Umělá inteligence je  papoušek zkřížený s mixérem – opakuje a míchá

Jak jsi se k výuce tvůrčího psaní dostala?

Úplně původně jsem začala především psát sama a různě jsem s tím experimentovala. Potom jsem dostala možnost učit tvůrčí psaní na gymnáziu Buďánka (dnes Mensa gymnáziu, pozn. red.) jako volitelný předmět a šla jsem do toho, protože jsem si byla jistá, že jsem nasbírala zkušenost, kterou jsem schopna sdělit. Samozřejmě, něco umět a něco umět učit jsou dvě různé věci a v obou těchhle kategoriích jsem se vždycky snažila posouvat dál.

Tento volitelný předmět našel své zájemce a potom jsem se rozvíjela tímto směrem – sama se vzdělávám a vyhledávám různé workshopy jako účastník, abych viděla, jak to dělá někdo jiný, tady i v zahraničí. Protože učit a něco se učit je neustálý proces. Je tam nějaký ideál, který není dosažitelný, ale je třeba k němu neustále směřovat.

Jak vzpomínáš na svou první hodinu tvůrčího psaní v roli vyučující?

Byla jsem trošku nervózní, ale přišli tam tři kluci, se kterými jsem si hodně rozuměla a bylo to ve velmi přátelské atmosféře. Obzvlášť vzhledem k tomu, že se jednalo o volitelnou aktivitu, která má velkou výhodu v tom, že se jí účastní lidé, kteří tam chtějí být, což je základ, který pedagogovi nesmírně pomáhá. 

Byla jsem otevřena i diskuzi o tom, jak si to představují, co potřebují, co je zajímá, a toho jsem se držela a držím se dodneška. Psaní je totiž individuální záležitost a u každého mého studenta mě zajímá, co konkrétně potřebuje, kde se zadrhává a co ho trápí, přičemž ty potřeby bývají velmi různorodé.

Mezi svými studenty jsem nenarazila na nikoho, kdo by nebyl vůbec schopen se naučit psát.

Je nějaký rozdíl mezi tvůrčím psaním a slohem?

To je záludná otázka. Myslím si, že strašně záleží na tom, kdo to učí a jak to učí. Jednak sloh bývá součástí školních osnov, které kladou nějaké požadavky na vyučujícího, aby je kladl na studenty. Pak záleží na tom, jak osnovy vypadají, jestli z toho budou studenti maturovat, přičemž v takovém případě je učitel musí na maturitu připravit.

To, co je žádané, není naučit je psát, ale zvládnout maturitní zkoušku a přijímací zkoušky na vysokou školu. I když je student kreativní a volnomyšlenkářský člověk, tohle mu říká, co je takříkajíc bojový úkol, kdežto součástí tvůrčího psaní je pomoc se slohem, pokud s ním zápasí. Není to však jeho primární účel. To je jednak rozvoj kreativity, jednak do velké míry spisovatelského řemesla. Existují v něm postupy, které fungují, a spousta věcí, u kterých si říkám, kdyby mi tak tohle někdo řekl, když jsem byla na začátku, abych nemusela objevovat Ameriku a vynalézat kolo!

Je možné, aby se spisovatelskému řemeslu naučil každý, nebo na něj musíme mít talent?

Mezi svými studenty jsem nenarazila na nikoho, kdo by nebyl vůbec schopen se naučit psát. Nemohu vyloučit existenci člověka, který má formu antitalentu, která mu vyloženě brání se zlepšovat v psaní a extrémně s tím zápasí, ale psaní přitahuje lidi, kteří už k němu mají nějaké dispozice. Tím, že je to zájmové, nikoliv povinné, tam nejsou lidé, kteří by to chodili tiše odtrpět. 

Samozřejmě, někdo má nadání víc, někdo míň, ale domnívám se, že psaní je zároveň umění i řemeslo. Takže když přijde do nějaké literární soutěže povídka, která nemá geniální nápad a není to nic převratného, co by si žádalo Nobelovu cenu, ale je napsána řemeslně dobře, tak funguje – sděluje čtenáři to, co má sdělit, používá všechny klasicky ověřené postupy atd. Takové povídky se umisťují lépe než ty, ze kterých člověk cítil ohňostroj nápadů, živou fantazii a inovativnost, ale autor nebyl schopen vše předat. Jak se říká, kam chceš vést vodu, když nemáš potrubí?! A když máme to potrubí, nemusí pršet, stačí, když kape. Naopak vodopád myšlenek je k ničemu, neexistuje-li způsob, jak je dovést ke čtenáři. Ty super originální nápady zůstávají někde zmateně schované mezi řádky a člověk si říká, tohle by mohla být tak dobrá povídka, kdyby nebyla tak špatná.

Jaký máš názor na radu, že k tomu, aby byl člověk dobrý spisovatel, musí mít hodně načteno?

Já s tím souhlasím, protože když má člověk něco načteno, ví, co tu bylo před ním. Má představu, co fungovalo, a tak se může vyhnout opakování vzorců nebo na ně může zcela přiznaně navázat. Například tím, že to bude pocta třeba Lovecraftovi. Nebo si může cíleně vypůjčit různé motivy a zpracovat je tak, aby to nevypadalo jako pustá kopie. Má zdroje a obohacuje myšlenkové klubíčko, které vzniká z toho, co přečteme a zažijeme, to klubíčko se otáčí a navíjí a naše myšlenky v něm zrají. Z nich pak můžeme tahat, když potřebujeme psát.

Spousta lidí si myslí, že když umí abecedu i česky, umí i psát, ale není tomu tak. Kdekdo zná noty, jenže ne každý napíše sonátu

Hezky řečeno…

Samozřejmě čím víc zážitků, vjemů a zkušeností máme, tím hutnější to naše klubíčko je. Setkala jsem se s názorem, že někdo nečte, aby si nezkazil styl, na což obvykle odpovídám: Jaký styl? Člověk si ho utváří tím, že píše ve stylu svých oblíbených autorů, což je normální, a je normální se vypsat, protože je to součást tvůrčího procesu. Čtení je důležité, protože se pak nestane, že  by člověk napsal úžasný, převratný fantasy román s družinou  hrdinů, která má zlý magický předmět, který jdou zničit do sopky, a myslel si, že udělá díru do světa, protože tohle tady určitě ještě nebylo.

Přesuňme se k výuce. Jak bys vlastně popsala hodinu tvůrčího psaní pro někoho, kdo na ni jde poprvé v životě?

Můžu mluvit jen za sebe, protože jiní lektoři tvůrčího psaní to dělají jinak. Pro mě jsou zásadní tato pravidla. Za prvé, neexistuje nic jako hloupá otázka. Chcete-li se opravdu zeptat nebo vám něco není jasné, ptejte se. Sama mám zkušenost z vysoké školy, kam jsem chodila na jeden povinný předmět. Konal se v plné aule, přednášel důstojný pan profesor a začal vykládat. Byla to jedna z prvních přednášek, které jsem na vysoké škole zažila, a uvědomila jsem si, že nevím, o čem mluví a budu se ho potřebovat na něco zeptat. Přihlásil se však jeden kluk a zeptal se na totéž, co jsem měla v hlavě. Byl za to seřván a vyučující se ho ptal, co tam dělá, když to neví. Já jsem jen v hrůze přihlížela a říkala jsem si, to bylo těsné. Pak se už pochopitelně nikdo nikdy na nic nezeptal a u zkoušky jsme odpapouškovali slovo od slova své poznámky. Jsem přesvědčena, že půlka z nás nechápala, o čem se bavíme. Byla to dobrá hra na trénink paměti, ale rozhodně nás to nevzdělalo. To jsem si uložila do paměti a řekla si: Já taková nebudu. Tohle nedopustím. Jsme zadrátováni na to bát se chyb a otázek, které ukazují naši slabost. Ale chyby a otázky jsou v procesu učení se klíčové. Snažím se tedy povzbuzovat ostatní, aby se ptali, protože chyba se srozumitelností výkladu může být na mojí straně.

Pro mě to jsou úspěchy mých studentů. Dvakrát se mi stalo, že vyhráli nade mnou v literární soutěži, které jsme se zúčastnili.

Jaká jsou další pravidla?

Vše, co říkám, říkám z pozice Lucie Lukačovičové, tedy to, co mně se osvědčilo a neosvědčilo. V žádném případě to není globální zkušenost. Třetí pravidlo je, že každé pravidlo jde porušit. Pokud vám nejde pravopis a hlásíte se do soutěže, sežeňte si někoho, kdo vám text opraví, protože je to vaše vizitka. Když porotci uvidí v první větě tři hrubé chyby, budete mít problém. Ovšem pokud píšete deníkovou formou a postava dělá gramatické chyby, je to zcela na místě. Také jsem narazila na publikovanou povídku, která se jmenovala Výra. Vytřeštila jsem oči, jak se to tam vůbec mohlo dostat, tak jsem si ji přečetla a zjistila, že hlavní hrdinka se umí proměnit ve výra, takže ona je ta „výra“, a autor to tam napsal proto, aby zjistil, jak vysoko porotci vyskočí (smích). Skákali prý poměrně vysoko, ale umístilo se to, což mi přišlo geniální. Ukazuje to, že lze porušovat pravidla, když víte proč, když víte jak, a když víte, co si od toho slibujete.

Jak vypadá takový výuka tvůrčího psaní?

Hodinu vedu tak, že se nejprve lidí ptám, jaká je zajímají témata, například pojmenovávání postav, psaní dialogů a podobně, ale i to, jak si napsat osnovu a jestli ji vůbec dělat, jak provádět rešerše a kdy s nimi přestat, protože to je bažina, ve které se člověk utopí, když si nedává pozor. Když máme seznam, na každé hodině si nějaké téma rozebereme. Mívám dvouhodinovky, takže zhruba hodinu povídám a hodinu dám nějaké praktické cvičení, například napsat kratičkou hororovou scénu na patnáct, dvacet minut. Má-li někdo svůj vlastní projekt, může mi dát vědět a poradíme se o tom mezi čtyřma očima.

Dostává se do tvůrčího psaní umělá inteligence?

S umělou inteligencí jsem experimentovala jak s textovou, tak s výtvarnou i hudební. Zatím nemám přístup k placeným verzím, ale výsledek mých pokusů je, že je to papoušek zkřížený s mixérem – opakuje a míchá. Na některé věci je užitečná, například na návrh osnovy nebo napsání krátké scény jako úvodního taháku do LARPu (živé hry na hrdiny, pozn. red.). Mimochodem ChatGPT je velmi dobrý na psaní nekreativních byrokratických textů. Ale ve chvíli, kdy se člověk dostane k psaní něčeho delšího a komplikovanějšího, tak se umělá inteligence začíná opakovat, být neobratná a je to strašně vidět. Není to něco, co bych doporučila používat, protože ačkoliv to vygeneruje hromadu textu, musí se to projet a několikrát předělat. Nakonec se s tím člověk bude trápit víc, než kdyby to psal sám, a pro většinu lidí to bude menší zábava.

Asi také bude problém se „čtením“ myšlenek autora, s jeho nezaměnitelným rukopisem…

Spoustu lidí baví na psaní ten tvůrčí proces, kdy jim text vzniká pod rukama. Tvůrčí psaní je vlastně telepatie hodná Profesora – svoje myšlenky odrážíme z hlavy přes papír do hlavy někoho, koho jsme nikdy neviděli a ani on nás. V zásadě se svoji představu o ději, místě a postavách snažíme zrcadlit v jeho mysli, ideálně tak, aby to viděl tak jako my. Umělá inteligence je klasicky dobrý sluha a zlý pán.

A co jiné využití umělé inteligence, třeba ilustrace k textu?

Výtvarná umělá inteligence je dobrá na drobné ilustrační obrázky, které chci postnout na Facebook, ale čím konkrétnější představu máme o tom, co tam chceme mít, tím víc umělá inteligence selhává. Umí vytvořit například generický obrázek generického spisovatele fantasy, ale jinak se vyplatí si zaplatit živého kreslíře. Podobně to platí i pro psaní.

S čím obecně tvoji studenti ve výuce nejvíc zápasí?

To se velmi liší, ale největší záludnost tvůrčího psaní je to, co nazývám vypsanou rukou. Každý člověk, když začíná, má nevypsanou ruku. V jeho písemném projevu je určitá neohrabanost, nejistota… To, co spisovatel potřebuje, je dostat obtížně popsatelné věci na papír tak, aby všechno vypadalo lehce. Je to jako u akrobatů na hrazdě, kteří s nesmírnou lehkostí předvádějí kousky, které je stály hodiny a hodiny dřiny a nejspíš i zdraví, ale jejich vystoupení působí samozřejmě a tak, jako by to dokázal každý.

Spousta lidí si myslí, že když umí abecedu i česky, umí i psát, ale není tomu tak. Kdekdo zná noty, jenže ne každý napíše sonátu. Ten proces vypisování se nedá zkrátit, ale pro každého trvá různě dlouhou dobu, přičemž jsem dosud nepřišla na to, jak ho zkrátit, nicméně ani já jsem se nenarodila se stříbrným psacím strojem v ruce (smích). Moje staré texty mají tento rys, a to jsem někdo, kdo vždycky hodně četl a byl dobrý v češtině. Takže tu psací posilovnu je třeba absolvovat: Když člověk přijde do té skutečné, taky hned nezvedne stokilovou činku.

Takže jak se s nadsázkou říká 5 % talentu a 95 dřiny?

Nejdůležitější je vytrvat, pokud to člověk chce. Někdy ke mně chodí lidé, kteří si chtějí jen tak udělat obrázek a zlepšit se pro sebe. Třeba ani nemají ambici něco publikovat, což je úplně v pořádku a na začátku psaní je potřeba si stanovit, co od něj vlastně chci. Hestli chci psát pro sebe, pro svůj okruh přátel nebo naopak chci být publikována. Podle toho pak postupuji.

Je na tvých hodinách prostor pro vzájemné recenze?

Určitě, je-li o ně zájem. Většina studentů, které jsem kdy měla, jsou spíše introvertnější lidé, kteří mají naprosto pochopitelně pochybnosti o své tvorbě. Já je mám ostatně také, ačkoliv mi vyšlo přes sto povídek v češtině, texty v sedmi různých jazycích, sedm románů a pět dalších se spoluautory. Nicméně občas se podaří, že dojde na recenze během cvičení, která já dělám spolu se studenty, aby to nebylo ve stylu, že někomu zadám deset koleček, ale nebudu je s ním běhat. Takže něco napíšeme, čteme si to v kroužku a různě se při tom komentujeme. Když se jedná o společnou aktivitu, je vše mnohem snazší, ale když někdo nechce, tak ho nikdo neláme.

Co všechno může tvůrčí psaní nabídnout lidem, kteří chtějí psát, ale ne nutně se stát spisovateli?

Člověk tím získá obecně větší jistotu v psaném projevu. Mně to pomohlo i u pracovních mailů, když jsem potřebovala vyjádřit myšlenku. Urychluje to také čas mezi formulováním myšlenky a psaním na papír. Kdo píše, tak si také uvědomí limity psané komunikace – neobsahuje intonaci, neverbální komunikaci, a proto je v písemné komunikaci potřeba se vyjadřovat s vědomím tohoto omezení  Soukromé psaní je také užitečné forma relaxace i terapie. Člověk ví, že píše texty, které nebude nikam pouštět, vypisuje se ze svých vnitřních pnutí, ale ví jak. Na tvůrčím psaní se učíme i takové věci jako jak překonat tvůrčí bloky, což je také užitečné. Vlastně kdekoliv, kde je psané slovo, nám tvůrčí psaní pomáhá rozumět tomu, co píše někdo jiný.

Co ty ve výuce považuješ za svůj největší úspěch?

Pro mě to jsou úspěchy mých studentů. Dvakrát se mi stalo, že vyhráli nade mnou v literární soutěži, které jsme se zúčastnili. To bylo skvělé, protože podle mě je cílem správného mistra vychovat žáka, který ho překoná. Patří tam i situace, kdy někdo dostane do nějaké antologie povídku, kterou jsme zpracovávali společně. Z toho jsem měla vždy obrovskou radost a říkala si, jestli jsem tomu alespoň maličko pomohla a čas, který jsme strávili spolu, je motivoval, tak jsem nežila nadarmo (smích).