Školní tělocvik: zábava, nebo opruz?

Počty dětí vyhýbajících se tělocviku rok od roku rostou: více omluvenek, více uvolňování, více úplných osvobození. V minulosti přitom tělocvik býval mezi dětmi suverénně nejoblíbenějším předmětem.

Děti mají dnes objektivně méně přirozeného pohybu, horší fyzičku, tloustnou. Jasně, jedná se o generalizace, ovšem v průměru platí. Učitelé tělocviku se také unisono shodují, že děti jsou mnohem línější než dřív, protože pořád jen sedí u počítače, zpohodlněly, nic nevydrží.

No jo, časy se mění. A my se buď můžeme pohoršovat, jak je ta dnešní mládež zkažená, že to za nás nebývalo, nebo můžeme analyzovat příčiny a pak udělat příslušné změny. Už teď je jasné, že tělocvik dle schématu rozcvička, běh a píšťalka fungovat nebude.

Historický kontext: prostná a výkon

Z čeho školní tělocvik vychází? Základní kameny jsou dva:

V první řadě Sokol, který časově i věcně souvisí se zavedením tělesné výchovy na obecných školách na konci 19. století. Cvičení přitom byla poměrně jednotvárná: pořadová, prostná a nářaďová, případně atletika a hry. Celý přístup pak formalizoval Tyršův státní tělovýchovný ústav založený v roce 1935, jehož hlavním cílem bylo „…sledovati a posilovati rozvoj tělesné i mravní zdatnosti a branné způsobilosti všech státních občanů.“ Ano, formulaci čtete správně – cílem bylo, aby byli mladí lidé schopni sloužit ve zbrani.

Druhý zásadní vliv měl pak socialismus, který kladl důraz na výkon. Byly zavedeny tzv. normativní osnovy, v rámci kterých byly nastaveny výkonnostní limity a kontrolní cviky, jejichž obtížnost se zvyšovala podle věku dítěte.

Tyto dva směry – předvojenská přípravka a výkonnostní tabulky – tedy tvořily základ školního tělocviku. A bohužel v některých školách tvoří dodnes.

Jak vypadá výuka dnes?

Poměrně detailní pohled na celou problematiku nabízí diplomová práce „Důvody inaktivity žáků ve výuce tělesné výchovy“. Dobrá zpráva je, že většinu dětí tělocvik baví. Ta špatná říká, že existuje spousta dětí, které tělocvik nemusejí; tělocvik dokonce nemají rádi i někteří žáci, kteří jinak sportují rádi. Ti, které nebaví, jako důvody uvádějí: „děláme pořád jedno a to samé dokola“, „hodiny jsou nudné, nezáživné a otravné (a to mám sport ráda)“, „tělocvik s gymnastikou je nudný“, „hry mi nejdou“, „na základní škole jsem měla špatnou učitelku a nebaví mě kolektivní sportování“.

Pokud bychom měli zobecňovat, dětem vadí:

• nudná náplň hodiny,
• způsob poskytování zpětné vazby tělocvikáři, která bývá často pouze negativní,
• známkování, kdy jsou hodnoceny různé děti s různou úrovní talentu jednotnou škálou.

Aktuální vzdělávací cíle

Tady je základem Rámcový vzdělávací program, který cíle definuje značně extenzivně, proto jen krátká ukázka:

• Žák se podílí na realizaci pravidelného pohybového režimu; uplatňuje kondičně zaměřené činnosti; projevuje přiměřenou samostatnost a vůli po zlepšení úrovně své zdatnosti
• Žák zařazuje do pohybového režimu korektivní cvičení, především v souvislosti s jednostrannou zátěží nebo vlastním svalovým oslabením
• Žák zvládá v souladu s individuálními předpoklady osvojované pohybové dovednosti; vytváří varianty osvojených pohybových her, …

Něco více odtrženého od reality si lze jen těžko představit, že?

Co dnešní děti opravdu baví

Je to opravdu výmyk, závěs na hrazdě v podkolení, přeskok přes bednu? Nebo hod granátem, šplh na tyči a 3-kilometrový běh? Dovedete si představit, jak se u těchto aktivit pubertální mládež cítí? Svět se prostě změnil; to, co zažila a byla schopna při výuce tělocviku akceptovat dnešní generace dospělých, pro dnešní děti není atraktivní ani vzdáleně.

Můžeme na to jít ovšem obráceně, můžeme se inspirovat třeba sportovními kroužky. S cílem nabídnout dětem v rámci tělocviku natolik široké spektrum činností, že se v něm nakonec najde i zarytý nesportovec z nesportovní rodiny. Prostě zapomenout na to, co fungovalo v minulosti a dnes už je dávno passé, resp. převzít z minulosti pouze to, co může být v dnešních podmínkách funkční.

Možný invenční přístup k výuce tělocviku naznačují i nedávné diplomové práce z brněnské Masarykovy univerzity. Už jen názvy znějí zajímavě: „Dramatická výchova jako motivační prvek v TV“, „Využití tanečně-pohybové terapie v hodinách tělesné výchovy“, „Metodika florbalu pro základní školy“, „Lanová centra a jejich využití v tělesné výchově“, „ Dětský pilates v hodinách tělesné výchovy na 1. stupni ZŠ“ nebo „Využití kung-fu ve školní tělesné výchově“.

Jak by změna měla vypadat?

Začít bychom měli se strategickými cíli, ze kterých by měly příslušné změny vycházet.

Pokud si budeme klást cíle malé, můžeme je pojmenovat třeba

…žádnému dítěti tělocvikem pohyb neotrávit.

Když budeme ambiciózně-idealističtí, může náš cíl znít

…k pohybu nalákat i nesportovní děti.

Základem by každopádně měl být atraktivní, co nejvíce různorodý obsah doplněný dostatečným vysvětlením a tréninkem, s pozitivní zpětnou vazbou a zásadně bez známkování a vojenské buzerace. Pak je samozřejmě potřeba upravit cíle v RVP do lidštější podoby.

A proč vlastně? Protože školní tělocvik má velký potenciál – potenciál přivést ke sportu (a následně celoživotnímu sportování) i nesportovní děti s nulovou podporou z rodiny. Škoda takového potenciálu nevyužít. Sportu zdar!