Tucet mýtů okolo „scio testů“

(Výchozí text ZDE)

 1.       „Na přijímací zkoušky na vysoké školy si společnost Scio vybudovala monopol.“

První věta, první faul. Scio opravdu nemá monopol na přijímací zkoušky na VŠ. Vysoké školy si samy určují podobu přijímacích zkoušek a je jen na nich, zda si připraví vlastní, zvolí řešení od Scio nebo se obrátí na jinou firmu. Koncept od Scio, tzv. Národní srovnávací zkoušky (NSZ), je kvalitní, s řadou benefitů a tak jej vysoké školy často upřednostňují. Scio organizuje NSZ na přibližně 50 fakultách z celkem cca 120 fakult veřejných VŠ (+ je tu ještě několik desítek soukromých bez přijímaček).

2.       „(Scio) Dělá ale vše pro to, aby o přijetí na školu, a tím i o budoucím životě uchazečů rozhodovaly výhradně peníze, a tedy sociální status uchazeče a jeho rodinné zázemí.“

Druhá věta, druhý faul. Dominantní podoba testů jsou testy Obecných studijních předpokladů (OSP). Ty nezjišťují vědomosti (např. schopnost naučit se stovky dat historických událostí), ale schopnosti (přemýšlení). Systematická příprava tak, jak ji známe např. z přijímaček na střední školy, zde prakticky není možná. Neplatí tak tady pravidlo, čím víc budu investovat do přípravy, tím se budu výrazně zlepšovat. Příprava na test OSP ze všeho nejvíc připomíná přípravu na IQ test – mohu se seznámit s typem úloh, ale komu není shůry dáno, v přípravě nekoupí.

Ano, pak je tu ještě cena za samotný test. O ní ještě bude řeč, ale nyní alespoň to základní: Na webových stránkách https://scio.cz/nsz/terminy/ uchazeči najdou mj. info o tom, že je možné uplatnit sociální slevu, a to nejen na zkoušky, ale i na přípravu („Účastníkům, kteří prokáží sociální potřebnost, poskytneme zkoušku bez registračního poplatku a jakoukoliv vybranou přípravu na zkoušky do výše 2.000 Kč zdarma.“). Od příštího roku bude tato hranice dokonce zcela odstraněna a účastníci s nárokem na sociální slevu budou moci čerpat jakoukoliv přípravu v neomezené výši.

3.       „Už předtím, než uchazeč vůbec ke zkouškám jde, je rozdělen dle „třídního původu“ do tarifu. Test za 750 Kč v sobě na rozdíl od nejlevnějšího obsahuje to, že výsledky uchazeč obdrží do tří dnů po testu (ne až za týden),… Atmosféra, kterou ale Scio zjevně zcela záměrně kastováním studentů vytváří, přirozeně vede k tomu, že koupit si nejnižší tarif znamená být v kategorii „socka“.

Uff. Pozoruhodný styl uvažování. Skutečnost je taková, že uchazeči nedostanou ani lepší, ani horší výsledek, ale ti nedočkaví se jej dozví dříve. A jen pro kontext: například výsledky jednotných přijímacích zkoušek na střední školy od Cermatu jsou školám předávány po 10 dnech.

4.     (O poplatku za podání přihlášky, které vybírají samotné vysoké školy): „Ten obvykle činí okolo sedmi set korun. Za co jim uchazeč vlastně platí, když ani přijímací zkoušku samy neorganizují, zůstává nevysvětlenou otázkou.“

Není to sice otázka přímo na Scio, ale administrace tisíců přihlášek v rámci jedné školy rozhodně není zadarmo. Mnohé školy z těchto příjmů také platí přípravu svých vlastních testů, prospěchová stipendia a řada škol rovněž přispívá nebo proplácí právě „scio testy“. 

Celým textem se nese nevyřčená věta, jak je možné, že přijímačky nejsou zadarmo, a proč si je školy nedělají samy? Jenže kvalitní a férové testy vznikají rok i déle, podílejí se na nich stovky (placených) odborníků. Každý test má svého garanta, své autory, oponenty, probíhá pilotáž a poté, co test proběhne, také veřejná oponentura, během které se mohou účastníci ke všem úlohám vyjádřit a podat vůči nim námitku. Zadarmo není ani celková administrace testů.

5.       „Aby měl uchazeč šanci ve velké konkurenci obstát, je taktické jít na více termínů, kterých se koná celkem šest.“

Fakultami nejčastěji zohledňovaný test Obecných studijních předpokladů je nastaven tak, že je velmi obtížné dosáhnout zásadního zlepšení. Z výsledků testů vyplývá, že u tzv. percentilu, který je výstupem tohoto testování, se změny při opakované účasti pohybují vesměs v řádu několika málo jednotek. Letos studenti v průměru využili dva termíny. Možnost opakovat test tak pomáhá především těm lidem, kteří propadají trémě, nebo prostě neměli svůj den.

6.     „Více termínů zvyšuje šanci úspěchu: přirozeně nejde zajistit, aby úlohy byly na každém termínu stejně náročné a aby na každý termín přišli stejně schopní účastníci (to se snaží Scio řešit takzvaným harmonizovaným percentilem).“

Srovnatelné podmínky při různých termínech lze zajistit. Děje se tak – jak kritik „scio testů“ správně poznamenává – s pomocí „harmonizačního percentilu“. Díky tomu nezáleží ani na sestavě uchazečů ani na tom, zda účastník přijde na první, třetí nebo poslední termín.

Detailní popis, jak dosáhnout rovných podmínek pro všechny, by vydal na samostatný článek a kromě statistických nadšenců by to pro většinu lidí bylo poněkud nudné čtení.

Ale alespoň jedna poznámka k tématu: kvalita testů se měří mj. tzv. reliabilitou. Ta udává, do jaké míry se ve výsledku testu projevily skutečné schopnosti účastníka. Např. při reliabilitě 0,9 je výsledek testu dán z 90 % skutečnými schopnostmi účastníka v oblasti pokryté úlohami testu a z 10 % náhodnými vlivy. Zpravidla se reliabilita pohybuje mezi 0,5 a 0,95. Testy v rámci Národních srovnávacích zkoušek standardně dosahují špičkových hodnot 0,8–0,9.

7.    „Příprava je fakticky klíčem úspěchu.“

Ne, jak už bylo řečeno výše, není. Dvě třetiny lidí si od Scio nekupují žádnou přípravu, a pokud ano, tak nejčastější přípravou byl online test za 150 Kč. Scio přitom po každém termínu zveřejňujeme zdarma všechny testy. Uchazeči se tedy mohou zcela zdarma seznámit s typem úloh a libovolně zkoušet jejich řešení.

Autor těchto řádků, aniž by měl jakékoliv zkušenosti s testy Obecných studijních předpokladů a který odmaturoval před více než třiceti lety, si z pracovních důvodů test OSP vyzkoušel. Nespěchal, chyboval, nedodělal několik úloh, přesto dosáhl percentilu 86. A jistě – kdyby testu předcházelo seznámení se s typy úloh a s časovou strategií, výsledný percentil mohl být nejspíš o něco vyšší.

8.       „Scio zneužívá toho, že na přijímací řízení si vybudovalo faktický monopol a každý uchazeč si raději koupí učebnice anebo lekce doučování u společnosti, která testy vytváří a sama nejlépe ví, co bude jejich obsahem.“

V případě testu Obecných studijních předpokladů nejde o test znalostí a na webové stránky na to studenty výrazně upozorňují: „Nemusíte se učit, nejde o test znalostí“. Nicméně stejně jako je tomu u jakéhokoliv jiného testu, je dobré se předem seznámit s podobou úloh a systémem hodnocení. Vzhledem k tomu, že se podstata testů z roku na rok nemění, na přípravu postačí zveřejněný test zdarma  nebo starší cvičebnice, které se běžně mezi studenty „dědí“. Případně si ji lze zapůjčit v knihovně. 

Přípravné kurzy na své přijímaci zkoušky pořádají vysoké školy běžně a spolu s nimi rovněž běžně nabízejí i přípravné materiály. Obvykle však neposkytují sociální slevy.

9.     „Jak by přitom společnost pohlížela na to, kdyby státní Cermat nabízel vlastní kurzy a individuální lekce pro maturanty a za těžké tisíce učil studenty zvládat úlohy z maturitních didaktických testů? Proč je to u přijímaček na vysoké školy tolerováno, zůstává záhadou.“

Ano, Cermat placené přípravy nenabízí, a tak je logicky nabízejí jiní (včetně Scio). Na rozdíl od Národních srovnávacích zkoušek ale „cermatí“ jednotné přijímací zkoušky na SŠ skutečně vyžadují měsíce příprav, aby žáci u přijímaček uspěli.

10.   „Argument vysokých škol, které Sciu věří (!), že vše funguje, jak má, že se s úspěchem u testů nekšeftuje a že se osobní údaje spravují v souladu se zákonem, naráží na absenci kontrolních mechanismů.“

Důvěryhodnost testů je pro Scio zcela zásadní, stojí na ní celková reputace společnosti a představa „kšeftování s úspěchem testů“ je naprosto absurdní. 

Kontrolní mechanismy v případě nakládání s osobními údaji existují a mají poměrně jasnou podobu: Úřad na ochranu osobních údajů. Pochopitelně, že Scio data uchová na zabezpečených serverech, k testům a citlivým údajům má přístup velmi omezený počet lidí, vše se řídí striktními pravidly a postupy, vedou se protokoly atd., na vše dohlíží pověřenec pro ochranu osobních údajů. Pokud má kdokoliv pocit, že osobní údaje nejsou spravovány v souladu se zákonem, může se pak kdykoliv obrátit na zmíněný Úřad na ochranu osobních údajů V opačném případě jsou podobné výroky jen zlá slova, která s oblibou používají šiřitelé konspiračních teorií.

11.   „Je s podivem, že prostředí vysokých škol, které jinak dbá na fakta, exaktnost a nutnost si věci ověřovat, zde spoléhá pouze na víru v to, že „dodavatel přijímaček“ má vše v pořádku.“

S podivem je úplně jiná věc, a sice, jak si někdo může naivně myslet, že by kdokoliv přišel na vysokou školu plnou těch nejchytřejších hlav, řekl, „tady máte testy“ a desítky fakult by na nabídku nadšeně a nekriticky kývly. VŠ mají možnost volby, využití služeb Scio je jejich dobrovolné rozhodnutí. Dobře si uvědomují, co obnáší příprava a organizace kvalitních testů a vědí, že Scio tuto kvalitu dokáže zaručit.

12.   „Celým systémem Národních srovnávacích zkoušek, alibisticky podporovaným českými vysokými školami, dochází k zásadnímu prohlubování sociální nerovnosti v přístupu ke vzdělání.“

Ta domnělá sociální nerovnost v přístupu ke vzdělání dnes vypadá tak, že každoročně vysoké školy přijmou přes 200 tis. přihlášek a ke studiu nastoupí asi 60 tisíc studentů (většina si podá více přihlášek). Pokud se student hlásí na více fakult, které akceptují NSZ, ušetří. Jeho výsledek putuje všem těmto fakultám, nemusí tak na každou zkoušku zvlášť. V případě online varianty NSZ navíc ušetří peníze za cestu, případně ubytování. A dokonce mnozí ušetří i v případě prezenčních zkoušek, protože je mohou vykonat na škole, kterou mají nejblíž, nikoliv nutně na škole, na kterou se hlásí. 

Vysokoškolské vzdělání je tedy přístupnější víc než kdy jindy v minulosti. Aktuálně na vysokých školách studuje v součtu zhruba 300 tisíc studentů. Kdo chce studovat vysokou školu, místo tedy určitě najde. A ano, možná to nebude na některé vysněné škole s mnohonásobným přetlakem zájemců. V tomto ohledu je české školství selektivní, ale přijímačky od Scio (ani nikoho jiného) za to nemohou.