J. Mléčka: Architekt není spasitel ani mesiáš. Učí se pokoře a naslouchání 

Z jakého důvodu byl pro obnovu vybrán právě tento klášter?

Snaha o obnovu kláštera sahá do 80. let 19. století, kdy z kláštera odešli piaristi. V průběhu let byly s objektem různé záměry, část kláštera se přebudovala na byty, část sloužila veřejnému využití, například tam sídlila i střední průmyslová škola stavební. A tak to pokračovalo až do 90. let 20. století. V 90. letech odešli poslední nájemníci a čekalo se na velkého investora. Objekt ale zůstal neobývaný, což je nejhorší možný scénář. A od té doby město hledá možnosti dalšího využití. Navázání spolupráce s Fakultou architektury VUT je pro město další způsob, jak získat nový pohled od nezávislých odborníků. 

Kdo přišel s nápadem uspořádat studentský ideový workshop Principy dědičnosti, na jehož základě se teď jedná o obnově piaristického kláštera v Lipníku nad Bečvou?

Nápad od začátku běžel po dvou liniích – první byla iniciativa města Lipník nad Bečvou, které mělo nevyužívaný objekt a hodně dlouho přemýšlelo co s ním. Jednalo už nějakou dobu s Olomouckým krajem, aby ho případně převzal nebo začal využívat. A druhá linie byla přes kraj, kde pan radní Jan Žurek ve spolupráci s naší fakultou minulý rok v září zorganizoval obdobný workshop na využití hvězdárny v Prostějově, který posloužil následně jako podklad pro architektonickou soutěž. A tato pozitivní zkušenost byla nabídnuta i městu Lipník. Došlo tak k propojení obou linií – požadavku města i spolupráce fakulty s krajem. 

Jak na výzvy reagují studenti? Mívají zájem se zapojit?

Tyto aktivity nejsou pro studenty povinné, vždy si je mohou vybrat dobrovolně. Pokud jsou to ateliérová témata, tak je vypisujeme a studenti mají možnost se na ně přihlásit. Workshopy zveřejňujeme ve formě inzerátů. Samozřejmě záleží i na tom, jakým způsobem je téma prezentované. Protože student je velice dobrý lakmusový papírek, musí v dané aktivitě vidět smysl. Zatím se nám tyto projekty daří uskutečňovat úspěšně, máme na ně velmi pozitivní ohlas nejen od studentů, ale i od partnerů.

A konkrétně v případě kláštera v Lipníku nad Bečvou?

V případě workshopu Principy dědičnosti se jednalo o specifickou situaci, probíhal formou výzkumu a zapojili jsme do něj jak studenty bakalářského, tak magisterského studia a několik doktorandů. Jádro tvořilo asi deset studentů, po třech dnech se vystřídali s další skupinou. Pracovali přímo v refektáři bývalého kláštera a symbolicky se jim podařilo budovu využít, oživit. 

S jakými návrhy na obnovu kláštera studenti přišli?

U workshopů si zakládáme na tom, abychom partnerům nabídli různorodé pohledy na věc, zprostředkovali maximální šíři pohledu. Byly tam projekty, které navrhovaly nejjednodušší zásahy, tedy okamžité zpřístupnění kláštera formou vložené expozice s minimálními náklady, byl tam návrh osobní průvodcovské služby, který by navázal na současné turistické aktivity v Lipníku, dále zpřístupnění všech prostor, zahrady, zapojení objektu do současného kulturního prostoru města až po návrh absolutního zásahu, kdy padaly návrhy na zastavění klášterní zahrady a zbourání zbytků původní stavby. Ačkoli to možná může znít absurdně, je třeba i tuto variantu prověřit a zjistit, zda nás nelimituje pouze historický rozměr objektu a zda jsme stavbu schopni vnímat i v jiném kontextu. Návrhy nejsou komparativní ve smyslu kvality, ale záměrně jsou řazeny od nejmenšího po největší zásah, takže spíše na sebe navazují. Jedná se o vize, které předestírají postup, jakým by se mohlo jít a  jak by se dala celá budova kláštera ekonomicky využít.  

„Rád chodím nazdařbůh krajinou, i banální nedaleká cesta dokáže naplnit úžasem.”

Co studenti v návrzích prosazovali více? Připomenutí památky, obnovu historie nebo jim bylo bližší vytvořit něco nového, současnějšího? 

Nelze na to nahlížet takto černobíle, architektura nikdy není binární. Jeden z návrhů například vytvářel čtyři zážitkové okruhy, od piaristů, Mendela až po současnost, které postupně odkrývaly jednotlivé vrstvy objektu. Studenti si uvědomovali tuhle kontinuitu a přidávali vrstvu ryze současnou. Vrstvu, která nepřemazává, co je před tím, je si vědoma, že navazuje, a zároveň servilně nepřitakává historii v původním historickém přístupu.  

Je možné si ještě teď návrhy studentů někde prohlédnout? A co s nimi bude dál?  

Z prezentace vznikl záznam, který má město k dispozici, a navázalo se outdoorovou výstavou, která byla měsíc přístupná veřejnosti před objektem kláštera. Venkovní výstavní systém vytvářel pomyslné místnosti, do nichž mohli kolemjdoucí nahlížet a vidět tak „dovnitř“ řešení, co všechno by se s objektem dalo dělat. Ze strany města to byl odvážný krok, otevřít toto téma těsně před volbami, ale ukázalo se to jako správná cesta. Věci se dávají do pohybu. I ze strany studentů pokračuje zájem se objektu věnovat dále, například v bakalářské práci. 

Jaký ohlas jste zaznamenali na workshop ze strany veřejnosti?

Nemohu mluvit za všechny, znám ohlasy několika lidí, se kterými jsem se bavil bezprostředně po prezentaci a kteří za námi sami přišli. Jsou to lidé, kteří s místem mají spjatý nějaký příběh z minulosti, vzpomínky a přišli poděkovat za to, že se s místem začíná něco dít. Hlavní problém totiž je, že starší generace ještě vnímá objekt jako součást Lipníka, jeho historie, ale mladší už ne. Když jsme se jich ptali, co tam dnes je, neví. Je to pro ně bílé místo, se kterým nemají nic spojené. Tak se objekt postupně vytrhává ze všeobecného kulturního povědomí. A město přichází o významný objekt nikoli fyzicky, ale v rozměru identifikace místních s objektem. Tahle situace se pak sanuje daleko hůř než stavební úpravy.    

A co tato aktivita znamenala pro vás a vaše studenty? 

Pro nás bylo velmi silné, že jsme se mohli pohybovat přímo v objektu a strávit tam několik dní. Dnes je trend ve stavebnictví srovnávat objekty se zemí a stavět nové, dochází tak k přemazávání historické paměti. Během workshopu ale studenti měli možnost přidávat, navazovat, nikoli jen bourat. A to mi právě přišlo skvělé, že jednak navazují na školní tradici vzdělávání piaristů, což byla špičková edukativní záležitost, na lipnické piaristické koleji studoval i přírodovědec Gregor Mendel, a zároveň mohli navázat na samotný objekt a hledat v něm nové využití. To je pro studenty důležitý moment, a když tam sedíte v noci před závěrečnou prezentací, tak si mnohem víc uvědomujete, jak je důležité o těchto věcech mluvit a dívat se na ně jinak než jen jako na problém. Naučíte se objektu naslouchat, chápat ho. A o to reálnější pak je posunout ho k současnému využití.   

Pořádáte takové aktivity pro studenty běžně? 

Tyto aktivity děláme několikrát za semestr v různých fakultních ateliérech. Standardní výuka je teoretická, ale my se profilujeme jako fakulta, pro niž je stejně důležitá reálná, individuální zkušenost. U těchto workshopů je přínosem to, že studenti mají možnost v řešeném místě strávit co nejvíce času. Ve společnosti ostatních lépe pochopí, jak to celé téma posunout dál. To je velmi důležitá perspektiva, uvědomit si, že architekt není spasitelem ani mesiášem, ale je nedílnou součástí společnosti. Učí to pokoře a naslouchání.