Pod vlivem vzdělanostní reprodukce aneb Už děda mého dědy byl cirkusák

Možná si také vzpomeneme na rodiny, kde se po několik generací dědí řemeslo i firma Novotný a syn, případně na cirkusové klany, které celá staletí objíždějí celý svět. A to ještě nezmiňujeme panovnické rody v zemích, kde stále existují monarchie…Všechny tyto příklady jsou součástí jevu, který se odborně nazývá sociální reprodukce. Ten definuje Sociologická encyklopedie jako „opakování či obnovování uspořádání a struktury společnosti“ a kromě předávání řemesla z generace na generaci do ní patří i předávání dalšího vybavení, které s povoláním úzce souvisí: vzdělání. V takovém případě mluvíme už konkrétně o vzdělanostní reprodukci.

Česká republika není vůči tomuto fenoménu imunní; dle studie Finanční podpora vysokoškolských studentů v České republice: Rekonstrukce nutná Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) Národohospodářského ústavu Akademie věd České republiky má člověk ve věku 20 až 30 let s alespoň jedním rodičem-absolventem VŠ 2,48-krát větší šanci dosáhnout vysokoškolského vzdělávání než stejně starý člověk, který nemá ani jednoho rodiče vysokoškolsky vzdělaného.

Proč dochází ke vzdělanostní reprodukci ?

Ačkoliv žijeme ve světě, v kterém se povětšinou můžeme svobodně rozhodnout o svém budoucím vzdělávání i pozdější kariéře, naše rodina a okolí stejně nějakým způsobem náš výběr ovlivní, což ilustruje níže uvedený příklad.

Riley Keough je americká třiatřicetiletá herečka a bývalá modelka, která se objevila v řadě filmů, například v Šíleném Maxovi nebo Zole. Není tak slavná jako někteří další lidé z branže, o to známější má však příbuzenstvo: Jejím dědečkem byl rock’n’rollový zpěvák Elvis Presley a babičkou herečka Priscilla Presley (která si zahrála v seriálu Dallas a ve filmové sérii Bláznivá střela).

Když roku 2017 Keough poskytla rozhovor pro britský deník Guardian, redaktor Sanjiv Bhattacharya, který ho s ní vedl, napsal, že by se její umělecky založená rodina zhrozila, pokud by se chtěla stát například právničkou. Ačkoliv můžeme takové sdělení považovat za nadsázku, faktem je, že podle samotné herečky jí slavný původ pomohl: „Mám velkou výhodu. Že se běžně říká, že se přestěhujete do Los Angeles a trvá vám tři roky najít agenta? Já ho sehnala za týden.“

Tento příklad ilustruje, proč a jak dochází k tomu, že si vybíráme vzdělávání nebo kariéry podobné svým rodičům nebo jiným lidem, kteří se o nás starají: Jestliže vyrůstáme v prostředí, kde je běžné vyznávat určitý životní styl nebo nějakým způsobem trávit čas, snadno si na ně zvykneme a budou nám připadat přirozené. Navíc, pokud nás rodina vychovává v tom, že se od některých škol nebo povolání máme držet dál, bude pro nás těžší si představit sebe samotné právě na takové škole nebo v takovém povolání.

Rodina také může představovat určitou výhodu ve společnosti, takzvaný společenský kapitál: Když budeme zápasit se učivem, kterým si rodiče prošli, snadno nás ho doučí, stejně tak, až školu dokončíme, nám rodiče budou moct pomoci s hledáním práce v oboru, v kterém sami působí – třeba tak, že nás seznámí se svými kolegy nebo nám rovnou nabídnou práci v rodinné firmě.

Platí to samozřejmě i opačně: Jestliže naše rodina nepřikládá vzdělávání vysokou hodnotu, je málo pravděpodobné, že se sami vzdělanými lidmi staneme.

Drsné vystupování místo vysoké školy

Pro příklad takové reprodukce nevzdělanosti nebo nízké vzdělanosti nemusíme chodit za hranice republiky.

V roce 2020 vydala Agentura pro sociální začleňování analýzu, z jejíž závěrů vyplývá, že základní školy Ústeckého kraje jsou nejvíce postiženy předčasným odchodem žáků ze vzdělávání, a to konkrétně v hodnotě 9,1 % (celkový podíl předčasných odchodů ze vzdělávání činí v České republice 4,3 %). Základní školy v jednotlivých obcích se však mezi sebou liší; nejvyšší podíl odchodů mají v rámci kraje obce spadající pod obec s rozšířenou působností Bílina (21,6 %), naopak nejmenší podíl těchto odchodů byl zaznamenán v obvodu Litoměřice (3,9 %).

Tyto statistiky ovšem neříkají nic o celkovém „odpadlictví“ na jiných typech škol, kde žáci také plní povinnou školní docházku (víceletá gymnázia, taneční konzervatoře), stejně tak ani o tom, kolik studentů či učňů nedokončí střední nebo vyšší školu. Navíc je potřeba vzít v potaz, že data o předčasném odchodu vzdělávání byla přiřazována školám, nikoliv žákům v jednotlivých obcích s rozšířenou působností, a tak se údaje o přespolních žácích s nedokončenou školní docházkou připisují místu školy, z níž odešli, nikoliv místu bydliště. 

Na druhou stranu jsou však tato data střípkem v mozaice vzdělanostní situace v Ústeckém kraji; podle Českého statistického úřadu je procento osob starších 15 let bez vzdělání jedním z nejvyšších republice (0,8 %) a více než 20 % má pouze vzdělání základní.

I to se může podle některých odborníků podepsat na tom, jaké vzdělání si dítě zvolí.

„Ve svém okolí třeba ani nemají nikoho, kdo má maturitu, natož vysokou školu. Pro ně je vzorem třeba bratránek, který jezdí s taxíkem a má se lépe než oni. Z jejich pohledu se víc vyplatí mít kontakty a drsné vystupování než vysokoškolský diplom,“ uvádí v rozhovoru pro Český rozhlas Jan Mušuta, ředitel odboru řízení a podpory regionálního školství na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

Na druhou stranu, samotná snaha dostat děti, mládež a mladé dospělé na vyšší stupeň vzdělávání dost možná nestačí.

Chudí lidé volí praktické obory

V roce 2015 vyšel na serveru The Atlantic text s příznačným názvem Rich Kids Study English neboli „Bohaté děti studují anglistiku“. V něm autor Joe Pinsker na základě dat a rozhovorů s odborníky ukazuje, že i to, kolik naši rodiče vydělávají, má vliv na to, jaký studijní obor si vybereme.

Data z amerického Národního centra pro statistiky ve vzdělávání například ukazují, že nejnižší průměr příjmů domácností (zhruba 66 500 dolarů ročně) mají studující oborů týkajících se policejní a hasičské činnosti – tedy takových, u kterých si snadno představíme budoucí uplatnění – a naopak nejvyšší průměr příjmů (okolo 99 500 dolarů ročně) mají domácnosti, z nichž pocházejí budoucí znalci anglického jazyka a literatury, velmi teoretického oboru.

„Je to… konzistentní s tvrzením, že si děti z vysokopříjmových rodin mohou dovolit výběr méně praktických oborů, neboť mají k dispozici větší ochranu před rizikem ne- a podzaměstnanosti,“ vysvětluje v článku Kim Weeden, socioložka na Cornellově univerzitě.

Podobné studie se realizují i jinde ve světě. Letos v říjnu přinesl španělský deník EL PAÍS v článku Si tu familia está desahogada, estudiarás Medicina y doble grados, si no, Óptica o Educación („Jste-li za vodou, půjdete na medicínu a dvouobor, jinak na optiku nebo pedagogiku“) informaci španělského Ministerstva vysokých škol, podle níž mají lidé z vysokopříjmových rodin větší šanci studovat přírodní vědy, lékařství nebo inženýrství, kdežto ti z rodin s nízkým příjmy si na vysoké škole volí převážně humanitní nebo společenskovědní obory.

Důvodem je vysoká prestiž lékařství, inženýrství i přírodovědných předmětů ve Španělsku a zároveň vysoké nároky na uchazeče v podobě velmi dobrých známek, kterých obvykle právě dosahují žáci a studenti z finančně lépe situovaných rodin, jak uvádí deník.

Mohlo by se zdát, že data ze Španělska jsou oproti těm z USA naprosto rozdílná (inženýrství je velmi praktický předmět a anglistika spadá mezi humanitní obory), přesto je však z nich zřejmý jeden trend: Z čím bohatší rodiny pocházíme, tím více si dovolujeme riskovat v oblasti vzdělávání. Jak sdělila deníku EL PAÍS Vera Sacristán, ředitelka Centra pro výzkum vysokých škol (OSU): „[Mladí lidé z nízkopříjmových rodin] si volí praktičtější obory a víc přemýšlí nad povoláním, nikoliv nad odborností.“

V České republice tentýž výzkum bohužel realizován nebyl, byť autorská dvojice (Natálie Simonová a Petr Soukup) studie Reprodukce vzdělanostních nerovností v České republice po sametové revoluci v evropském kontextu publikované v roce 2009 v Sociologickém časopise spekulují, že vzdělání a povolání rodičů má vliv na výběr typu střední školy. Dá se předpokládat, že děti vzdělaných lidí s velmi dobrým sociálním postavením budou mířit na gymnázia, leckdy i víceletá, kdežto děti z rodin s nízkým vzděláním a horším sociálním postavením na učiliště.

Podpořme studenty stipendii

Návrh, jak řešit obavy mladých lidí, že s vysněným oborem neuspějí, přitom existuje: ve výše zmíněné studii think-tanku IDEA se doporučuje zavést stipendia pro studenty, odstupňovaná podle příjmů rodiny. Dalším řešením, jak podpořit sociální mobilitu, je rozšířit podporu i na studenty, kteří již dosáhli 26 let věku, což je v současné době v České republice hranice pro podporu studujících (daňové slevy, pojištění atd.).

Takové řešení samozřejmě nezmění, z jakého prostředí pocházíme, nicméně nám alespoň otevře dveře tam, kam bychom se jinak báli vkročit.