Jana Vítková: Afrika nebo Anglie, děti jsou všude stejné. Je na vás, jak se k nim postavíte

Dva měsíce strávila v křesťanské komunitě v africkém Malawi. Z toho jeden učila na místní základní škole Mkhula school, druhý vypomáhala v nemocnici. Jana Vítková studuje v Londýně obor Education Studies, který sama popisuje jako „zamýšlení se nad vzděláváním“. Co vedlo zlínskou rodačku do Afriky a jak se liší tamější školství od našeho?

Většina z nás si exotické slovo Malawi spojí s českou rockovou kapelou Lake Malawi nebo východoafrickým jezerem. To tvoří jednu z hranic stejnojmenného státu, který se nachází na jeho severní straně. Podle magazínu Bussiness Insider je republika Malawi třetí nejchudší zemí světa. Právě tam přijela v červnu loňského roku dvacetiletá Jana Vítková, aby učila na místní škole.

Jak napadne dvacetiletou studentku odjet učit do Afriky?

Paradoxně všechno začalo na druhém konci světa, když jsem roku 2015 studovala v Kanadě. Všimla jsem si, že se tam mladí starají o přírodu úplně jinak než v České republice. Ptala jsem se, čím to je, a zjistila, že mají na základní škole povinný předmět, kde se na ochranu přírody klade důraz.

Chtěla jsem to porovnat s přístupem lidí, kteří v přírodě volně žijí. V té době jsem se také zajímala o buddhismus, a tak jsem si vybrala Nepál. Postupně mi docházelo, že vzdělání má kořeny ve všem, a rozhodla jsem se jím zabývat.

Ještě v Kanadě jsem poznala svou kamarádku Lauru Cejudo Mercado ze Španělska. Seznámila mě s křesťanskou komunitou, kterou vede v Malawi žijící kněz Fernando Aguirre. S dobrovolníky jezdí učit do školy Mkhula ve stejnojmenné africké vesnici. Sama nejsem věřící, jeho práce mě ale inspirovala, a tak jsem se rozhodla přiložit ruku k dílu.

Nakolik se liší škola v Malawi od té české?

V Malawi se dělí vzdělávání na standardy, fonty a univerzitu. Je to podobné našemu systému základních, středních škol a univerzit, jen věkově to je jinak. Standardy znamená 1.–7. třída, fonty 1.–4. ročník.

Malawské školy jsou většinou mimo vesnice, v savanách. Na severu země jsou vcelku nové, jelikož tam operuje spousta dobrovolnických organizací a investorů. V komplexu je několik domů, zpravidla sedm. V každém je jedna třída, mezi domy je strom nebo kašna s vodou. Chudší školy učí venku, pod stromem. Děti nosí uniformy, jejichž vzhled se liší dle školy. Chlapci i dívky musejí mít vyholené hlavy kvůli hygieně.

„Předmět ‚Socials‘ byl směsicí dějepisu, zeměpisu a občanky. Probírali jsme hlavně Malawi a Afriku. Některé děti ani netušily, že žijí na větším kontinentu. Mají bezprostřední svět.“

Jak na tebe jako cizinku reagovali místní učitelé?

Učitelé mě viděli rádi, vždy mě objali. Malawijci jsou srdeční. Koneckonců jsem jim usnadňovala práci. Někteří docházeli do školy opilí, nebo tam jen seděli a pospávali. Učitelé v Malawi jsou většinou učiteli jen kvůli výdělku, není za tím žádná filozofie ani osobní vazba. Podobně jako v Česku nejde o příliš vážené povolání. Samozřejmě existují i výjimky.

Ve škole nicméně stále využívají tresty. Když děti nepracují, kárají je starší pomlázkou. To ještě berou jako hru, mně to připomínalo Velikonoce. (směje se) Pokud se děti opravdu provinily, trestem pro ně byla taková malá místnost, kde musely čekat do konce výuky.

Jana s dalšími dobrovolníky. Zdroj: Archiv – Jana Vítková

Nevadilo ti to?

Vadilo, ale naučila jsem se to nevnímat z prostého důvodu: jako cizí člověk nemohu do jejich kultury zasahovat. Vždyť i Češi to špatně snášejí. Mnohdy jsem vyjádřila názor, ale brzy jsem pochopila, že jako cizinka v Malawi nikdy nebudu mít slovo. V tomhle děti dají spíš na místního učitele.

Chudší školy učí venku, pod stromem. Děti nosí uniformy, jejichž vzhled se liší dle školy. Chlapci i dívky musejí mít vyholené hlavy kvůli hygieně.

I děti tedy vnímaly, že jsi cizinkou? Muselo to být náročné…

Náročné? Řekla bych, že děti jsou všude stejné, je na vás, jak se k nim postavíte. Měly samozřejmě různé narážky, ale jen v rámci hry. Nemyslí to zle, chtějí být vtipné a upozornit na sebe. Úkolem učitele je nenechat se rozhodit, hrát dál. Pak děti vnímají, že hru chápete, a berou vás jako parťáka. Co hledají, je vztah s učitelem.

Jak vypadá den učitele v malawské škole? Existují tam vůbec hodiny, předměty?

Nezvoní se tam, čas v Malawi neexistuje, je tvárný. Nikdy se neřeklo, že končíme v jednu, ale kolem jedné. Což může znamenat cokoliv.

Ale několik předmětů jsme přece jen měli. Ve většině z nich sis mohl vybrat, co budeš učit. Okolní svět a věda, sloučená biologie, fyzika a chemie. Dále základy matematiky a angličtiny, nebo tělocvik, který jsme tam kupodivu zavedli až my. Za zmínku stojí takzvané Lifeskills a Socials.

V Lifeskills jsme učili třeba první pomoc a hygienu. Dost důležité věci ve světě, kde lidé nevidí spojitost mezi zdravím a vodou, kterou pijí. Pokoušeli jsme se taky společně zasadit fazole, ale vydržela jen jedna. Děti za tím viděly hru, ne však koncept využitelný v životě.

Socials byla zase směsice dějepisu, zeměpisu a občanky. Probírali jsme hlavně Malawi a Afriku. Některé děti ani netušily, že žijí na větším kontinentu. Mají bezprostřední svět.

Zdroj: Archiv – Jana Vítková

V současnosti studuješ na University College London (UCL) obor Education Studies. Co všechno se pod tím skrývá?

Celosvětově má slovo „vzdělávání“ asi deset definicí. My je zkoumáme ze sociologického, psychologického, filozofického, ale třeba i mediálního hlediska. Zamýšlíme se nad tím, k čemu slouží a k čemu by sloužit mělo. Ostatně ani v tomhle nejsou po světě zajedno. Někteří tvrdí, že vzdělávání společnost posunuje, další, že ji udržuje na místě. Škola je jiná v Číně a v USA.

Zní to dost teoreticky. Vycházejí z takové školy i učitelé?

Někteří moji spolužáci si udělají kurs Teacher Training a jdou učit. Specifikum anglického vysokého školství je, že magistr jako by se tam rovnal bakaláři u nás. Nejlepší je mít Ph.D. Řada mých spolužáků si doktorát udělá a zůstane na vědeckém poli.

Já prozatím vypomáhám ve škole African Community School v Hackney, jedné z nejchudších čtvrtí Londýna. Tam jsem si uvědomila, jak je učitel strašně malý, když chce něco měnit. V Malawi byl malý i ředitel, a tak jsem měla určitou volnost. V Hackney oproti tomu předpokládají, že nebudu dělat věci po svém. Například proto, že věřím v jisté hodnoty.

Proto by mě lákalo měnit vzdělávání na mezinárodní úrovni. Pracovat třeba pro UNESCO, chodit na konference a debatovat. Je mi jasné, že pokud chci něco reálně změnit, musím jít přes politiku. Ačkoliv k ní mám jako člověk daleko.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close