerzity Karlovy. Já se snažím a budu snažit o to, abychom se v tomto smyslu posunuli ještě mnohem dál. Momentálně až pětina studentů fakulty studuje na našich cizojazyčných programech. Chtěl bych, abychom tady měli i více zahraničních kolegů, aby na institutech pracovali lidé ze zahraničí. Samozřejmě, že k nám přijíždí na postdoktorandské studium. Máme tady také kolegy, kteří jsou u nás krátkodobě od přednášek nebo pracují na konkrétním projektu. Ale mně by se líbilo, aby tady byl vyšší podíl kolegů a kolegyň ze zahraničí, kteří s námi budou jako běžní zaměstnanci. 

Dalším cílem je adaptovat se na vyvíjející výzkumné prostředí. Musíme se naučit efektivně pracovat se situací, kdy se nabízejí velké projektové příležitosti, které ale vyžadují mnohem silnější koordinaci na úrovni fakulty, občas i univerzity. Fakulta bude muset řídit týmy tak, aby se mohly efektivně zapojit do velkých výzkumných projektů, což je pro nás relativně nová výzva. A je to něco, v čemž doufám, že bude fakulta za 10 let mnohem silnější a etablovanější nejen jako vzdělávací instituce, ale i jako špičkové výzkumné pracoviště. 

„Momentálně až pětina studentů fakulty studuje na našich cizojazyčných programech. Chtěl bych, abychom tady měli i více zahraničních kolegů, aby na institutech pracovali lidé ze zahraničí.„

Když už jsme se dotkli mezinárodní spolupráce – vy jste přednášel v Šanghaji, jaké to bylo? 

Bylo to v roce 2009, kdy má stávající žena byla na doktorském pobytu v Číně. Vzal jsem si proto na letní semestr tvůrčí volno a vyrazil s ní. Na Futanské univerzitě mi s vyučujícím domluvila, že bych tam mohl přednášet. Mé přednášky se týkaly zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Zkušenost to byla zajímavá v mnoha ohledech. Tehdy ještě byli studenti ochotni debatovat o takových tématech, jako jsou lidská práva. Obávám se, že to se od té doby změnilo k horšímu a v dnešní době bych tam s takovým kurzem fungovat nemohl. Také jsem zjistil, že se v Šanghaji normálně netopí, protože zkrátka pod určitou rovnoběžkou se v Číně nezavádí ústřední topení. Takže se v bytech topí klimatizací a ve třídách vůbec. Stále si pamatuji čínské studenty, kteří se snaží zahřát objímáním hrnků s horkým čajem. (smích) A pak samozřejmě strašné vedro a dusno, které nastalo obratem na konci dubna. 

Takže zkušenost to byla výborná. Jsem hrozně rád, že jsem mohl tuto zemi navštívit, protože to úplně změnilo mé vnímání toho, kde moderní Čína je. Ale jak říkám, bylo to před 13 lety a obávám se, že se tam situace v mnohém posunula k horšímu, jak Si Ťin-pching postupně utahuje šrouby. 

Považujete za důležité, aby akademici vyjížděli za zkušenostmi do zahraničí? 

Stoprocentně. Myslím si, že je to nezbytné. Kromě Číny jsem byl na ročním pobytu ve Spojených státech, jako student jsem měl to štěstí, že jsem strávil půl roku v Nottinghamu. Všichni naši studenti, když chtějí, mohou do zahraniční minimálně na půl roku vyjet, typicky přes Erasmus+, ale i přes jiné typy dohod. Pro pedagogy, vyučující a výzkumníky je to pak standardem. Samozřejmě je komplikovanější vyjíždět někam na několik měsíců, když má člověk rodinu. Ale na pár dnů a týdnů na stáže či konference vyrážíme pořád. Je to úplně standardní součást této práce. 

Takže i studenty motivujete, aby vyjížděli? 

Jak jen můžeme. Myslím si, že bez toho vysokoškolské vzdělání, alespoň na instituci našeho typu, není kompletní. 

Na jaké programy se letos hlásí nejvíce zájemců? 

Nejvíce studentů se dlouhodobě hlásí do našeho bakalářského programu Politologie a mezinárodní vztahy. Letos jich bylo skoro tisíc.  Ale když spočítám zájemce o všechny specializace na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, tak se dostáváme skoro na 1 500. Co se týče magisterských programů, tak bych rád podtrhl, že jedním z oborů, o který je největší zájem, je European Politics and Society, což je program podporovaný Evropskou komisí na Institutu mezinárodních studií, na který se letos hlásí 350 uchazečů. Na Institutu politologických studií jsme pak zapojeni do programu Security, Intelligence and Strategic Studies, který koordinují kolegové v Dublinu, tam těch uchazečů bylo přes tisíc. A to jsou opravdu programy, kam se hlásí studenti z celého světa. 

„Tehdy ještě byli čínští studenti ochotni debatovat o takových tématech, jako jsou lidská práva. Obávám se, že to se od té doby změnilo k horšímu a v dnešní době bych tam s takovým kurzem fungovat nemohl.“

Vaše fakulta jako součást přijímacího řízení využívá Národní srovnávací zkoušky. Jak jste se spoluprací se Scio, které testy připravuje, spokojen? 

Pokud vím, tak ta spolupráce funguje dobře. Pamatuji si ještě doby, kdy jsme si testy připravovali sami, a vím, že to byla strašná práce. Navíc to bylo i rizikové z hlediska případné chybovosti, takže si myslím, že NSZ znamenaly pro nás všechny, kteří jsme se na testech podíleli, velkou úlevu. To, že můžeme testy outsourcovat, jestli to mohu takhle říci, je velmi komfortním řešením toho, s čím se při přijímacím řízení potýkáme. 

Jaká je podle vás role univerzity ve 21. století? 

Úplně jiná, než byla třeba v 19. století. Už to není elitní instituce, ale běžná součást vzdělávacího procesu. Myslím si, že se v budoucnu univerzity ještě více rozdělí na ty běžné a na ty špičkové. Úkolem naší fakulty a celé Univerzity Karlovy je snažit se, abychom bez jakýchkoliv pochyb patřili mezi ty špičkové, a to nejen v českém kontextu, ale ideálně i v evropském a světovém. 

Úloha univerzity je pro mě v kultivaci lidí, aby mezi sebou byli schopni nějakým způsobem rozumně komunikovat. Aby se chápali a reflektovali nejen ostatní, ale zejména sami sebe. Společenskovědní vzdělání by mělo studenty naučit, že to, co si myslíme, má nějaké důvody. Měli bychom se umět dobrat ke kořenům našeho přesvědčení, pohledu, ideologie a aktivně s tím pracovat. Takže když bych měl říct jen jedno heslo, tak schopnost reflexe ostatních a sebereflexe. To je to klíčové, co by měla univerzita nabízet. Samozřejmě tu máme i příspěvek k rozvoji HDP, kultivaci veřejné debaty, výchovu expertů. Ale na té nejhlubší úrovni je to opravdu ta schopnost pomoci lidem chápat svět kolem nich a chápat sebe sama.