Taháky, napovídání, opisování: věříte, že existují školy, kde děti netuší, co tato slova znamenají?

Vzpomenete si, kdy jste si tvořili taháky vy sami? Když se vám školní látku nechtělo učit a zároveň jste měli strach, že dostanete špatnou známku. Když vás předmět vůbec nezaujal a potřebovali jste to s učitelkou nějak skoulet. Když vám prostě tahák připadal jako nejschůdnější řešení. (Což mimochodem v krystalicky čisté podobě ilustruje situaci, kdy ve škole jde pouze o známky, nikoli o znalosti.) A reakce vyučujících? Zvýšená kontrola, pokud se taháky vyskytovaly příliš často, a tresty, když na ně učitel přišel.

Abychom byli objektivní, je potřeba zmínit i pozitiva, resp. jediné pozitivum taháků: psaním taháku, tj. i tříděním toho, co je opravdu důležité, a co je tím pádem potřeba na tahák zapsat, se děti jen tak mimochodem potřebné vědomosti většinou naučí. Tím ovšem výčet pozitiv končí.

A hlavní negativum? Ne, není to skutečnost, že jste se látku dostatečně nenaučili, ani fakt, že jste dostali nezaslouženě lepší známku. Hlavní negativum spočívá v tom, že se děti naučí, jak tak nějak skrytě vycházet s autoritou, jejíž požadavky nedávají smysl, jak tvořit proti formalistické a nekompetentní autoritě taková tichá spojenectví. Naučí se, jak se přizpůsobit, i když smysl uniká, jen aby byla autorita spokojená. Naučí se, jak se tak nějak přizpůsobit a myslet si svoje. Výchova ke konformitě? Nebo vás napadá jiný, přiléhavější název?

Něco o frekvenci

Situace v českém školství je bohužel taková, že s podváděním má přímou či nepřímou zkušenost prakticky každý – graf ukazuje podíl českých vysokoškolských studentů, kteří se k jednotlivým typům podvádění přiznávají. Připomínáme, že jde o ty, kteří se dobrovolně přiznávají, tj. realita bude pravděpodobně ještě o něco horší.Zdroj: https://e-psycholog.eu/pdf/preiss-etal.pdf

Něco o důsledcích

Studie potvrzují, že žáci, kteří se ve škole dopouštěli podvádění, mají vyšší sklony podvádět i v dospělém životě (to na individuální úrovni – více například zde). Výzkumy dávají do souvislosti podvádění ve škole a budoucí lhaním, krádeže, podvádění v práci, podvádění v partnerských vztazích. Jiná studie naznačuje souvislost mezi míru podvádění ve školách a mírou vnímání korupce (to na celospolečenské úrovni – více zde).

Slabinou uvedených výzkumů je skutečnost, že jevy analyzují pouze z hlediska jejich korelace, aniž by zkoumaly příčinnou souvislost. Nelze tedy na základě nich říci, jestli je příčinou tendence k podvodům v dospělosti podváděcí praxe ze škol, nebo jestli hrají roli jiné faktory, například rodinné hodnoty. Ovšem vzhledem k tomu, že podvádění patří mezi sociálně naučené vzorce chování, lze předpokládat, že alespoň část budoucího dospělého podvádění je způsobena naučeným podváděním ze škol.

Jiný svět

Zkusme se teď na obě situace – taháky a opisování – podívat jinou optikou. Z perspektivy prostředí, kde nejsou známky, kde jde o to, co se děti skutečně naučí. V takovém prostředí děti slovo „tahák“ vůbec neznají a výše uvedená morální dilemata vůbec nemusejí řešit. Nechápou, k čemu by taháky měly být dobré, proč by je měly tvořit.

Konkrétně tento „jiný svět“ popisuje Lucie Samková, učitelka 1. trojročí v ZŠ Edisona: „V Edisoně máme taháků spoustu! Ale nejsou to ty klasické, které všichni známe z písemek a zkoušení. Máme taháky ve formě kontrol u pomůcek, papíry či plakáty s gramatickými jevy na nástěnkách, knihy s informacemi… Slovo tahák většina dětí možná ani nezná, neříkáme jej. Přesto si děti vyrábějí své ‚taháky‘ – dávají si je na lavici, používají je při práci. Jen tomu dávají jiný rozměr, je to pro ně druh pomůcky, kterou mohou kdykoliv použít, a nepřichází při jejím objevení námi nějaký trest, naopak. Podporujeme jejich kreativitu se věci naučit jinak a víme, že co si opíší, to se jim do hlavy dostane dvakrát rychleji.“

Absurditu výkonově zaměřeného systému ilustruje ještě lépe situace s opisováním, resp. napovídáním. V nevýkonové škole se dá totiž otočit úplně jednoduše do spolupráce. Spolupráce, ve které ten, kdo danou věc ovládá lépe, ji vysvětlí druhému, který ještě tak daleko není. Profitují z toho oba: první díky tomu, že si danou látku lépe osvojí (což je potvrzeno mnoha výzkumy, které říkají, že zdaleka nejlépe si zapamatujeme to, co vysvětlujeme někomu jinému). Druhý pak jednoduše tím, že se mu spolužák individuálně věnuje, že má možnost se doptat, pokud něco stále nechápe.

Slova Lucie Samkové to potvrzují: „Napovídání, opisování a vzájemné pomáhání funguje mezi dětmi denně a jsme za to rádi. Pokud si radí mezi sebou, vysvětlují si svým jazykem a pomáhají si, je to nejlepší cesta, jak se věci naučí. Sami je obracíme s dotazy na jejich vrstevníky, pokud je to možné. Většina dětí už ví, že pokud opíšou například pracovní list z matematiky od spolužáka, tak že se tím samy nic nenaučí. Děti, které přišly z jiných škol, kde podvádění bylo běžné, mají tendenci podvádět u pomůcek a opisovat si výsledky, aby měly práci rychle hotovou a přišla ‚pochvala‘. Tu jim však v tomto případě nedáme – snažíme se jim zvědomit práci s chybou, to, že podvodem se nic nenaučí a neposunou se dál. Každé z nich si projde svou cestu, kdy na konci zjistí, že podvádění pro ně samotné nemá v dlouhodobém měřítku smysl.“

Cítíte tu atmosféru? Atmosféru respektu (k individuálním odlišnostem, k individuálním úrovním vědomostí různých dětí) a bezpečí (kde se děti nebojí dělat chyby, kde si kdokoli bez problémů dovolí zeptat se na to, co nechápe, aniž by měl obavy, že se tím jakkoli shodí). Tyto školy totiž nejedou ve schématu vyložit látku – otestovat – oznámkovat – jede se dál.

Více respektu a více bezpečí do škol!