Slum, chudoba, ale i úsměvy místních. Blogerka Weef dokumentovala život a vzdělávací projekty v Bangladéši

Jak bys ve stručnosti popsala situaci ohledně dostupnosti vzdělávání v Bangladéši?

Až donedávna byla převážná většina obyvatel negramotná, dnes je gramotných okolo 50 %. V Bangladéši sice existují státní školy, kam mohou děti ve věku 6 až 9 let docházet zdarma, výuka však často bývá na velmi nízké úrovni. Navíc musejí děti mnohdy místo školy zůstat doma a pomáhat v domácnosti nebo na poli. Obyvatelům Bangladéše často chybí kvalifikace a zejména vzdělání – jako nekvalifikovaná pracovní síla jsou pak nuceni pracovat za plat, který nestačí ani na zajištění nezbytných životních potřeb.

Děti, kterým ADRA pomáhá zprostředkovat vzdělávání, žijí převážně ve slumu. Určitě jsi ale o životě ve slumu měla nějakou představu předtím, než jsi do Bangladéše přijela. Překvapilo tě něco, když ses do slumu opravdu dostala?
Měla jsem ponětí o tom, díky informacím online, jak slumy vypadají, v jakých tam lidé žijí podmínkách. Není ale nad to, mít vlastní zkušenost, kdy se zapojí všechny smysly. Na první dobrou mě překvapilo, kolik v něm žije matek s dětmi. I přes chudobu, kterou slum reprezentuje, se lidé snaží žít „normální” život. Kromě toho, že si tam zařídili kiosek, jsem nechápala, když mě zavedli na jakousi půdu, kde měli slepice a kohouty. Dost rodin totiž pochází z jihu, kde původně farmařily.

Co pro tebe bylo největší výzvou během vytváření dokumentu?
Výzvou pro mě byl už dokument samotný, bylo to mé poprvé. Nikdy jsem netvořila kratší film. Zároveň jsem si vše od natáčení po postprodukci dělala sama. Největší výzvou pak pro mě po příjezdu bylo vše projít a začít tvořit linku příběhu, která nebyla předem úmyslně daná. Chtěla jsem do Bangladéše jet s otevřenou myslí a nechat to plynout.

Který z příběhů dětí, se kterými ses setkala, ti nejvíce utkvěl v hlavě?
Všechny příběhy dětí, které jsem poznala blíž a s nimiž jsem dělala rozhovory. Když zavřu oči a přemýšlím kdo, vidím je všechny, ty úsměvy a tváře.

Jak jsou vzdělávací aktivity podporované ADROU vnímány dospělými, se kterými jsi měla možnost se setkat?
Měla jsem samozřejmě možnost se náhodně v ulicích Dháky poznat s místními. Shodou okolností mě na kávě oslovili dva kluci. Když jsme se blíže seznámili, zjistili jsme, že ADRU znají, protože chodili do školy hned vedle. Jejich pohled nejen na ADRU, ale na jakoukoli podporu vzdělávání v Bangladéši jsou kladné. Vědí, že je to potřeba a že je vzdělání předpokladem ke změně.

V dokumentu jsi také poskytla prostor otázce životního prostředí v Bangladéši, na které tam není skoro vůbec brán ohled. Mluvila jsi o tomto tématu i s místními? Pokud ano, jak reagovali?
Mluvila. Místní vědí, že je to problém, zároveň ale mají dost svých osobních problémů. Vláda se k problematice odpadů nestaví proaktivně, a tak vznikají skládky na místech, kde to lidem ubližuje na zdraví. Kolem odpadů není ani moc edukace. Mladší generace to již vnímají, ale ty starší ne. A co si budeme říkat, z mého pohledu je potřeba, aby se i dodavatelé všech produktů, ze kterých odpad vzniká, zapojili a dali jim jakýsi návod. Nové produkty a obaly tam přišly rychle, zato změna návyků, ta nějakou dobu trvá.

Do Bangladéše jsi přijela, jak sama uvádíš, s cílem „porozumět“. Splnila sis svůj cíl?
Ano, jednoznačně. Šlo mi o to, vidět a pochopit, jak chudoba vzniká, proč se to děje, jak to v reálu vypadá, a znát příběhy. Chtěla jsem vidět, jak moc se aktivity ADRY podepisují na místních lidech, co to přináší a jak to funguje. Celý pobyt mi na otázky nejen odpověděl, ale vytvořil spousty nových. S jistotou ale vím, že všichni chceme to samé, být zdraví a šťastní, jen je někdy dost naprd, že se narodíte na druhé straně zeměkoule, kde je startovací čára jiná.

Seznamte se s osudy dětí o něco blíže prostřednictvím kratšího filmu, který blogerka Weef během své cesty natočila.