Soutěž, nebo spolupráce: co dává ve škole (a v životě) lepší výsledky?

V klasických školách se soutěží ve všem, protože „děti soutěže milují a odmala se musejí učit používat ostré lokty, aby v dospělosti obstály v konkurenci“. Opravdu? Co když soutěže vůbec nefungují tak, jak si všichni myslí? Co když to jde i jinak? Příklady z alternativních škol ukazují, že ano.

Co je vlastně soutěž? Hra, ve které někdo zvítězí a někdo prohraje. Ten, kdo má pro daný typ hry lepší předpoklady, většinou vítězí. Ten, kdo horší, většinou prohrává. Přitom si můžeme vybrat: buď nastolit většinově prostředí spolupráce, nebo prostředí konkurenční.

Různé studie se shodují, že děti, které jsou ve školách vedeny ke spolupráci, dosahují lepších výsledků než děti ze škol podporujících soupeření. Znalosti si navíc zafixují dlouhodoběji. Kromě toho existují další výhody spolupráce, především v malých skupinách: děti se naučí rozhodovat, vést tým, komunikovat, delegovat, spolehnout se na ostatní členy týmu. Co se týče soutěžení, studie upozorňují především na negativa: tím nejzásadnějším je snížení sebevědomí a zvýšení pochybností o sobě, a to i u dětí, které bývají v soutěžích úspěšné – ty se totiž soutěžením stávají závislými na vnějším potvrzení své hodnoty.

Školní praxe

Pokud pomineme samotné známkování (což je samozřejmě také forma soutěže), invence učitelů a učitelek nemá mezí. Soutěží se v počítání na čas, i když to se skutečným pochopením matematiky nemá nic společného. Soutěží se o nejlepší obrázek, který se dá na nástěnku. Soutěží se o malého pořádníčka. Soutěží se o nejpilnějšího, nejsnaživějšího, nejposlušnějšího žáka. Prostě všechny ty ve finále nefunkční soutěže patřičně bodované smajlíky a mračouny na nástěnce a nakonec odměňované hodnotnou cenou.

Soutěže, které z principu věci mohou fungovat jen u žáků v dané disciplíně nejlepších, kteří mají šanci se umístit. Ostatní, i kdyby se zpočátku snažili, se na ně postupně vykašlou, jakmile zjistí, že nemají šanci vyhrát. Někdy, pokud jsou fakt sví, začnou soutěžit mezi sebou o co nejvíc mračounů. Což je výborný způsob nastavení zrcadla, většinou ovšem neúspěšný, protože „děti přece tak rády soutěží, ale jsou pořád drzejší, takže kázeň nějak udržet musím“.

Děti, které jsou ve školách vedeny ke spolupráci, dosahují lepších výsledků než děti ze škol podporujících soupeření.

Samozřejmě, člověk je tvor soutěživý ve smyslu soutěže o zdroje. Soutěž přirozeně vzniká mezi živými organismy sdílejícími totéž prostředí a zápolícími o potravu, prostor nebo partnery. I děti mají tendence se mezi sebou poměřovat (mezi chlapečky třeba populární „kdo dočůrá dál, příp. výš“), některé děti jsou více soutěživé než jiné. Nicméně uměle navozovaná soutěživost je něco jiného, speciálně v situaci, kdy dítě nemá na vybranou, jestli se zúčastní, nebo ne.

Jaké dopady věčné soutěžení na děti má?

Samozřejmě, soutěže nelze považovat za všech okolností za špatné. Pokud se sem tam použijí, mohou školní hodinu oživit. Nicméně pokud dítě neustále prohrává, začne věřit tomu, že nestojí za nic. To potvrzuje i další studie, jejíž hlavní závěr lze shrnout následovně: být obklopený lepšími studenty, kteří táhnou dopředu, je plusem jen u těch lepších, těm skutečně zlepšuje školní výsledky. Naopak studentům, kteří jsou v druhé polovině pole, takové nastavení snižuje sebedůvěru, což se pak negativně projevuje v dalších stupních vzdělání. Plus je tady riziko, že ztratí zájem o učení jako takové.

Pro lepší představu zkusme jednoduchý ilustrativní příklad – jaký je váš vztah k tzv. vybice, neboli vybíjené, v hodinách tělocviku tak populární? Patřili jste mezi ty, kterým šla, nebo jste byli spíš na chvostu (a tím pádem zůstávali mezi posledními, když si kapitáni vybírali do svých družstev)? Speciálně se obracím na ty, kterým moc nešla – naučili jste se vybiku lépe? A získali jste k ní kladný vztah?

Život není soutěž

A kdo ho tak pojímá, nikdy nemá šanci vyhrát. Pokud totiž není zrovna nositelem Nobelovy ceny, vždycky se najde někdo, kdo danou věc umí lépe. Navíc sebevědomí založené na srovnání s ostatními není tím opravdovým, zdravým sebevědomím. Stojí na vratkých nohou – abyste byli „sebevědomí“ (ano, sebevědomí v uvozovkách), musíte mít úspěch. Což je celkem problém, pokud úspěch zrovna nemáte.

Konkrétně to v dospělém životě vede k neustálému soupeření. V práci, v rekreačním sportování, při „Člověče, nezlob se!“ s dětmi (což už je tedy fakt extrém, nicméně celkem častý). Tj. nejen v okamžicích, když o něco jde, ale neustále. Takové soutěžení spočívá třeba v tom, ukázat, že jsem chytřejší, nebo čekat, až kdokoli v práci udělá chybu (a pak se tetelit radostí).

Každodenní soutěžení ve školách? Pokud dítě neustále prohrává, začne věřit tomu, že nestojí za nic.

K tomu má výborný postřeh Jana S., manažerka, která má dlouholetou zkušenost z korporace působící zároveň v ČR a v Nizozemsku: „Holandští kolegové jsou vždycky překvapení, proč ti čeští pořád soutěží. Vůbec nechápou, proč mají Češi potřebu se předvést na úkor ostatních, proč se chtějí ukázat na základě srovnání s ostatními. Když je přitom mnohem lepší, jednodušší, lidsky příjemnější spolupracovat a výsledky prezentovat jako společné dílo. Nehledě na to, že i výsledky v prostředí spolupráce bývají lepší.“

Nemůže být takové chování přímým důsledkem toho, k čemu jsou děti v českých školách vedeny?

Zdroj: Pixabay.com

Co na to alternativní školy?

Gabriela Vicendová ze Základní a mateřské školy Montessori Plzeň říká: „Soutěžení není slučitelné s Montessori filozofií. Děti pracují ve věkově smíšených skupinách a jsou vedeny ke spolupráci a vzájemnému učení. Základem je připravené bezpečné prostředí, bez porovnávání, vnějšího hodnocení, časového stresu, trestů a odměn. Děti se cítí bezpečně. Od mateřské školy jsou naše děti vedeny k zodpovědnosti. Chápou, že je třeba dodržovat domluvené způsoby práce, pracovat podle individuálního plánu a důsledně dokončovat započaté činnosti.“ Gabriela Vicendová ovšem upozorňuje i na možná úskalí: „Ne všechny děti jsou schopné tento způsob práce přijmout. Zejména děti, které započaly školní docházku v klasické škole a byly vychovávány ve strachu ze známek a vlastního selhání, tíhnou po přestupu do tohoto systému ke lžím a podvodům.“

Pro spolupráci je i Pavla Sadilová ze ZŠ Edisona; na otázku „Používáte ve své škole soutěžení?“ odpovídá: „NE, naprosto ne. Cesta srovnávání se vede k nespokojenosti se sebou samým i s druhými a zavírá cestu k učení a spolupráci. Podporujeme děti v poznávání rozdílů a jinakosti mezi nimi. Jinakost je zdrojem možností. Tento stav nabízí paradigma, které je pro Edisonu klíčové: Každý je dobrý v něčem jiném, společně tvoříme pestrý celek, ve kterém má každý své místo a je přínosem k celku. Děti se často učí od sebe navzájem – pracují ve skupinkách, dělají projekty, nebo řeší nějaký logický úkol, ve kterém mají na něco přijít. Stává se, že si vyberou nesprávnou nebo jen složitější cestu k řešení. Děti navzájem jsou si učiteli. Vedeme je, aby si postup dokázaly obhájit.“

Zní to celkem sympaticky, že? Navíc je myslím dobré připomenout, že školní výsledky dětí ze spolupracujícího prostředí bývají lepší než u dětí z prostředí soutěžního.

Co ještě dodat?

Snad jen krátce: Soutěžením se silný stává silnějším, slabší slabším. Opakovaný neúspěch ve škole prostě dětem bere chuť se něco nového naučit, chuť to znovu a znovu zkoušet, což je špatně. A tady přichází zásadní otázka: Můžeme si vůbec dovolit mít v procesu učení prohrávající?

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close