Literární komunikace
Text: Tomáš Ficza
Literární komunikace, čtení s porozuměním či čtenářská gramotnost jsou termíny, s kterými se frekventovaně setkává snad každý, kdo se zajímá o vzdělávání. Tyto výrazy jsou skloňovány tak často, že se možná vytrácí jejich původní význam. Místy se totiž zapomíná, čím a jak se člověk obohacuje, pokud pravidelně čte. Nejde jen o samotný zážitek z četby, o nalézání společné řeči s autorem či o vytváření mentálních obrazů, které nás obohacují na poli emoční inteligence. Čtení také není jen samotářská činnost určená pro asketické jedince, kteří se touží zavřít před skutečným světem. Čtení a čtenářství jsou vlastnosti, způsoby života a formy náhledu na svět. Musíme vycházet z toho, že krásná literatura je především komunikace, a podle toho by se k ní mělo přistupovat.
Nemůžeme odtrhnout akt čtení od rovnocenně důležité složky, a tou je volnost interpretace a radost ze sdílení čtenářského zážitku. Na českých středních školách, a po hříchu i na pedagogických fakultách, se setkáváme s dogmatickým přístupem k dílům. Přednášející či učitel se stává jediným možným nositelem interpretace, protože tato interpretace je přeci věkem a odborníky prověřená. Znemožňuje se tak studentům a posluchačům zasadit knihu do nového, dynamického kontextu.
Jako reakce pak vznikají projekty, které naopak staví svůj potenciál na základech kritického myšlení, kritického čtení a především na základech zdravé, kultivované a neomezené diskuze. Jedním z takovýchto smělých projektů je i Education Republic, kde se v kurzu Čas na knihu účastníci nesnaží přijít na to, co tím chtěl autor doslova říci a jak dílo hodnotí literáti. Naopak, snaží se pomocí sdíleného zážitku a dialogu přijít na to, co dílo říká o nich, co oni říkají o díle a jaké další názory na knihu mají ostatní účastníci kurzu.
Radost ze sdíleného zážitku a debata nad přečtenou knihou jsou hlavními pilíři výše zmíněného programu. Kniha v tomto kontextu přestává být zkostnatělým hlavolamem, na jehož řešení může čtenář přijít až s pomocí „zasvěcených odborníků“. Čas na knihu přináší volnost a zábavu a posouvá čtenářství na úroveň, kde mělo vždy být – úroveň, kde se mísí radost se vzděláním a zároveň se prohlubují životní kompetence (úmyslně není použit termín „klíčové kompetence“). Pokud má mít vzdělání a čtení smysl, musí být založeno na dobrovolnosti, radosti z práce a multiplicitě názorů. Kniha by měla totiž mít tolik interpretací, kolik je čtenářů, a na to se v Education Republic zaměřujeme. Literární dílo je, a mělo by tak být vždy chápáno, entita, která nám nepomáhá uniknout z tohoto světa, naopak nás s tímto světem více usouvztažňuje a pomáhá nám pochopit některé jeho zákonitosti. Jak můžeme pak toto po knize požadovat, pokud se omezíme na jednu interpretaci?
Jak bylo zmíněno v úvodu článku, literatura je především komunikace. Autor se se svými čtenáři pouští do diskuze přes médium knihy. Naším úkolem, úkolem čtenářů, je pak využít této možnosti nabídnuté komunikace a rozprostírat ji dál. Může na nás ale čekat úskalí v tom, že nebude nikdo, kdo by s námi toužil na toto téma komunikovat. Stane se, že jsme přečetli knihu a nevíme o nikom, kdo by ji přečetl také, a nemáme tedy možnost se o své myšlenky podělit. Co je ovšem ještě více skličující, nemáme možnost se obohatit o názory ostatních. Varianta, že bychom naši interpretaci upravili, byli obohaceni, je nám tedy zapovězena. V tento okamžik je potřeba vyzdvihnout všechny literární kroužky, všechny učitele, kteří se o knihách se studenty chtějí bavit a nebudou jim nutit to, co je v učebnici, a v neposlední řadě je potřeba podpořit všechny platformy, které dávají čtenáři svobodný prostor, a upozornit na ně. Četba není samotářská činnost, pokud se k ní správně přistupuje.
Stojí za přečtení:
Výběr knih, které stojí za přečtení – od klasiků až po současnost a svět fantasy:
Chinua Achebe: Svět se rozpadá (orig. Things Fall Apart)
Jan Balabán: Možná že odcházíme
Julian Barnes: Historie světa v 10 a půl kapitolách (orig. A History of the World in 10 1/2 chapters)
Karel Čapek: Válka s mloky
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest (orig. Prestuplenije i nakazanije)
Jaroslav Havlíček: Neviditelný
Aldous Huxley: Konec civilizace (orig. Brave New World)
Henrik Ibsen: Domeček pro panenky /Nora/ (orig. Et dukkehejm)
Ian McEwan: Pokání (orig. Atonement)
Philip Pullman: Jeho temné esence – trilogie (orig. His Dark Materials)
TOMÁŠ FICZA – lektor programu ČAS NA KNIHU v Education Republic (http://www.educationrepublic.cz/courses/great-books/)
Literatura a vzdělávání patří mezi Tomášovy vášně již řadu let. Věnuje se jim jak profesně, tak i ve svém volném čase. Vyučuje na Gymnáziu U Libeňského zámku a na Pedagogické fakultě UK. Ve volném čase se kromě četby věnuje i dramatu, je členem uskupení The Drama Queens. Kromě ČR sbíral zkušenosti se světem vzdělávání i v zahraničí, konkrétně ve Velké Británii. Na literatuře Tomáše baví především to, že díky knihám můžeme lépe poznávat i skutečný svět kolem nás a hlavně sebe samé. Jeho nejoblíbenější knihou, pro niž nenachází paralelu, je Pokání od Iana McEwana.
