Ztrácíme schopnost trávit čas sami se sebou

Současní studenti jsou podstatně sebevědomější, než byli před dvaceti lety. Můžeme se z toho radovat? „Sebevědomí založené na vlastních kompetencích je velmi žádoucí, musí být ovšem doplněné určitou pokorou, respektem a vědomím vlastních hranic. A to často studentům chybí,“ říká profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, který působí na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty UK a University of New York in Prague.

V tuto chvíli má už většina absolventů středních škol za sebou rozhodnutí o tom, jestli, co a kam půjde studovat. Myslíte si, že by s výběrem vysoké školy měli pomáhat rodiče a mít v tom významné slovo, nebo by mělo jít pouze a jedině o svobodné rozhodnutí potomka?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá. Rodič je od určitého věku svého dítěte pouhým rádcem. Ať se mu to líbí, nebo ne. Záleží pouze na mladém dospělém, jak a nakolik chce rady svého rodiče přijmout.

Nemalé procento mladých lidí dnes vystřídá několik vysokých škol. Je to dobře? Je to podle vás ochota experimentovat, nebo znak nezodpovědnosti?

Jedním ze symptomů naší doby je nadbytek. A to ve všem. Nadbytek ve smyslu téměř nekonečné možnosti volby vede u většiny dětí i dospělých ke stavu zmatenosti. Neschopnosti stanovit si priority a dojmu, že na vedlejší zahradě je vždy tráva zelenější. Toto vidíme v oblasti vztahů, práce, požitků, ale i vzdělání. Řada studentů při prvních překážkách ze školy odchází a hledá jednodušší, nebo naopak náročnější, zajímavější a podobně. Potýkáme se pak s doslova bloudícími studenty, kteří vystřídají medicínu, ekonomii, práva a skončí třeba u psychologie, na kterou se ani po osmém pokusu nedostanou, a proto vysokou školu nikdy nedokončí.

Setkáváte se s mladými lidmi často, mimo jiné působíte na několika vysokých školách. Máte pocit, že dnešní studenti mají větší sebevědomí než ti před třiceti lety, resp. v době, kdy vy sám jste byl student?

Sebevědomí studentům zcela jistě roste. Je to můj dojem za více než dvacet let působení na vysokých školách. Jednoznačně se na tom shodujeme v podstatě se všemi kolegy. Dokonce to uvádějí i některé zahraniční studie, jistě by se našla i nějaká domácí.

Náš systém je zatížen velmi problematickým historickým vývojem, ze kterého není schopen se zotavit. Je problémy doslova prorostlý.

Těch zdrojů je jistě celá řada. Mění se výchova a podpora dětí již od útlého mládí. Řada z nich si dovede sebevědomě prosazovat své zájmy. Jistě narůstá i vyšší kompetence v řadě oblastí. Mladí lidé přicházejí na vysoké školy dobře jazykově připraveni, často se zahraniční zkušeností, mnohdy již s nějakými zkušenostmi z oboru. Kompetence v oboru informačních technologií mnohdy předčí kompetence jejich učitelů. Jsou to doslova děti jiné doby.

Sebevědomí založené na vlastních kompetencích je velmi žádoucí. Doplněné ovšem musí být určitou pokorou, respektem a vědomím vlastních hranic. A to často chybí studentům, kteří mají své sebevědomí postavené na příjmech, sociálním statutu jejich rodičů nebo někdy i patologické struktuře osobnosti.

Na jedné straně jsou dnešní studenti sebevědomější až drzejší, na straně druhé žijí často i po třicítce s rodiči, kteří jim poskytují servis i peníze. Jak to jde dohromady?

V současné době se prodlužuje dětství a mládí. To souvisí především s ekonomickým a společenským rozvojem společnosti. Klademe stále větší důraz na vzdělání, které se prodlužuje. Zároveň v určitém smyslu měníme hodnoty. Výkon a kariéru začínáme stavět nad vztahy a rodinu. Studovat do třiceti let je dnes běžné – no a když studujete, rodiče se o vás rádi postarají – jde přeci o vaši budoucnost. Po třicítce začnete budovat kariéru. Najednou je vám čtyřicet let – máte skvělé vzdělání, špičkovou kariéru, ale jste sami … a nikdo vhodný na dohled.

Foto: Radek Ptáček

Dá se říci, kdy je dnes člověk dospělý? Existuje vůbec nějaká definice dospělosti – nepočítáme-li v tom dovršení 18 let věku?

Definicí dospělosti je nespočet. Já definuji dospělost ve funkčním smyslu. Tedy dospělý je ten, kdo se dovede stabilně a dlouhodobě postarat sám o sebe, eventuálně o své blízké. V tomto smyslu můžete být dospělí v 15 letech, ale zároveň nemusíte do dospělosti dozrát celý život. Z neurofyziologického hlediska mozek dozrává přibližně v 26 letech. Do té doby můžeme zcela oprávněně držet nad mladými dospělými určitou ochranou ruku.

Když se vrátím k otázce ohledně střídání různých oborů a různých vysokých škol: dá se předpokládat, že takový člověk ani později nebude schopen nebo ochoten zůstat delší dobu v jednom zaměstnání?

Člověk by měl v každém vývojovém období získat určité „ctnosti“, jak by uvedl významný vývojový psycholog Erik Erikson. Právě v období mladé dospělosti jde o schopnost stability v nejširším smyslu slova. Tedy měl bych se naučit utvářet stabilní partnerské, přátelské, ale i pracovní vztahy a v širším smyslu – postavit určitou stabilní a koherentní základnu pro další život. Také se naučit dosahovat dlouhodobých cílů, a to i přes případné překážky a dočasné obtíže. Vystřídat několik oborů, případně prací nemusí být samo o sobě špatné, když je za tím konkrétní úsilí něčeho dosáhnout, a nikoliv jen bezcílné bloumání a hledání zelenější louky.

Nadbytek ve smyslu téměř nekonečné možnosti volby vede u většiny dětí i dospělých ke stavu zmatenosti.

Základní a střední školy jsou často kritizovány za to, že nevychovávají „osobnosti“, že neučí sebejistotě a podobně. Ale tohle, o čem mluvíme, svědčí spíš o pravém opaku, ne?

Nikoliv. Jak jsem již naznačil, jsou minimálně dva druhy sebejistoty. Jednak sebejistota založená na kompetencích – takových studentů je opravdu málo a naše školství k tomuto má opravdu daleko. Druhá sebejistota je sebejistota povrchní, to znamená bez ukotvení v reálných osobnostních kvalitách. A to je úplně něco jiného.

Máte zkušenosti také ze zahraničí, resp. se zahraničními studenty. Jsou jiní než ti čeští? Je to „zásluha“ škol?

Ano, rozhodně. Je to souhra výchovně vzdělávacího klimatu. Pozná se to právě v kompetencích a proaktivitě.

Pakliže si myslíte, že je nějaká „vina“ na školách, je to podle vás proto, že přetrvávají ještě stereotypy z minulého režimu? Nebo je to proto, že klade malý důraz na výchovu učitelů?

Rozhodně není na místě používat slovo vina. Náš systém je zatížen velmi problematickým historickým vývojem, ze kterého není schopen se zotavit. Je problémy doslova prorostlý. Od systému samotného, jeho řízení, přípravy učitelů, ale i jejich podpory až po financování.

Ztrácíme schopnost vychutnat si přítomný okamžik, aniž bychom ho sdíleli na sociálních sítích.

Četla jsem v jednom vašem rozhovoru, že jste přesvědčený o tom, že technologie člověka „downgraduje“, že snižuje jeho kognitivní schopnosti, schopnost soustředění, dovednost organizovat věci. Jenže technologií je čím dál víc a je to trend, který se nedá zastavit. Takže z toho lze usuzovat, že v určitém smyslu lidstvo degeneruje?

Technologie je dobrý sluha, ale zlý pán. Dovolil bych si to přirovnat k lékům v medicíně. Kontrolované množství určité látky může v dobře indikovaných případech zdraví prospívat a léčit. V jiných případech se může stát zdrojem závislosti a život ničit. V některých případech pak i zabíjet. Stejně je to s technologiemi – když se je naučíme dobře používat, budou dobře sloužit a prospívat.

A ještě k technologiím: Zdá se mi, že dnešní děti, mladí lidé neumějí „lelkovat“. Jak často vidíte chlapce nebo dívku, kteří jen tak sedí či leží, koukají a nad něčím přemýšlejí? Naprostá výjimka kdekoliv. Všichni koukají do mobilů, do tabletů, na monitory. 

Bez ohledu na věk dnes ztrácíme schopnost trávit čas sami se sebou – bez vnějších podnětů, zvláště technologií. Ztrácíme schopnost vychutnat si přítomný okamžik, aniž bychom ho sdíleli na sociálních sítích. Ztrácíme schopnost spolu mluvit, aniž bychom vedli konverzaci s dalšími deseti lidmi na chatech, ztrácíme schopnost číst knihy, protože jsou moc dlouhé, nebo jen sedět a dívat se na modré nebe, protože tam neběží žádné příběh. Je to velký problém současné doby, který je na samostatný rozhovor…

Radek Ptáček

Prof. PhDr. et PhDr, Ph.D., MBA, první profesor lékařské psychologie v České republice, klinický psycholog. Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou lékařské a dětské psychologie včetně etických a forenzních aspektů těchto oborů. Působí na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty UK a University of New York in Prague. Publikoval více než 100 odborných prací, převážně v zahraničních odborných časopisech, které dosáhly téměř 1000 citací. Byl a je řešitelem řady vědeckých a sociálních grantů. Je též členem redakčních rad několika zahraničních vědeckých časopisů. Je stálým členem Výboru pro práva dítěte Vlády České republiky.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close