Vzdělávání 4N

4N – nezájem, nuda, nechuť, neradi chodí do školy. Stejně jako v roce 1995 jsme po dvaceti letech podle mezinárodních šetření TIMSS a PISA ve 4N „nejlepší“. Problém 4N systémově nejen že neřešíme, ale mnohými opatřeními ho ještě zhoršujeme. Čím dál víc rodičů si to uvědomuje a pro své děti hledá školu, kde vyřešit 4N pokládají za klíčové a vědí jak. Ale nějaké systémové řešení je v nedohlednu.

Děti postrašit povinnou státní maturitou. To nefunguje!

Mnozí lidé, úředníci na ministerstvu, poslanci, mnozí učitelé, mnozí rodiče a jistě i mnozí z laskavých čtenářů pořád věří tomu, že příčina je v tom, že stále snižujeme nároky na děti, že jsme systém příliš uvolnili. A tak jsou mnozí přesvědčení, že k dosažení lepších výsledků je nejlepší trochu utáhnout šrouby, správně nastavit laťky, více testovat, trochu děti postrašit třeba povinnou státní maturitou z matematiky či povinnými přijímačkami – a hned budou žáci víc motivovaní, budou víc pracovat, a tedy víc umět. A naše postavení v mezinárodních šetřeních PISA či TIMSS se zlepší. To je ovšem omyl.

Kde jsou děti, které byly v roce 1995 nejlepší na světě?

Když ale děti nemají zájem něco umět, tak špatné známky ani hrozba přijímaček či státní maturity moc nepomohou. To věděl už Komenský: „Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení.“ Možná se na test, písemku či k maturitě i něco naučí, ale rychle to zapomenou. A výsledek není vlastně žádný. Současné poznatky kognitivních věd to potvrzují zcela nepochybně, bez zájmu a vnitřní motivace není aktivita, bez vlastní aktivity chybí skutečné porozumění a bez porozumění nejsou znalosti trvalé. To lze ostatně ověřit i z posledních výsledků PISA. Takzvaná instrumentální motivace, tedy motivace založená na vnějších faktorech u nás vzrostla, ale výsledky se stejně zhoršují. Vždyť co se stalo s těmi čtvrťáky, kteří byli v roce 1995 nejlepší na světě a v matematice třetí? Dnes je jim už přes 30, jsou na vrcholu sil. Kde jsou? Pozorujete nějakou změnu? Jsme snad v přírodních vědách nejlepší na světě? Ne, jsme stále jen montovnou Evropy a v inovacích zaostáváme. Je to tím, že neumíme matematiku, anebo spíš proto, že nás nebaví se něco nového učit, že jsme se ve škole nenaučili sami aktivně něco vymýšlet?

Děti jsou od přírody „stroje“ na učení

Cesty, jak zvýšit vnitřní motivaci dětí, jak získat jejich zájem, jsou známé a nejsou nijak složité. Ovšem prosadit je do výuky v tradičních školách složité je. Konzervativní zastánci tradiční školy se jim totiž brání. Často mají dojem, že moderní pedagogika chce z výuky udělat zábavnou estrádu, dětem vše ulehčovat. Mate je termín „škola hrou“, který si vykládají tak, že si děti mají jen bezúčelně hrát. To je ale naprosté nepochopení.

Děti jsou od přírody evolucí úžasně vyvinuté „stroje“ na učení. Proto se naučí lézt, chodit, skákat, mluvit, poznat kočku od psa, rozesmát maminku, rozčílit tatínka. Mnohé se sami naučí číst, ovládat mobil, psát složité programy, vařit atd. A když se něco naučí, pochopí, zvládnou, mají radost, tak to příroda zařídila (vyplaví se endomorfiny). A čím větší překážky překonají, čím to je těžší, tím větší radost mají. Jen se to musí naučit samy, být při tom aktivní, samostatné, mít možnost se rozhodovat. Pak i třeba zatnou zuby a překonají spousty překážek.

Studijní autonomie

Klíčová je větší autonomie dětí při učení, více možností se rozhodovat, co, kdy a jak se budu učit, vlastní aktivita dětí, možnost objevovat, spolupráce. Jenže to v běžné tradiční škole vidíte zřídka. Výroční zprávy České školní inspekce opakovaně potvrzují, že přes mírné zlepšování stále převažuje frontální výuka (Mezi sledovanými organizačními formami v základním vzdělávání převažovala frontální výuka, v 33,1 % hodin jako dominantní, v 46 % hodin výrazný výskyt, zato projektové vyučování se výrazněji objevilo v 2,1 % hodin). Učitel stojí před skupinou deseti či třiceti (na počtu vlastně nesejde) stejně starých dětí a rozhoduje v každé chvíli o tom, co se bude dělat, kdy se to bude dělat a jak se to bude dělat. Děti tam sedí a pasivně to přijímají. Z toho dobrý pocit mít nemohou, endomorfiny žádné.

Ze školy si děti mohou odnést, že učení a poznání je dobrodružství a radost, anebo taky že je to utrpení a nuda. Nemálo učitelů usiluje o první variantu, ale předpisy, přeplněné Rámcové vzdělávací programy jim to hodně znesnadňují. Co mohou učitelé dělat, když rodiče chtějí, aby děti připravili na ty přijímačky či maturitu, a učitelé mají dojem, že musí odučit všechno, co je v RVP. I v nespokojenosti učitelů se svým povoláním patříme ke „světové špičce“, jen třetinu českých žáků učí učitelé, kteří jsou se svou prací spokojení.

Systémové řešení v nedohlednu

Aktivní, inovativní, pozitivně naladění a po vzdělání toužící lidé těžko vyrostou z dětí, které do školy rády nechodí, zájem o to, co se ve škole probírá, nemají a školu považují za „zbytečnou a opruzující blbárnu“. Jenže podle výsledků PISA i TIMSS právě v tom, ve 4 N, v zájmu o učení, v postoji ke škole patříme k nejhorším na světě. A to trvale už od roku 1995! A to je pro rodiče, děti i budoucnost naší země mnohem, mnohem závažnější zjištění, než zda jsme se v matematice či přírodních vědách letos posunuli o dvě či deset příček dopředu či dozadu.

Čím dál víc rodičů si to uvědomuje a pro své děti hledá školu, kde vyřešit 4N pokládají za klíčové. Ale nějaké systémové řešení je v nedohlednu. V hlavách většiny politiků, kteří obecně vzdělávání moc nerozumějí, bohužel stále panuje přesvědčení, že zlepšení nejlíp dosáhneme, když toho budeme co nejvíc řídit a kontrolovat z centra. A vlastně jediné co umí, je vydat nějaký zákon, vyhlášku nebo alespoň přidat nějaké povinnosti, výkazy a administrativu. Dělají to už 25 let přesto, že naše zhoršující se výsledku ukazují, že ke zlepšení to nevede. Zato ve 4N jsme pořád „na špici“.