Škola a samostatnost dítěte: navzájem neslučitelné pojmy?

Nedávno jsme v našem článku mluvili o samostatnosti domácí, o samostatnosti v rodinném prostředí, kterou lze řešit v zásadě intuitivně a kde vše závisí jen na vás. Zopakujme si nejdůležitější zásady: dávat dítěti prostor, podporovat ho ve zkoušení nových věcí, používat pouze mírný tlak, a to jen u záležitostí, které jsou opravdu důležité, nic neřešit na sílu, dát na svou intuici.

Jak do celého pojetí samostatnosti zapadá samostatnost ve škole, resp. v každodenní přípravě na ni? Logicky nijak, s výše zmíněnými principy je v přímém rozporu. Úkoly, které v klasické škole dítě dostává, totiž nebere za své – samo si je nevybralo, byly mu přiděleny. Jelikož za ně necítí žádnou primární zodpovědnost, je třeba ho k jejich plnění nutit, jak jinak než vnější motivací. Samostatnost v pojetí tradiční školy totiž bývá chápána především jako samostatnost v poslušnosti, samostatnost a bezchybnost v dodržování pravidel a plnění úkolů.

Výchova k samostatnosti v tradiční škole je oříšek

Jinými slovy řečeno, požadovat po dítěti skutečnou samostatnost je v naprostém rozporu s celkovým pojetím školy, kde jsou děti chápány jako jednoznačně pasivní prvek. Mají přijímat znalosti, které jim někdo odvypráví, nemají sebemenší vliv na to, co se zrovna budou učit a na jaké úrovni, a jsou učitelem hodnoceny bez možnosti se k hodnocení vyjádřit nebo se na něm dokonce podílet. Celkově tedy děti nemají možnost jakkoli ovlivňovat nebo řídit svůj školní život.

A v takovém nastavení po nich najednou chceme, aby byly při plnění školních povinností samostatné?! Dělat domácí úkoly? Připravovat se na hodiny? Jen z potřeby zavděčit se učiteli a potažmo rodičům (to spíš v nižším věku), nebo pod hrozbou trestů, tj. špatných známek (u starších dětí). A zjišťovat si k tématu něco navíc? Ani náhodou! V situaci, kdy musím dělat něco, co jsem si nevybral a co mě otravuje, žádnou zvídavost ani aktivitu projevovat nebudu.

A rodiče pak řeší dilemata, kdy, jak a v jakém rozsahu přenést zodpovědnost za školu na dítě. To je v zásadě možné (a funkční) pouze v případě, že se dítě se školním systémem ztotožní a vnější motivace na ně funguje, což nebývá příliš časté. Mnohem častější je situace, kdy dítě funguje dobře, pokud na ně rodiče pravidelně dohlížejí, učí se s ním a kontrolují ho; pokud přestanou, známky se dítěti okamžitě zhorší.

Samostatnost v pojetí tradiční školy bývá chápána především jako samostatnost v poslušnosti, samostatnost a bezchybnost v dodržování pravidel a plnění úkolů.

Samozřejmě, metodu přirozených důsledků můžete zkusit použít i zde. Má ale dva zádrhele:

Zaprvé, přirozené důsledky nedostatečné přípravy do školy jsou natolik dlouhodobé, že spadají mimo horizont uvažování dítěte. Rodiče mají někdy tendence je dětem přiblížit pomocí proklamací typu „když se nebudeš učit, budeš moct pracovat jedině v kravínu“ nebo „s takovou z tebe nic jiného než kopáč nebude“. Ovšem o efektivitě takových řečí můžeme s úspěchem pochybovat (a navíc se pak umisťují mezi TOP nejotravnějšími rodičovskými hláškami vůbec).

Zadruhé, přemýšlení o přirozených důsledcích ve škole vás nutně vede k přemýšlení o smyslu školy a smysluplnosti toho, co po dítěti škola vlastně požaduje.

Oříšek ano, ale ne neřešitelný

Možná máte štěstí a narazíte na inspirujícího učitele, který dokáže děti nadchnout, který s nimi bude diskutovat, který jim ukáže kouzlo objevování a povede je k aktivnímu experimentování. Nebo dokonce přenese zodpovědnost za hodnocení vlastního výkonu na děti. Prostě takové prostředí, kde se děti učí samy a učitel jim u toho jen asistuje v roli pomocníka nebo průvodce.

Nebo najdete školu, která systematicky podporuje dětskou samostatnost, například s pomocí ucelené, praxí ozkoušené metody, která se jmenuje Daltonský plán (budeme o něm psát v některém z dalších článků).

Anebo můžete hledat školy, které považují samostatnost dětí za základní předpoklad, za základní stavební kámen, na kterém celou svou koncepci budují. Říká se jim svobodné školy, v zahraničí úspěšně fungují dlouhá léta, v Čechách jejich počet také roste. Každopádně alespoň některé prvky svobodného školství najdete prakticky v každé z alternativních škol, jen je potřeba hledat.

Prostě takové pojetí školy, které je v souladu s ultimátním cílem výchovy k samostatnosti:

…aby byly děti ve finále schopné zvládat svůj život,

…aby byly samostatně uvažujícími lidskými bytostmi,

…aby byly připravené za své kroky nést odpovědnost,

…aby spoléhaly na vlastní síly,

…aby dovedly své síly správně odhadnout, nepřeceňovaly se, ani se nepodceňovaly,

…aby měly v sebe důvěru, protože už od dětství vědí, že jsou leccos schopné zvládnout,

…aby nečekaly, až jim někdo řekne, co, kdy a jak mají dělat,

…aby byly samostatné, nezávislé, schopné obhájit svůj vlastní názor, a tím pádem svobodné.