Škola hrou: učební simulace

Možná si ještě vzpomenete na nezajímavé hodiny ve třídách a následné zoufalé učení se sepsaných poznámek, abyste nabyté poznatky mohli rychle přepsat do testu či přeříkat u zkoušení.
A přitom existují i méně „bolestivé“ metody než učení se zpaměti. Třeba učební simulace.      

Hlavním principem učební simulace, jak o něm ve své práci Hry a simulace a jejich vztah k učení  hovoří Margaret E. Bell-Gredler, profesorka pedagogické psychologie z University of South Carolina, je „pro všechny účastníky si vybrat určitou roli a zvážit všechny problémy a nástrahy, které v rámci simulace mohou nastat, a zažít tak dopady jejich jednání. Simulovaná situace se může vydávat různými směry, právě v závislosti na jednání účastníků.“ Cílem učební simulace je tedy donutit žáky a studenty myslet a prakticky využívat poznatky, na rozdíl od pasivního příjmu učiva ve školních lavicích.

Učební simulace jsou novodobou „školou hrou“ Jana Ámose Komenského. Jedná se o jednoduchou psychologickou premisu – pokud na něco přijdeme sami, přináší nám to pozitivní emoce a daný poznatek si o to pravděpodobněji zapamatujeme. Kvůli psychickému zdraví má mozek tendence vytěsňovat vše negativní, proto si věci, které nás nebaví, nejsme schopni dobře uložit do paměti.

Jednání na závěrečné konferenci Pražského studentského summitu. Foto: Pražský studentský summit

Kromě teoretických poznatků týkajících se simulované situace se ale také zároveň učíme praktickým dovednostem, například argumentaci. Tyto praktické dovednosti se na rozdíl od vědomostí – faktů – ukládají do dlouhodobé paměti. Dovednosti nám tedy zůstávají v paměti déle než teoretické vědomosti, takže je pravděpodobněji užijeme v běžném životě. Pokud nevěříte v to, jak rychle se může nějaký fakt vytratit z paměti, jen si vzpomeňte, o kolik jednodušší je po několika letech sednout na kolo než vybavit si nejvyšší horu Brazílie.

Simulovaná situace se může vydávat různými směry, právě v závislosti na jednání účastníků.

Kromě paměti má učební simulace pozitivní dopad i na další kognitivní funkce, například na pozornost. Na rozdíl od běžné výuky v hodinách, kdy je velice jednoduché ztratit pozornost a s ní po krátké chvíli i o zájem o učivo, a pak už jen látku mechanicky zapisovat, u učební simulace se toto stát prakticky nemůže, jelikož při ztrátě pozornosti by žák či student okamžitě ztratil „nit“ a nemohl by dosáhnout kvalitních výsledků. Simulace jsou navíc často akční, což podporuje vnitřní sekreci adrenalinu, který zvyšuje pozornost.

Celkový smysl simulace je navodit dojem konkrétního prostředí a v něm nechat účastníky aktivně přemýšlet a řešit úkoly tak, aby je simulační proces co nejvíce bavil a obohatil.

Jedna z dílčích minisimulací Pražského studentského summitu na téma Marvel. Foto: Pražský studentský summit

Simuluji, simuluješ, simulujeme

V dnešní době se simulace používají hojně například ve zdravotnictví, třeba při nácviku první pomoci. Velice populární jsou v humanitním odvětví vzdělávání simulace politických orgánů. V ČR se studenti mohou zapojit například do Pražského studentského summitu, který simuluje fungování výborů OSN, EU a NATO, v Česku je z obdobných vzdělávacích projektů největší a zároveň se může pyšnit nejdelší historií. V rámci Summitu si mladí lidé vyzkoušejí, jak fungují orgány ve zmíněných organizacích, a to právě z pozic ministrů a diplomatů. A to nejdůležitější – přivlastní si dovednosti, které se běžně ve školních lavicích nevyučují, jako například schopnost argumentace, vyjednávání a kompromisu.

Pokud máte možnost přihlásit se do učební simulace, určitě neváhejte – přijímací řízení na Summit končí pro vysokoškoláky 6. 10. 2019. Vzdělávání nemusí mít podobu jen nekonečného psaní výpisků a následného učení se zpaměti. Nabývání vědomostí a znalostí může být spojeno s hrami a pozitivními pocity, které zaručí, že si je v hlavě uchováte na podstatně delší dobu.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close