Truchlení ve školách? S učiteli a žáky o smrti

„Dnes to neumíme a je nám v tom těžko,“ píše se na stránkách organizace Cesta domů. O čem je řeč? O umírání, smrtelnosti a schopnosti tato životní fakta komunikovat. Nejen dospělým, ale i dětem. Je třeba s dětmi mluvit o smrti? A má k tomu co říci škola?

V době, kdy tabu padají jako dominové kostky, se skupina pediatrů a psychologů v nevelkém argentinském městě Bariloche zamýšlí nad tím, jak žákům osvětlit to nejobávanější, a zároveň nejpřirozenější z lidských tajemství – smrt.

„Děti jsou zvědavé. A smrt, to je mystérium,“ říká odborník z oblasti paliativní péče Alejandro Nespral v přednášce TEDx Talks. Mluví o svém projektu Duelo en las escuelas (Truchlení ve školách), jehož cílem je vzdělávat pedagogy v práci s tématem smrti či těžké nemoci a pomoci jim téma otevírat ve výuce.

V rámci projektu se Nespralovi a jeho kolegům ze sdružení Ideas Paliativas en Acción (Paliativní myšlenky v praxi) povedlo uspořádat semináře pro patnáct škol po celé Argentině. Dostalo se jim také uznání na oficiální úrovni, když úřady provincie Río Negro, do které město spadá, vyhlásily poučení o problematice smrti vzdělávacím zájmem.

Buďte citliví a upřímní

„Téma smrti je v dnešní společnosti ukryto. Ve zprávách se o ní mluví jen ve spojitosti s násilím a tragédií,“ píše se na stránkách projektu. Konstatují, že téma smrti je nejen ve školách velmi upozaděné a že školy jsou po rodině nejdůležitější institucí, jež by měla se smrtí děti seznámit.
A nejsou samy.

Jak ale mluvit s dětmi o smrti? Neexistuje vzorec. Nespral předně říká, že chceme-li mluvit s dětmi o smrti, musíme sami vědět, co pro nás znamená. Teprve pak se vyjadřuje k samotné otázce rozhovoru: „Beze strachu. A pokud mají (děti) strach, řekněte jim: ‚Musíte být odvážní!‘ To neznamená nemít strach, ale vědět, jak s ním pracovat.“

Důležité je neříkat věci jako: „Na to jste moc malí“ nebo „To se vás netýká“. Nespral také vybízí k tomu, abychom nechali mluvit děti. „Můžou nás obdarovat opravdu poetickými obrazy.“ Zmiňuje, že pro rozhovor s dětmi o smrti lze také použít písně, příběhy nebo symboly či malůvky.

Zařazení tématu do výuky je věc odvahy

V Polsku se dokonce objevil termín „thanatopedagogika“ a deník The Conversation píše o možnosti zavedení smrti coby tématu do australských osnov. „Žáci se s těmito tématy setkají skrze média, v pozdější fázi života možná i osobně a určitě ohledně nich budou mít spoustu otázek,“ komentuje pro britský deník The Guardian pedagog Andrew Jones.

„Učitelé samozřejmě nemusí mít nutně odpovědi, ale můžou pomoci tím, že žákům vysvětlí, proč jsou tato témata tak citlivá a tak často otevírána společenskými komentátory, náboženskými skupinami a politiky.“

Důležité je neříkat věci jako: „Na to jste moc malí“ nebo „To se vás netýká“.

Jiný názor má ovšem Veronika Plachá z Katedry pedagogiky a psychologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. „Záměrné zařazení tématu smrti do výuky vnímám jako věc osobní odvahy a postoje učitele. Nechtěla bych, aby bylo povinné,“ sdělila magazínu Perpetuum. O problematice rozebírání smrti ve školách napsala svou disertační práci. Mimo to jej sama zprostředkovává budoucím učitelům na své katedře a s kolegyněmi pořádá jednodenní kurzy.

Nasměruje Cesta domů

V odpověď na otázku, zda existují podobně organizované iniciativy, jakou je argentinské Duelo en las escuelas, zmiňuje Plachá poradnu Vigvam se semináři zaměřenými přímo na pedagogy i děti nebo organizaci paliativní péče Cesta domů. Cesta domů se zasazuje o osvětový portál, na kterém Veronika Plachá spolupracuje. Učitelé tam mohou najít zatím jen asi čtyři vzorové hodiny, které jim mohou být inspirací.

„Na počátku nového roku už by mělo být více hodin i pro více stupňů škol, ještě podloženější a otestovanější učiteli. Zatím je to opravdu jen testovací verze,“ říká pro Perpetuum šéfredaktorka přidruženého Nakladatelství Cesta domů Martina Špinková. Podkladem pro tvorbu  vyučovacích materiálů slouží dvanáctiletá zkušenost s výjezdy. „S kolegyní jezdíme po školách a školkách a vedeme besedy s dětmi a pedagogy. Čerpáme tak i od dětí a studentů, klademe sobě i jim otázky a společně pátráme po odpovědích.“ Cesta domů vybízí také veřejnost, aby své zkušenosti a náměty psala na adresu vzdelavani@cestadomu.cz.

Čtení o stáří a pomáhání v první až třetí třídě ZŠ Spálov u Hranic na Moravě. Foto: archiv Cesty domů

Na jevišti i v hodině občanské výchovy

Podle disertační práce Plaché se ani Rámcový vzdělávací program ani Bílá kniha k tomuto tématu přímo nevztahují. Zároveň uvádí, že nejčastěji zmiňovali dotazovaní učitelé téma týkající se smrti v českém jazyce, vlastivědě, přírodovědě a případně v etické či dramatické výchově. Právě dramatická výchova umožňuje otevírat těžká témata s nadhledem, v rámci hry nebo představení, a zároveň je nebagatelizovat.

„Když jsme měli výuku osobnostně dramatické výchovy, stalo se občas, že si děti zvolily scénku o pohřbu nebo smuteční události. Všechno ostatní bylo do legrace, ale v tuhle chvíli se dokázaly zklidnit a zahrát to na smutnou notu,“ vypovídá v práci učitel dramatické výchovy George a dodává: „Mám pocit, že i když o tom děti nemluví, tak ví, že to není žádná veselá věc. Vzápětí si však umí říct stop! a k té veselosti se vrátit.“ Veronika Plachá zároveň komentuje, že smrt je pro děti zajímavé téma. „Vnímají jeho náročnost, v podstatě vlastně jeho dramatičnost.“

Jestliže budeme téma smrti ve školách otevírat, neměli bychom zůstávat jen u vágního vysvětlování procesu smrti či její kultury. Jelikož je smrt velmi osobním tématem, je třeba k němu takto i přistupovat. Předměty jako etická či občanská výchova, případně pozdější společenské vědy, skýtají možnost společně s dětmi prozkoumávat, co smrt v našich životech znamená a jakým způsobem ji přijmout. Koneckonců, všichni se jistě shodneme, že je nakonec jeho součástí.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close