Požadujeme kvalitní vzdělávání? Pak musíme mezi učitele vítat i odborníky z praxe

Novela zákona o pedagogických pracovnících, která právně umožňuje absolventům nepedagogických oborů učit po dobu tří let bez doplnění pedagogického vzdělání, otevřela širší diskusi na téma profesionalizace učitelského povolání. Do této debaty přispívám argumentem, že kvalitní učitel se vyznačuje jak pedagogickými schopnostmi vycházejícími z jeho vrozených předpokladů, tak odbornými znalostmi. Pedagogická profesionalizace tak nemusí nutně zajistit kvalitu vzdělávání. Naopak, vhodný systém doplňujícího pedagogického studia a podpora odborníků z praxe v jejich vstupu především do středního školství jsou pro kvalitu naší vzdělávací soustavy klíčové.

V květnu schválená novela zákona o pedagogických pracovnících, která umožňuje nepedagogům vyučovat na druhých stupních základních škol a na středních školách po dobu tří let, během nichž si musejí „pedagogické minimum“ doplnit, rozvířila debaty ohledně profesionality a profesionalizace učitelského povolání. Vlna kritiky ze strany odborů, pedagogických fakult i veřejnosti je do určité míry oprávněná: učitelé by vskutku ve fungujícím systému měli nastupovat do profese s již nabytými znalostmi pedagogiky a uskutečněnou praxí doplněnou o zpětnou vazbu a reflexi. Tyto debaty jsou nicméně marné: novela je pouze nezbytnou reakcí na kritický problém nedostatku pedagogů a stárnoucích učitelských sborů v regionálním školství. V jádru diskuse ale dřímá hlubší téma k zamyšlení: měli by učitelé být primárně pedagogové, nebo odborníci?

Kdo bude učit naše děti?

Na základě debat kolem novely se domnívám, že mnozí komentátoři, ať již ze školských odborů, spolku Pedagogická komora nebo pedagogických fakult, věří, že učit by v ideálním případě měli pouze absolventi pětiletých pedagogických oborů, protože pouze tak zajistíme skutečnou profesionalizaci, a tudíž kvalitu učitelského povolání. V jiném případě se údajně jedná o degradaci učitelské profese.

V jádru diskuse ale dřímá hlubší téma k zamyšlení: měli by učitelé být primárně pedagogové, nebo odborníci?

Věřím ovšem, že na školách bychom měli kultivovat nejen pedagogickou kvalitu, ale i odbornost, a ta může být v případě uskutečňování výuky pouze profesionálními učiteli opomenuta. Vždyť studium, hlavně to středoškolské, umožňuje žákům poměrně hluboký vhled do akademických, resp. praktických oborů a poskytuje jim tak základ pro studium na vysoké škole, popřípadě je připravuje na uplatnění v praxi po ukončení studia. V obou případech poskytne vyšší odbornost učitele žákům kvalitnější průpravu, více napojenou na současnou vědu a výzkum, respektive na praxi.

Foto: pexels.com

Odborník z praxe bude samozřejmě ve funkční vzdělávací soustavě nepotýkající se s personální krizí učit obor příbuzný jeho studiu či profesi, tedy obor, pro který má náležitou aprobaci. Školským odborům dávám za pravdu, že aprobovanost je klíčová a že aprobovaná výuka je ze samotné logiky věci kvalitnější než neaprobovaná. A ředitel školy bude samozřejmě nadále o aprobovanost maximálně usilovat, protože je to právě on, kdo zodpovídá za kvalitu výuky na škole. Na tom novela nic nemění.

Ani pětiletý pedagogický výcvik nepromění studenta bez správných osobnostních rysů v kvalitního pedagoga.

V aktuálním kontextu personálních nedostatků je ovšem možné, ba v některých krajích a aprobacích dokonce pravděpodobné, že ředitel kvalitního a zároveň aprobovaného učitele nesežene. Proto se ukazuje, že novela slouží jako náplast, nikoli jako lék na tento palčivý problém.Dlouhodobým řešením je celkové zatraktivnění učitelského povolání, a to jak skrze zvyšování platů, tak za pomoci zlepšování personální a profesní podpory. O obojí ministr Plaga usiluje, ačkoli se samozřejmě jedná o běh na dlouhou trať.

Bez rozvoje talentu to nepůjde

Učitelství je jedním z povolání, jehož kvalitní výkon z významné části záleží na vrozeném nadání. Ani pětiletý pedagogický výcvik nepromění studenta bez správných osobnostních rysů v kvalitního pedagoga. Naopak v případě, že má odborník z praxe vhodné osobnostní vlohy, krátký pedagogický výcvik s důrazem na praxi a zpětnou vazbu jej připraví na výkon učitelského povolání dostatečně. Jeho odborné znalosti a zkušenosti z oboru navíc představují pro žáky přidanou hodnotu, kterou absolvent pedagogické fakulty často nemůže svým studentům poskytnout.

Součástí komplexního řešení nedostatku kvalitních učitelů musí nutně být i restrukturalizace přijímacích zkoušek a obsahu studia na pedagogických fakultách. Mezi odborníky panuje relativní shoda na nutnosti rozšíření praxí (domnívám se, že čerstvému absolventovi pedagogické fakulty s aktuálním minimem praxe jeho převážně teoretické vybavení nedává o moc lepší předpoklady pro výkon učitelského povolání, než má odborník zaměstnaný na základě novely). U talentových zkoušek je tak třeba klást důraz hlavně na osobnostní pedagogické předpoklady a mezilidské kompetence (spíše než na to, zda uchazeč o studium bezchybně zacvičí kotoul vpřed či vzad), u studijních osnov pak na praktický rozvoj těchto vloh. Kroky správným směrem už můžeme sledovat, například v podobě změn ve studijních plánech Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy plánovaných na školní rok 2020/2021, které mají posílit praxe a zpětnou vazbu k nim.

Vyšší odbornost učitele poskytne žákům zajímavější a kvalitnější průpravu, více napojenou na současnou vědu a výzkum, respektive na praxi.

Pokud budou do programů doplňujícího pedagogického studia (tedy tzv. „pedagogického minima“) zavedeny obdobně zaměřené přijímací zkoušky, vyberou se do studia pedagogicky nadaní lidé, jejichž talent se během výcviku nadále rozvine. Krátkodobý pedagogický výcvik, bude-li dostatečně zaměřený na praxi, je pak dostačující: i za jeden rok může budoucí učitel načerpat doplňující teoretické znalosti a hlavně praktické zkušenosti. Příklady takovéto praxe známe ze zahraničí – například v Anglii po absolvování nepedagogického vysokoškolského studia může absolvent projít ročním pedagogickým kurzem s 12 týdny teoretické výuky a 24 týdny praxe. V českém kontextu pak existuje například plně akreditovaný program Učitel naživo, který za jeden až dva roky plné intenzivní praxe školí budoucí pedagogy, absolventy nepedagogických oborů.

Profesionalizace ≠ kvalita

Zaručení kvality výuky tak netkví ve lpění na neúměrných formálních kvalifikacích a pojetí profesionalizace jako záruky kvality se jeví jako příliš problematické. „Výzkumné studie ze světa, u nás se totiž žádné takové studie nedělají, ukazují, že vztah mezi formální papírovou pedagogickou kvalifikací a skutečnou kvalitou práce učitele je statisticky velmi slabý až žádný,“ uvádí ekonom zaměřující se na vzdělávání Daniel Münich. Podobně konstatuje na Twitteru Jiří Nantl, bývalý náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy: „Představa, že dostatek učitelů zajistí jen fakulty, je lichá. Celoživotní povolání mizí a ani učitelství se to zcela nevyhne. Potřebujeme kariérní systém učitelů umožňující příchod schopných zájemců z jiných profesí.“

Věřím tedy, že zkvalitnění učitelství nespočívá v nahnání všech kandidátů do pětiletého studia teoretické didaktiky, pedagogiky a psychologie. I proto se domnívám, že novela zákona o pedagogických pracovnících není pouze vzhledem ke kritickému nedostatku učitelů nutná, ale také není zdaleka tak protichůdná vůči snahám o zkvalitnění učitelství, jak její největší odpůrci tvrdí. Naopak, pokud chceme žákům zajistit zajímavou a inspirativní výuku, odborníci z praxe, kteří v ideálním případě již prošli doplňujícím pedagogickým výcvikem s náležitou praxí, mohou být často preferovanou personální volbou. Důvěřujme ředitelům, že to dokážou sami posoudit.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close