Vánoce v Montessori

Nosí u vás doma dárky Ježíšek? V rodinách, které se na svět dívají očima pedagogiky Montessori, se s dětmi hry na zázračné obdarování nehrají.

„Tak byl jsi letos hodný? Co ti asi Ježíšek přinese? A nepřijde k vám ještě před ním čert?“ slyší děti ze všech stran, sotva začne předvánoční čas. Jedni tvrdí, že věřit na Ježíška a Mikuláše je to pravé kouzlo adventu, které patří k české vánoční tradici. Ti, kdo berou hodnoty Montessori výchovy doslova, říkají, že dětem se lhát zkrátka nemá. Nikdy. Ani Ježíšek nedostává žádnou výjimku. 

Montessori – cesta vědomého rodiče

Pojem Montessori evokuje většině laiků hravé prostředí mateřské nebo základní školy, které vede děti k samostatnosti, učí hrou a vnímá dítě jako partnera. Montessori ale nekončí za dveřmi školních budov. Jde především o cestu vědomého rodiče. Ten ví, jakým způsobem se vyvíjí dětský mozek, jak se dítě učí a jak je důležité být pro ně správným vzorem. V prvních šesti letech života dětská mysl jednoduše nasává ze světa kolem sebe všechny možné podněty. Do tří let dítě všemu bezmezně věří, se vším se seznamuje poprvé, je křehké a zranitelné. Potřebuje tedy cítit jistotu a bezpečí. Jeho zvykání si na náš svět probíhá úspěšně, pokud mu rodiče nejen říkají pravdu, ale ještě ho posilují v tom, že za ním stojí. 

Buduje pocit bezpečí a důvěry příběh o zázračně darovaných dárcích, který se jednoho dne zhroutí jako domek z karet? Vytvoříme pevné rodinné vztahy obelháváním? V Montessori si jako výchovnou berličku nebereme ani strašení čertem, ani obdarovávání Ježíškem.

Jak tedy pojmout Vánoce férově a v duchu Montessori?

  • Od začátku předkládáme dětem věci tak, jak jsou.
  • Nemanipulujeme s nimi a pochopitelně nezneužíváme jejich strachu („Když budeš zlobit, Ježíšek ti nepřinese žádné dárky.“).
  • Jsme jejich vzorem.
  • Dáváme dětem dostatek času, aby si na věci přicházely samy.
  • Ctíme svobodu volby.
  • Respektujeme jinakost, otevřenost vůči zvykům a tradicím.
  • Vycházíme z kultury, ve které žijeme.
  • Respektujeme multikulturní prostředí ve třídách. Není jen jedna pravda, jeden ideál, zohledňujeme konkrétní rodiny a jejich děti.
Zdroj: Kamila Balcarová

Možná si dovedete představit, že si otevřené prostředí důvěry vytvoříte doma, kde budete k dětem odmalička upřímní. Jak ale čelit setkání se spolužáky, kterým dárky přináší tradičně Ježíšek? Nebudou se vaše děti cítit ochuzeně? Na osobní zkušenost jsme se zeptali Kamily Balcarové a Michaely Willheimové. Obě jsou lektorkami Montessori a autorkami online kurzu pro rodiče dětí ve věku 0–3 roky Dokážeš to sám(Kurz je právě před Vánocemi výhodnější.)

Jaký je váš pohled na vánoční svátky?

Ani jedna nemáme rády konzumní styl života. Děsí nás typický předvánoční shon, tlačící se davy nervózních lidí, kteří zoufale hledají všelijaké dárky mezi přezdobenými regály a je jim vlastně jedno, co koupí, hlavně aby byla bohatá nadílka. Raději před Vánocemi zůstáváme doma s dětmi, užíváme si s nimi čas tady a teď, společné přípravy, tvoření a pečení. Obě už máme větší děti, ale i po letech s láskou vzpomínáme na dobu, kdy jim bylo kolem dvou let a s nadšením se vrhaly do všech praktických činností i příprav na Vánoce. 

Teď je pro vás obě na prvním místě pravdivost. Dětem nelžete. Vím ale, že u prvního syna to tak Kamila ještě nevnímala. Jak jste slavili Vánoce s ním, Kamilo? 

Ano, u prvního syna to bylo jiné. Dnes je mu už 16 let, ale když se narodil, automaticky jsme nastoupili do hry, že Ježíšek nosí dárky. Do určité doby to fungovalo. Pak jsme od něj ale začali dostávat otázky typu: „Jak Ježíšek stihne roznést všechny dárky? Jak je unese?“ Museli jsme jít s pravdou ven a on se na nás zlobil, že jsme mu lhali. Vysvětlili jsme mu, že jsme to jako děti prožívali stejně jako on. U dalších dětí jsme už začali slavit Vánoce tak, že věděly, že dárky jsou od nás. V čase Vánoc ale udržujeme nadále tajemnou atmosféru. Říkáme, že Ježíšek kdysi žil a, kdoví, třeba se v podobě světla v tomto čase zjevuje dál.

Míšo, jak probíhaly Vánoce u vás?

My jsme si na Ježíška vlastně nehráli nikdy. Kouzlo Vánoc ale moje děti zažívají i tak. Předvánoční čas je prostě jiný. Snažíme se zpomalit, být více pospolu, pomáhat sobě i ostatním, na Štědrý den pozorujeme hvězdy, zvoníme na zvonek, ale dárky k nám Ježíšek nenosí. Vyrábíme je společně pro celou rodinu. Takhle vánoční zvyky nasávali kluci od počátku. Téma „Ježíšek“ si přinášeli až od svých vrstevníků. Hodně mi pomáhalo se při jejich otázce „Mami, existuje Ježíšek?“ obrátit zpátky na ně s odpovědí „A co si myslíš ty?“. Když řekli, že ano, ptala jsem se jich, jak si ho představují a jak to všechno stíhá. Nebrala jsem jim jejich pravdu. Vzpomínám si na veselou historku, kdy staršímu synovi bylo asi šest a povídal si se svým bratrancem: „Dando, je to blbý, Ježíšek už nežije.“ „To nevadí, Mates, ještě máme zoubkovou vílu.“ Vůbec mě k tomu nepotřebovali a našli si svoji pravdu, ačkoliv ani na zoubkovou vílu jsme si doma nehráli. 

Kamilo, jak vzpomínáte na Vánoce, když byly děti ještě úplně malinké?

Když byly ještě miminka, tak je nejvíce bavilo pozorovat světla na stromečku. Jakmile děti lezly a seděly, bylo pro ně největším potěšením rozcupovat balicí papír. Měly radost z rozbalování a rozvazování stužek – co bylo uvnitř, je tolik nezajímalo. Zhruba do tří let děti netoužily po konkrétních věcech, hodně vnímaly atmosféru, bavilo je dělat to, co jsme dělali my, rodiče. Po třetím roce se těšily, co v dárku bude, zda se jim splní přání. Když ještě neuměly psát, své přání si nakreslily. Dali jsme si limit jednoho nebo dvou nejdůležitějších dárků, které jsme jim vždy koupili. I když se nám ne vždy zdálo jejich přání vkusné nebo potřebné, bylo důležité dětem toto přání splnit, aby věděly, že jsou brány vážně. V předškolním věku jsme se s dětmi začali více bavit o křesťanské tradici vánočních svátků. Bylo jasně vidět, jak je to nejen baví, ale jak z příběhů doslova nasávají mystično a kouzlo.

Na co se těšíte, Míšo, letos vy? Vašim synům je 8 a 12 let. Jak slavíte Vánoce letos?

Tentokrát se těším na to, že si zase dovolím dopřát klid a respekt i sama sobě. S většími dětmi to už jde. Umím si říci i o pomoc a nevadí mi ani pocit, že vše nebude na 100 %. Uklidíme jen tak, aby nám doma bylo dobře. Dárky už nedáváme jen úzké rodině, ale zapojujeme se do různých charitativních akcí. To mi dělá velkou radost. Každý si může vybrat, co mu je nejbližší, zda chce darovat peníze, nebo konkrétní věc. Pro kluky je v tomhle věku důležité, aby se na darování podíleli. Chtějí dárky i vybírat a kupovat. Přesto se nechceme dostat do situace, kdy pro nás budou Vánoce jenom o dárcích. Zdá se mi, že mnoho rodičů věří, že je třeba dát dětem velké množství dárků. Už jen přání „Měj bohatého Ježíška!“ se mi nelíbí. Podstata dárku je pro mě to, že někomu něco daruji ze sebe, něco, co dávám od srdce. Stále ale platí, že největším dárkem pro děti v jakémkoli věku je náš společný čas. 

Více o Montessori v přednášce, jejíž záznam je k dispozici online:

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close